zvláštní poděkování
Volný.cz

Ohlédnutí za rokem 2018 v divadlech I.

Pavel Oubram a Tomáš Drápela (Elity - JD)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Loňský rok byl jak ve společenských, tak divadelních akcích výrazně spojen s připomenutím stého výročí republiky a v souvislosti s tím i s dnešní politickou situací. Druhou linií bylo originální zpracování mezilidských, především partnerských vztahů v mnohdy značně experimentální formě. Do třetice je tu dlouhotrvající trend adaptací či dramatizací literárních či filmových námětů a novátorské, mnohdy svérázné pojetí klasických témat, na všech velikostech scén; od Národního divadla po A Studio Rubín. Bez ambice zachytit vše chci upozornit v několika pokračováních na některé projekty, které mě oslovily, ať už emocionálně, způsobem uchopení tématu, novostí výrazových prostředků či zajímavými hereckými výkony. První část věnuji tématům politicky laděných projektů.

Mezi díly, které nějakým způsobem reflektují naši minulost, patří ke špičce projekt Dejvického divadla Zítra to spustíme aneb Kdo je tady gentleman, propojení „koncertního provedení“ hry Václava Havla o tom, co se dělo v noci před vyhlášením republiky v roce 1918 a s osobností Aloise Rašína, a následnou diskusí se současnými osobnostmi politického a společenského života; v koncepci Evy Sukové, Martina Myšičky a režiséra Lukáše Hlavici. Přesné, minimalistické ztvárnění tématu, udivující jasnozřivostí Havlova textu, i pozoruhodnými výkony herců, jejichž projev překročil charakteristiku pouhého scénického čtení. Následná diskuse s Petrem Pithartem a novinářem Erikem Taberym (pozn. účastnila jsem se listopadového představení k výročí 17. 11.) propojila spletitou historii vzniku republiky, o níž si dělali zásluhy mnozí, s absurditami a problémy dnešní demokracie. K tématu připomenutí politických souvislostí a snahou o evokování atmosféry konce 80. let přistoupil také Jan Hrušínský v Divadle Na Jezerce. Hrušínský se před třiceti lety jako herec v angažmá v Labyrintu (dnes Švandově divadle) účastnit projektů Res Publica. Volné pokračování pod názvem Res Publica III., jednorázové posezení s herci různých generací, kteří ze scény četli nebo přednášeli úryvky z díla našich velikánů, především Karla Čapka či T.G.Masaryka, bylo rovněž doplněno diskusí se současnými osobnostmi, generálem Petrem Pavlem a diplomatem Petrem Kolářem.

Projekty, které zpracovávají poslední desetiletí totality a propojují je se současností, je jako šafránu. Přece se však najdou autoři, kteří se do zpracování tématu totality, a zasahování StB do osudů lidí a křehkou rovnováhu mezi tím, kdo je obětí a kdo viníkem, pustili. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v české premiéře Elity Jiřího Havelky, které napsal a režíroval nejprve ve Slovenském národném divadle v Bratislavě (čeští diváci mohli představení vidět v rámci festivalu Pražské křižovatky). Umělecká šéfka činohry JD Martina Schlegelová hru přeložila ze slovenštiny a režírovala. Hra, která vznikla na základě autentických materiálů z archivů StB, zachycuje nejen konkrétní osoby, které se za minulého režimu „zapletly“, ale které jako „elity“ přešly i do politiky současnosti. Vzhledem ke společné česko-slovenské minulosti rezonuje téma velmi silně. Navíc – Havelkův příběh je svým způsobem i modelový, ukazuje i obecně, jakým způsobem fungovala manipulace s osudy lidí, jejich vydírání, jejich získávání pro spolupráci. Jestliže při představení Elit běží mráz po zádech, pak komorní příběh Agent, tzv. společenský z pera Martiny Kinské a Radka Schovánka, který v režii Martiny Kinské uvádí Studio Švandova divadla, je ještě silnější a osobnější. Předestírá situaci, která názorně ukazuje, že mohou nastat situace, kdy otevírání starých ran může naprosto zničit rodinu, kde se lidi mají přirozeně rádi, ale jejichž viny z minulosti je osudově doženou. Vše začíná tím, že 26-letý syn nahlédne v archivech StB do svazku, který byl veden na jeho matku, někdejší disidentskou spisovatelku. Tak se zjistí, že StB využila známosti mladého lékaře, a doporučila mu vztah se spisovatelkou rozvíjet a informovat o něm. Závazek, který byl vynucen vydíráním, trval jen krátce, ale podat ruku ďáblovi nejde jen napůl... Pojmenování křehké hranice mezi vinou a nevinou, pragmatických rozhodnutí z různých stran, a nemožnosti jednoznačně označit toho, kdo spustil řadu událostí, které se dotkly osudů různých lidí, ukazuje začarovaný kruh, do kterého se lidi mohli dostat navzdory dobrým úmyslům. Každý ze čtveřice herců – Klára Cibulková a Tomáš Pavelka jako manželé, Viktor Kuzmik jako jejich syn, a Ivan Řezáč jako vyšetřovatel StB na penzi – má svou pravdu, a je jen velmi těžké přitakat pouze jednomu z nich.

V každém případě jsou hry tohoto typu velmi potřebné, protože hlásat obecné pravdy či odsuzovat bez znalosti kontextů, hodnocení minulosti neprospívá. Je jasné, že žádné dramatické dílo nemůže dát návod k tomu, co si myslet, ale může klást otázky, nad nimiž stojí za to se zamýšlet.

14.1.2019 19:01:13 Jana Soprová | rubrika - Recenze