Scéna.cz 

Koncové světlo - apokalypsa činohry ND

Činohra Národního divadla Praha připravila novou inscenaci Koncové světlo, kterou uvádí od 27. února 2020 v Nové scéně. Diváci si pomalu začínají zvykat, že tituly uváděné v Nové scéně patří mezi experimentální (nevím, zda použít termín moderní nebo objevné?). V každém případě je divák vystavený ataku a libovůli inscenátorů a je otázkou, jak dlouho ještě vydrží a hlavně kolik toho divák ještě unese.
Pod novinkou Koncové světlo je autorsky podepsaný Jan Tošovský a kol., režií byl pověřený Jan Frič, na scéně se podílel Matěj Sýkora, Juliána Kvíčalová je autorkou kostýmů. Hudbu zajistil Mojmír Měchura. V případě této inscenace je nutné uvádět i světelný design Jana Honse Šuškleba a Romana Jajčíka. Video dotáčky měl na starosti Roman Dušek a kol.

A na co se máme v případě inscenace Koncové světlo připravit? Podle anotace na webových stránkách především na smrt. Ta je všude kolem nás hodně tabuizovaná, prý podle většiny filozofických i náboženských směrů není konečná, ale jen přechodnou stanicí. Smrt považujeme v dnešní době za běžnou. Obrázky z přírodních katastrof, leteckých neštěstí, havárií na silnicích nebo železnici, ztroskotání lodí, ale také masakry osamocených střelců, útoky náboženských a vojenských skupin všeho kalibru, násilí kolem nás velmi rychle přechází do nás…

Inscenaci Koncové světlo otevírá monolog Magdalény Borové: „Proč zrovna já?“. Slibný začátek, startovat strhující zprávou o nevyléčitelné nemoci a další prognóze s tématem smrti souzní. Proč se nepřipravit pomocí příběhu druhého. Jak budu reagovat? Jak tuto informaci zpracuje mé okolí? Proč ne…
Na scénu postupně přicházejí další protagonisté - Matyáš Řezníček, Saša Rašilov a Jindřiška Dudziaková, v bílých overalech, hlavu mají pokrytou latexovou čepicí, holohlavou masku podtrhuje výrazné až šílené líčení. Postupně se na diváka začne od všech herců hrnout lavina nepochopitelného textu, kdy máte pocit, že se ocitáme uprostřed „dada inscenace“, surrealistického večírku plného extáze, vystaveni seanci holotropního dýchání. Jakákoli snaha postihnout záměr autorského týmu nebo režijní koncepci je marná. Psychedelické show podtrhuje hřmotná syntetická hudba, stroboskopické efekty a použití jednoho laserového zdroje. To vše se odehrává leckdy v přijatelných jindy až obskurních kostýmech.
V tom všem raušovém dění se nám zjevuje ikonický Malý princ, Pilot a Liška (možná odkaz na titul Laterny Magiky). Saša Rašilov se navléká do kostýmu naprosto amorfního odporného tvora (snad psychicky i tělesně zvráceného teroristu vlastního svědomí?). Magdaléna Borová se objevuje v syntetických plesových šatech (snad vrchol nirvány před přicházejícím skonem?).

Scéně Matěje Sýkory dominuje obdélníková plocha rozdělená podobně jako systém archů papíru (od A0 až po A6…) s bílými ostrými konturami. Pravé části této plochy dominuje trojúhelník pokrytý obrazci chromozomů. Ten se náhle otvírá, v prosvětleném dýmu vystupuje jedna z postav (snad světlo na konci tunelu, vstup do ráje, očistce nebo snad pekla?). A dočkali jsme se dalšího překvapení – pozlacený kulturista (Martin Marek v alternaci s Janem Páleníčkem) táhne na jeviště ženskou postavu coby otrokyni (nebo snad nechce zemřít, tak ji Áron musí do údolí Smrti dovléct násilím?). A tento se v další části objeví s plastovou tatrou (asi odkaz na smrtelné úrazy při rallye Paříž Dakar?). Ti, co mají v hledišti žízeň, tak jsou týraní použitím Coca Coly na jevišti. Do toho všeho nám na scéně vystupuje indiánský totem, snad symbol mužství, skály… Nelze opomenout příchod autora hudby a zvukaře Mojmíra Měchury v kostýmu Abbého. Coby arcibiskup nebo kardinál, možná samotný papež hýbe a ovládá předsmrtný i posmrtný rej. Díky živému snímání kamerou (a s tím má Matyáš Řezníček dobré zkušenosti z předchozích projektů) vidíme Měchuru při deklamaci textu v projekci. Záblesk zákulisí vstupuje na scénu díky další živé projekci.
Všichni zúčastnění herci a herečky hrají skutečně naplno a nelze jim nic vytknout. Pokud veškerá tato textová, herecká a další scénická agónie byl režijní záměr, pak nelze ani realizačnímu týmu nic vytknout. Uniká mě jediná podstata – jsem tady proto, abych byl prospěšný druhým. Vždy myslím nejdříve na druhé, protože tak se následně dostanu i k sobě, ale nejsem sobec, středový egoista. A toto je snad směr inscenace Koncové světlo?

Díky sobecké výstřednosti k sobě samotnému pod pláštíkem smrtící osvěty usmrtit divákovu chuť chodit do Národního divadla. Soustavně se diskutuje nad posláním činohry Národního divadla, že ze svého národního titulu má uvádět a podporovat nové texty, o tom žádná. Za minulých vedeních k tomuto sloužily projekty a prostory typu Bouda nebo divadlo Kolowrat. Zda toto souzní s názvem Nová scéna = nové texty, to už je na pováženou. Inscenace tohoto typu určitě diváky nepřitáhnou, pokladnu divadla nenaplní. Dostává se do popředí drzost a arogance uměleckého vedení a inscenačních týmů? Zatím to vypadá, že ano. Takovýto titul jasně deklaruje, že divák není potřeba.

Jan Tošovský a kol.: Koncové světlo
Režie Jan Frič, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Juliana Kvíčalová, hudba Mojmír Měchura, světlo Jan Hons Šuškleb a Roman Jajčík, video Roman Dušek a kol. Premiéry 27. a 28. 2. na Nové scéně ND, Praha.

www.narodni-divadlo.cz