zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Šimon Dominik: Vlna komunikace je v naší práci klíčová

Šimon Dominik

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Narodil se v Praze, ale za svou desetiletou kariéru už objel značnou část Čech a Moravy. Postupně pracoval v Západočeském divadle v Chebu, v Horáckém divadle Jihlava, ve Slováckém divadle Uherské Hradiště, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Moravském divadle Olomouc či Národním divadle Brno, ale také v pražském Divadle Na Vinohradech. Kromě toho se pravidelně vrací do Divadla Na Hraně, které založil se svými spolužáky. Dnes zaujímá post uměleckého šéfa činohry v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. My jsme se ovšem setkali po generální zkoušce inscenace Noc bláznů v Národním divadle Brno. Takže není divu, že právě inscenace Noc bláznů dostala v našem rozhovoru větší prostor. Došlo i na téma inscenování divadla na divadle, což si vyzkoušel nejen v Noci bláznů, ale i v Zamilovaném Shakespearovi, Shakespearovi ve 120 minutách či v inscenaci Políbila Dubčeka. Vezměme to od dramaturgického výběru až po zkušenosti s experimentem…

  • Prozradíte, zda hru Noc bláznů jste Národnímu divadlo Brno navrhl vy, nebo iniciativa vzešla ze strany divadla?
    Upřímně řečeno, na samotném začátku jsem z tohoto titulu nebyl úplně nadšený. Tehdejší šéf Martin Františák a dramaturgyně Lucie Němečková mě oslovili s konkrétní nabídkou a museli mě i trochu přesvědčovat. Tak jsem si hru ještě jednou přečetl a nakonec jsem souhlasil. Hledal jsem si k ní cestu, a o to je pak zajímavější, když se vše povede a ten váš klíč otevře pomyslnou inscenační komnatu, kdy najednou máte pro všechno hlubší a lepší zdůvodnění.
  • To je takové kolébání vln, jak se zpívá u Voskovce a Wericha: Jednou jsi dole, jednou nahoře…
    … někdy si přečtete text, a máte pocit, že z toho bude bezvadná inscenace. Ale pak to náhle vyprchá, loď se ve vlně propadne a přijde nejistota a otázka, proč děláte zrovna tento titul.
  • Inscenace Noc bláznů je o hluboké lidskosti. Přiznám se, že jsem měl obavy, zda nepůjdete lacině po ironické nadsázce. Potěšilo mě, že jdete do velké hloubky odhalování motivů a vztahů a odhalujete velkou zranitelnost postižených lidí… Jako prostor jste zvolili nepoužívaný bazén. Ten je předepsaný autorem, nebo je to nápad scénografa?
    Prostor bazénu mi navrhl scénograf Karel Čapek. Text je situovaný do zchátralého sálu, kde se dá hrát divadlo. Od čisté realizace divadla na divadle jsme ale nakonec upustili. Stavět portál mezi skutečným portálem je dost omšelé, opuštěný bazén více provokuje. Bavilo nás oživovat nějaký nepravděpodobný objekt. Konvenuje to s návrhem pacientů nastudovat operu, když z nich nikdo neumí zpívat. Vybydlený bazén přímo podporuje nepatřičnost celého projektu.
  • Bazén skutečně výborně hraje. Hovoříte o vyřazeném prostoru. Pacienti v daném zařízení jsou také svým způsobem společností vyautovaní.
    V textu je naznačené, že ty figury nejsou černobílé. Snažili jsme se, aby klienti daného zařízení byli lidé, se kterými by divák mohl jít, fandit jim, občas se s nimi ztotožnit. V žádném případě jsme nechtěli na jevišti vytvářet karikatury magorů. To by divák neměl důvod jim držet palce. Nakonec má dojít ke katarzi, že se něco povedlo. V našem případě herci zpívají a hrají na živo, a v tom je skutečné kouzlo.
  • Jak jste inscenaci obsazoval?
    Byl jsem se podívat na několik představení, některá jsem viděl ze záznamu. Tomáše Šulaje jsem několikrát viděl ve Slováckém divadle Uherské Hradiště a zkoušel jsem s ním rychlý záskok do své tamní komedie. S Romanem Blumaierem jsem se potkal ve Zlíně, Anette Nesvadbovou znám jako divák ještě z Disku. Kromě toho konzultujete s dramaturgyní a přijdou ke slovu i provozní záležitosti…
  • Jak se vám s herci jednotlivé figury stavěly?
    Charakteristika některých postižení vychází z textu, u většiny se diagnóza dá odvodit. Na začátku jsme si hlavně pojmenovali základní charaktery a vyložili si, jak se mohou projevovat jejich postižení. Herci je pak přetvářeli po svém. Např. postava Tomáše Davida má být na začátku zpomalená díky působení tlumících léků, Martin Sláma má mít hůř pohyblivou ruku. Vždycky pracuji tak, že vycházím z herců. Dopředu nelajnuji úplně všechno, nechávám jim prostor. Vidím to z venku a v širším poli záběru, s více souvislostmi. Herec to zase vnímá přes sebe, přes svou figuru, emoce. Je žádoucí, aby se tyto dva rozdílné pohledy v dobrém slova smyslu střetly. Také mě dost zajímá, co si o dané postavě herci myslí. V Národním divadle Brno jsou herci dobře naladění, doslova partneři. Práce na inscenaci Noc bláznů byla dle mého oboustranně příjemná a naplňující. A je to na výsledku snad vidět.
  • Pojďme k hudbě. Pracujete převážně s hudební citací nebo používáte scénickou hudbu?
    Máme původní hudbu Matěje Kroupy, který občas používá motivy z Mozarta. Všechno směřuje k závěrečné árii z opery Cosi Fan Tutte. A zazní tam i Wagner. Byl jsem vděčný za Tomáše Davida, který je hudebně schopný. Není nic hloupějšího, než když herec hru na nástroj markýruje.
  • V brněnském divadle jste hostoval, ale v Liberci působíte jako umělecký šéf. Je to velký rozdíl?
    Nese to spoustu papírových záležitostí, i když ty mi zas tak nevadí. V tomto ohledu jsem docela systematik. Tahle funkce je hodně byrokratická, na samotnou tvůrčí práci máte méně času, než by si lidí zvenčí mysleli. Takže je fajn, když si můžu udělat odskok do jiného divadla, to je opravdu bezvadné.
  • Jakou vidíte výhodu v tom, že někde hostujete?
    Šéfuji jen v odpoledních hodinách a po telefonu. A hlavně mám prostor a klid na práci. Když jsem v Liberci, zajdu před zkoušením ráno do kanceláře, po zkoušce rovněž, pak je porada. Jako hosta se mě takové věci netýkají. Do zkoušení při hostovačce se do práce nepromítají žádné problémy a dlouhodobé vztahy. Doma skoro vždycky něco vyplave na povrch. A další výhodou je, že člověk potká nové kolegy, vypadne z rutin a vyšlapaných cest.
  • Na domácím kolbišti ovšem máte svůj umělecký soubor…
    Určitě, ke slovu přichází kontinuální práce, znalost souboru. Pracujete s ním na něčem dlouhodobě. Hostující práce má tu nevýhodu, že přijedete, sotva se s těmi lidmi poznáte a už jste zase pryč. Hrozí, že s někým nestihnete do detailu přijít třeba na to, jak s ním komunikovat, jak řešit problémy… Pokud vás nepozvou k další spolupráci, tak jste v daném divadle absolvoval jen první stupeň poznání. Vlna komunikace je v naší práci klíčová. Než ji správně nastavíte, tak to chvíli trvá.
  • Součástí divadelní práce je zákonitě hledání, experiment. Kde pro něj máte větší prostor - v domácím divadle, nebo při hostování?
    Asi v domácím prostředí. Začíná to už při dramaturgické volbě. Pokud si daný titul na domácí půdě obhájím, tak v něm mám větší míru svobody. Při hostování většinou dostanu přidělený titul, nebo aspoň jeho typologii – třeba komedii pro osm lidí. Důležitým měřítkem je také potenciální divácký ohlas. Na domácí půdě si experiment snáz a lépe obhájím. Vím, že mohu nasadit třeba současnou švédskou hru. Na druhou stranu, když pracujete ve větším městě, než je Liberec, jako třeba Brno nebo Praha, máte v něm početnější publikum.
  • Nelitoval jste někdy, že jste se zavázal divadlu?
    Samozřejmě, jako v každé profesi, občas narazíte na těžší období, když třeba ztrácíte motivace. Někdy se něco nepovede, máte náročný titul, těžké zkoušení. Divadlo je plné emocí, také se s nimi hodně pracuje. Najednou vás překvapí příjemné zkoušení, přestanete hartusit, protože přicházejí zážitky a zkušenosti, které vás nabíjejí energií. Nakopnou vás, vrátí vám víru, že vaše práce má smysl. Patřím k lidem, kteří si musí ten proces užívat. Když se povede, víte, že má cenu tu práci dělat dál.

    www.ndbrno.cz

    21.10.2019 14:10:56 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •