Scéna.cz 

Jarmila Vlčková: Nacházím se v období, kdy mě potkalo velké štěstí…

Herečka, producentka a scenáristka Jarmila Vlčková rozšířila své aktivity o další obory. V Divadle Láryfáry má na starosti také prodej a nejnověji se stala spisovatelkou. Ke čtenářům - a to nejen dětského věku - se právě dostává titul Viktor a záhadná teta Bobina, na kterém spolupracovala s kolegyní herečkou Pavlínou Jurkovou. A spisovatelky přibraly ještě výtvarnici Martinu Fojtů. Knížka je tedy na světě, a je tu zároveň i důvod k popovídání… S Jarkou se známe již léta a mně nejvíce utkvěla v paměti v roli Lízy v inscenaci Pygmalion, kde excelovala po boku Libora Jeníka. Společně s ním navíc hrají s Bárou Hrzánovou už od roku 2002 v inscenaci Hrdý Budžes. Úspěšná a stále žádaná inscenace byla dokonce natočena Českou televizí. Jak se promítá čas do takovéto role? Jak došlo v jejím hereckém životě na divadlo Láryfáry pro děti, kde veškerý repertoár tvoří původní autorské pohádky. Jaké to je podílet se na scénáři, výpravě, režii a hraní v daném kusu? Otázek je spousta, ale začněme knihou…

S Pavlínou Jurkovou píšete divadelní pohádky, a tak předpokládám, že odtud už byl jen kousek k nápadu na knihu …
Naše děti už pomalu odrůstají, do divadla jsme už dlouho nový text nenapsaly, tak jsme se začaly rozhlížet po další aktivitě. Pavlína při jednom odpoledním čaji upila doušek, a jen tak mimoděk povídá: „Co kdybychom zkusily napsat knihu…“ Jak jsme zvyklé, nemáme daleko od slov k činům. A teď jsou to najednou dva týdny, co jsme se byly podívat na náhledy v tiskárně, a za chvíli budeme titul společně s nakladatelstvím Albatros uvádět do čtenářského světa.

Máte velké zkušenosti s psaním pohádek, ale předpokládám, že byste si u toho od divadla pro děti neodpočinuly…
To je sice pravda, ale jen napůl. Kniha Viktor a záhadná teta Bobina je určená pro všechny čtenáře od osmi do sto osmi let…

To zní zajímavě, pak je velmi náročné vypořádat se s ilustracemi...
Výtvarnice Martina Fojtů byl pro nás a potažmo i pro čtenáře velký dar. Martina je fantastická ilustrátorka s obrovským citem pro něhu. Její styl kolorování doslova pohladí. Vedle zemitých barev dokáže doslova čarovat s tajemnem a světlem. Ilustrace jsou skutečně nádherné.

O čem knížka je?
Kniha je o devítiletém klukovi, který je pěkný průšvihář. Dojde to dokonce tak daleko, že musí změnit školu. A protože ho o prázdninách nechce hlídat nikdo z blízké rodiny, tak Viktor putuje k jakési tetě Bobině do vesnice Hrabákov. Zjistí, že teta vede Domov pokojného stáří. Pro takového kluka, který spí jako na jehlách, a blechy s ním šijí, to je doslova šok. Viktor je z toho nešťastný, ale… Nakonec objeví mezi starými lidmi úplně jiný svět, dojde mu, že výlet za tetou byl od jeho rodičů ten nejlepší nápad. Ke konci mezi ním a lidičkami v domově důchodců vzniknou nesčetná přátelství.

Vidím, že vás kniha doslova pohltila. Znamená to, že s divadlem končíte?
(smích) Kdepak, jen jsme mírně odbočily….

… pravda, zůstaly jste u dětské tématiky. Můžeš trošku přiblížit tvůrčí proces? Neříkej mi, že se ve všem s Pavlínou shodnete?
Budeš se divit, ale psaní ve dvou má velkou výhodu. Každá z nás měla nějaký nápad, navzájem jsme se doplňovaly, nacházely jsme kompromisy v zápletkách, řešily jsme věci nejen kolem hlavního hrdiny, objevovaly jsme různá východiska. Řešily jsme i takové drobnosti jako jestli má postava stát nebo sedět. Důležité bylo, aby všechno mělo svou logiku. Samozřejmě, že někdy nastala chvíle, kdy nějakou situaci viděla každá z nás trochu jinak. V tu chvíli jsme se musely zamyslet, čí nápad je lepší pro knihu a přistoupit na něj, nebo najít kompromis. Pokud jde tedy o spolupráci, sečteno a podtrženo, nápadů jsme tak měly dvojnásob. Píše se nám spolu dobře.

Vztahy mezi lidmi jsou hodně komplikované, a to i v rodinách. Vy jste v knížce daly do kontrastu mladého kluka se seniory. To mi připadá hodně odvážné.
Chtěly jsme, aby naše kniha byla pro celou rodinu. Doufáme, že se v textu najdou děti i rodiče. My jsme jednou s divadlem hostovali v domově důchodců. Když představení skončilo, přišli jsme mezi diváky a najednou jsme zjistili, že většina z nich jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, profesoři, někteří se znalostí několika jazyků. Jako by se vesmír stáří uzavřel, a přitom senioři mají co předávat ze svých poznatků, zkušeností.

Takové setkání tedy určitě bylo krásnou inspirací pro jednotlivé postavy…
Čtenář se může v knize seznámit s bývalým námořníkem, věštkyní, dvojčaty malířkami, operním pěvcem. Všechno jsou to svérázní hrdinové, kteří mohou nejen Viktora, ale všechny někam posunout. A Bobina! To je svéráz sám o sobě.

Už se těším. Jak jste došly ke jménům – Viktor, Bobina…
Bylo to dost náročné, ale na to už jsme s Pavlínou zvyklé. Podobně řešíme i názvy pohádek. V případě knihy jsme sondovaly u známých i u dětí. Nakonec se ustálil Viktor a v případě Bobiny jsme si jasně stanovily, že to bude teta Bobina. (podle příbuzné jedné z nás)

Jak jste objevily výtvarnici paní Fojtovou?
Snažíme se všechny naše divadelní pohádky řešit do hloubky. Zabýváme se nejen textem, ale i výtvarnou stránkou. Řešíme barvy a hlavně materiály. Podobně jsme řešily i knížku. Vynikající malířka Martina Fojtů nikdy před tím knihy neilustrovala. Oslovily jsme jí, a ona nám nakreslila dva portréty našich staroušků. Hned jsme se do jejích ilustrací zamilovaly a okamžitě se domluvily. Ocenily jsme, že nám dala víru, že knihu vydáme. Byla to jedna velká náhoda. Mělo se to všechno v danou chvíli setkat, a tak se i stalo.

Dovedu si představit takovou dámskou jízdu u červeného vína…
Kdepak, to bychom nic nenapsaly. To pak jedou čaje, citronády. Musí to být bez alkoholu, sedneme si a rovnou vymýšlíme.

Jak tě tak poslouchám, nechceš divadlo pověsit na hřebík?
Vůbec ne, mě to neskutečně baví, i když jsem kočovný herec a neustále jezdím, ať s Hrdým Budžesem nebo s Divadlem Láryfáry. Kolegové i diváci mě hodně nabíjejí, zatím bych určitě neměnila.

Na tvém uměleckém začátku ale divadlo nebylo…
Vystudovala jsem obor reprodukční grafička, po maturitě jsem pracovala v oboru, ale zjistila jsem, že mi něco chybí. V Ostravě jsem objevila na LŠU obor herectví. Múzu Thálie ve mně probudila úžasná Marie Pištěková, která mě hodně motivovala. Pak jsem objevila amatérské divadlo Jitřenka, a to už mě úplně pohltilo. Nakonec zvítězila Ostrava, kde se otevírala možnost studia u paní Mileny Asmanové. Jenomže jsme se přestěhovali do Prahy a vše bylo jinak.

To jsme hodně na začátku tvé divadelní cesty. Po studiu na VOŠH, zhruba před dvaceti lety, přišlo divadlo v Příbrami, a pak MD Cheb…
Tam se mi hodně líbilo. Pracovali jsme pod vedením umělecké šéfky Věry Herajtové, jenže to už se hrál Hrdý Budžes, takže jsem byla neustále na cestách. Ráno jsem musela být na zkoušce v Chebu a večer zase někde po republice. Nakonec jsem odešla na volnou nohu. Oslovila mě kamarádka Michaela Sajlerová a nabídla mně a Pavlíně Jurkové spolupráci na pohádce. Šla jsem do toho, mělo to něco do sebe. Postupně mě to pohltilo, a nakonec jsem u pohádek zůstala.

To bylo myslím nejdříve Divadlo Krapet…
Původně Divadlo Carpe diem a posléze Divadlo Krapet. Inscenace Našel se medvěd I a II. Nakonec jsme s Pavlínou zjistily, že nám to spolu ladí, a tak se vyklubalo divadlo Láryfáry. Všechno si děláme samy, a je toho dost. Napsat scénář, nazkoušet ho, realizovat výpravu, podílet se na režii a jít s tím před diváky všeho věku je zajímavé a zároveň těžké. Hodně lidí si možná myslí, že udělat pohádku je jednodušší než činohra pro dospělé, ale poctivá pohádka je skutečně náročná, a konkurenčních souborů je hodně. Doporučila bych každému herci, aby si prošel divadlem, tak jako my a odzkoušel si všechny divadelní profese. Děláme si vše samy – jsme autorky, scénografky, výtvarnice kostýmů, vše si sami navrhujeme. Musíme si pohlídat hudbu (píše nám ji úžasná Linda Winterová, a u jedné pohádky Honza Dvořák). Na začátku zkoušení se k nám připojí další herec, Lukáš Jurek, a pak už vše děláme ve třech. Důležité je, aby se náš repertoár líbil dětem i dospělým, a zároveň, aby nás to bavilo. Všechno tohle skloubit je sice náročné, ale neustále nás to naplňuje.

Konkurence pohádkových produkcí je skutečně mnoho. Viděl jsem vaše představení Cirkusácká pohádka a musím přiznat, že máte nápadité texty, vyřádíte se, je to interaktivní, zapojujete děti. Klobouk dolů, je to opravdu poctivé divadelní řemeslo…
Děkujeme. Snažíme se. Jsme na sebe nároční a přísní. Když tvoříme, naše připomínky navzájem nejsou „kolegiální“, ale snažíme se odhalit nedostatky a pravdivě je pojmenovat. Od začátku si říkáme, že přizveme režiséra. Ale nakonec to vždy dopadne tak, že si režírujeme sami. Musí u toho být přísnost a velká tolerance, bez toho to nejde. Navzájem si důvěřujeme, když mi něco řekne Pavlínka nebo Lukáš, tak vím, že to myslí dobře. Nějak jsme se našli.

Jak složité je prodat repertoár?
Náročné, protože musíte nějak upoutat. Skoro každý divadelní kolega má své divadlo pro děti. Vzala jsem si na starost prodej, a je to opravdu složité. Od té doby, co se tomu věnuji, si vážím každého produkčního, který dokáže prodat jakékoliv představení. Pro mě je to frajer. Nás buď kupuje někdo z divadla, paní učitelky nebo rodiče. Jdeme na trh s tím, že realizujeme původní autorské věci, neděláme dramatizace známých textů. Je to ta těžší varianta, ale už nás hodně pořadatelů zná a příznivé reference se šíří dál.

Když zkoušíte novou pohádku, přizvete nejdříve své děti?
Naše děti to vidí, až když je všechno nazkoušené, připravené. Bereme je až do divadla. Naše autorské pohádky testujeme přímo před diváky nejméně deset repríz, postupně je ještě upravujeme, dáváme si s tím čas, hodně na tom pracujeme. Když se to usadí, už jen drobně zasáhneme.

Zmínila jsi kultovní inscenaci Hrdý Budžes. Jak se v té roli stárne?
(Smích) To ti řeknu skutečně přesně. Máme na svém kontě přes sedm set repríz… Když jsme s Liborem Jeníkem začínali, dělali jsme tam stojku a kotrmelce, Libor mě dokonce zvedal. To už samozřejmě neděláme. Dnes mám dvě děti, Libor víc. Když jsem přišla po prvním porodu, chtěla jsem dělat kotrmelec, ale Libor mě zrazoval, že to vynecháme a uděláme to jinak. Později jsem nemohla kvůli problémům s krční páteří dělat stojku, takže postupně „akrobatické“ prvky ubývaly. Musím si už šetřit kolena, a nejsem v tom sama, šetříme si je všichni…

Omlouvám se za otázku stárnutí s Budžesem…
To vůbec nevadí, my se tomu smějeme. Jak všichni tři stárneme, tak si holt mažeme kolena a říkáme si…kdyby ti lidi věděli… Je to ovšem třeba brát tak, že stárnutí je normální proces. Rostou nám diváci, kteří to viděli jako děti, a nyní přijdou za námi dospělí lidé. Najednou vidíme to stárnutí i z druhé strany.

Ovšem, pohádky mají opačný efekt. Práce s dětmi dodává energii, s dětmi mládneme.
Kromě kolen se osobně cítím mladě. Důležité je, že před dětmi hrajeme naplno. Nikdy jsme nehráli tak, že bychom si řekli: je to pohádka, polevíme. Nastavili jsme si laťku tak, že to ani nedokážeme připustit. Viděl jsi Cirkusáckou pohádku, a ta je o infarkt, hlavně kvůli převlekům. Reakce dětí jsou vždycky přesné a výstižné. Když se na nás zlobí, tak je to skutečně zloba, když mají radost, je to opravdu od srdce. Snažíme se, aby naše kusy byly z části interaktivní, nenecháváme je úplně divočet, nenecháme si to dětmi rozložit, ale dáváme jim příležitost, aby občas mohly do děje vstoupit. Pokud nás to nějak omladí, tak proč ne…

Zažila jsi činoherní éru (např. role Lízy – Pygmalion, 2000 Divadlo Příbram). Nechybí ti role středního věku?
Chybí, to říkám upřímně. Zrovna teď to prožívám. I když na nedostatek práce jsem si nikdy nemohla stěžovat. Měla jsem dvě malé děti, a přitom se hrál Hrdý Budžes, v Divadle Láryfáry sedm pohádek. Nyní mi to už začalo chybět, i když mi ještě zůstalo představení Pod střechami Paříže. S Petrem Mikeskou to stále hrajeme, sice jen jednou za čas, a stále je to mé velmi oblíbené představení. Nacházím se v období, kdy mě potkalo velké štěstí, protože spolupracuji s lidmi, kteří mě baví, naplňují, kolegové herci, příbramští technici, osvětlovači, zvukaři, garderoba, inspice, to je úplně jedno kdo, všechny mám ráda.

Cirkusáckou pohádku jsem zhlédl s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem, oba byli nadšení, uvolnění, nádherně reagovali. To je o čem mluvíš, to Tě obohacuje?
To, že mohu spolupracovat s Bárou Hrzánovou, je obrovský dar. Je to kolegyně, kamarádka, která mě neustále překvapuje, herecky i lidsky. Podle mého oni jsou „cirkusáci“, to znamená lidé, kteří žijí divadlem. Cirkus a divadlo má k sobě hodně blízko.

Oficiální stránky knihy Viktor a záhadná teta Bobina a záhadná teta Bobina zde
Oficiální stránky Divadla láryfáry zde