zvláštní poděkování
Volný.cz

Radúz Mácha: Postavy asi někdy prožívám až moc...

Radúz Mácha (Zdroj: M. Rusaňuková)

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Herec Radúz Mácha prozradil, že jeho kořeny se váží k Valašsku, za svou domovinu spíš považuje Ostravu, kde studoval hudebně – dramatický obor Janáčkovy konzervatoře. I když později pokračoval ve studiu na JAMU, na Brno si prý moc nezvykl. Na začátku to vypadalo spíše na sportovní kariéru, nežli na tu divadelní. Dnes tvrdí, že by z něj hokejová hvězda určitě nebyla. V divadle měl ovšem od počátku štěstí, spolupracoval s mnoha uznávanými režiséry různých generací, od Vladimíra Morávka a J. A. Pitínského po Daniela Špinara a duo Skutr.

  • Pokud to vezmeme z gruntu, základní školu jste vychodil v Rožnově pod Radhoštěm…
    … následovalo osmileté gymnázium, z kterého jsem utekl po čtyřech letech do Ostravy na konzervatoř.
  • K tomu jste se věnoval tenisu i hokeji…
    Hrál jsem závodně od první do sedmé třídy, tréninky byly téměř každý den, někdy i ráno od šesti, jindy odpoledne. V hokeji jsme ale dost prohrávali, protože Rožnov ještě neměl krytý stadion jako téměř všichni naši soupeři, takže když bylo moc teplo, mohli jsme se místo tréninku na ledě spíš koupat. Navíc když přijely Vítkovice nebo Vsetín, byl jich celý autobus, zatímco nás bylo někdy stěží na dvě pětky. Párkrát nám i půjčovali nějaké své hráče, což bylo dost absurdní... Ale zato byla pořád sranda a měl jsem jako dítě neustále nabitý program. Kvůli konzervatoři jsem toho musel nechat, ale nelituji - stejně by ze mě nikdy nebyla hokejová ani tenisová hvězda.
  • V jedné soutěži jsme měli za úkol se na čas navléknout do hokejové výzbroje, a ukázalo se, jak je to složité. Dokázal byste se do toho ještě obléci?
    Jasně že jo, ale už jsem to nedělal asi deset let. A je to asi čtyři roky, co jsem měl naposledy brusle při jednom filmovém natáčení. Někdy mi to vlastně dost chybí, ale nemám na to čas...
  • Zajímalo by mě, zda u hokeje je dané, jak brzo před zápasem nebo tréninkem musíte být v šatně?
    Chodili jsme vždycky vlastně přibližně stejně, jako teď já do divadla. Herci obyčejně přichází tak hodinu předem, ale oblečete se maximálně za 15 minut. A podobně to bylo i na hokeji... zbytek času jsme si povídali, hodnotili spolužačky, dělali pubertální vtípky a když už jsme měli být za chvíli na ledě - tak všichni hupli do smradlavých ryban a šlo se na led. Život v zákulisí je vlastně v divadle podobný, jen místo protahování před zápasem se herec nalíčí, rozmluví a zopakuje text. Akorát ty rybana nesmrdí a hodnotíme kolegyně. Pubertální vtípky nám asi zůstaly...
  • Z gymnázia jste odešel na konzervatoř, pak na JAMU. Všechno Vám vyšlo na poprvé. Zajímalo by mě, zda jste ohledně herectví váhal nebo byli rodiče proti?
    Doma jsem opravdu hodně bojoval, aby mě pustili na konzervatoř. Když to vyšlo, tak jsem se chtěl následně dostat na DAMU do Prahy, připadal jsem si po konzervatoři na angažmá ještě příliš mladý, vlastně dost životně neprotřelý, asi by to ve dvaceti ještě nebylo pro mě to pravé. Na DAMU jsem ale došel jen do třetího kola… Nakonec, nebýt táty, tak jsem přihlášku na JAMU ani nepodal, ale přesvědčil mě: „Když ti Praha nevyjde, zkus aspoň Brno.“. Moc se mi tam upřímně nechtělo. Myslím, že jsem i přiznal u zkoušek, že jdu kvůli tatínkovi, ale chci stejně do Prahy.
  • Předpokládám, že v přijímací komisi seděla Oxana Smilková?
    Samozřejmě, otvírala náš ročník…
  • … a následovala její nekonvenční výuka herectví. Prý jste trénovali emocionální paměť?
    To byla docela vojna, zejména první dva roky, kdy jsme neměli téměř žádný text. Dělali jsme pouze etudy, zaměřovali jsme se na věci ze života, a to nebylo vždy příjemné a jednoduché. Párkrát se spolužačky rozbrečely, někdy i spolužáci. Kladla důraz na to, že si máme pamatovat, když se nám něco stane, ať dobrého či zlého. Že si to máme nějak uložit do paměti. A k některým takovým situacím jsme se u nás v ateliéru vraceli. A ty co se nestaly, jsme se snažili alespoň představit a zkusit vyvolat stav, co to s námi udělá. Bylo to někdy docela dost náročné, to je pravda, ale zpětně jsem za tuto zkušenost rád, protože myslím, že už mě moc režisérů nerozhodí a jsem připraven téměř na vše.
  • Jsou dva přístupy k herectví - buď si postavu pustíte pod kůži natolik, že se jí nezbavíte ani v reálném životě, nebo dokážete udělat hranici, dohrajete a doslova odložíte postavu v šatně. Jak to máte Vy?
    S tím mám možná určitý problém, postavy asi někdy tzv. prožívám až moc. Párkrát po představení jsem poté doma naprosto nepoužitelný a nekomunikativní. Když je těch představení hodně, tak mě to vysává a v civilním životě jsem pak bez energie. Asi se s tím musím naučit lépe pracovat a nebo to prostě čatěji spláchnout dvěma pivkama hned po představení a nespěchat domů za rodinou.
  • Přechod do Prahy asi Pro Vás byl náročný. Jak jste se na počátku cítil v Národním divadle?
    To víte, kluk z Moravy, k tomu z JAMU, z Brna… Byl jsem dost „vykulený“, nikoho jsem tady pořádně neznal. Zcela upřímně to byl pro mě dost velký stres. Z velkého prostoru, ze slavných jmen kolegů, z toho že tu nemám žádné kamarády či spolužáky. Navíc jsem v té době pochopil, že jsem spíš introvert, takže navazování kontaktů a přátelství mi trvalo trošku delší dobu. Taky jsem poznal rozdíl mezi výchovou na JAMU a DAMU. Nás vedli neustále jako skupinu, vždy jsme táhli za jeden provaz a čekali až nás dožene i ten nejslabší. Na DAMU je to asi více o výchově individuí. Takže mě k tomu všemu chybělo větší sebevědomí a jakási větší touha prosadit se, tah na branku. Trvalo mi asi dva roky, než jsem si na Prahu zvykl.
  • Byla pro Vás rozdílná práce v divadle?
    Určitě. Na škole mě neustále někdo vedl, radil mi, pomáhal, a když se mi něco povedlo, tak mě i pochválil. A tady se najednou člověk setká s tím, že mu režisér v podstatě řekne jen: udělej to a to, vymysli si jak, překvap mě, tvoř. A když to uděláte špatně, tak vás připomínkuje, když dobře, tak se jede a pracuje dál. Pochvaly a plácání po zádech už se moc nekonají.
  • To můžete být rád, že na Vás nekřičeli...
    …ale někdy určitě i trochu křičeli. Když jsem zkoušel Konec masopustu, to byla první věc v ND, tak jsem ještě bydlel na Anenském náměstí, kde má divadlo ubytovnu. Režisér J. A. Pitínský, který to režíroval, bydlel vedle mě. Ten na mě sice neřval, ale psal mi denně připomínky na stroji – po každé zkoušce mi přinesl třeba tři A4 strojopisu s tím, abych si je četl a přemýšlel o tom. Tenkrát jsem z toho byl vždycky rozhozený, smutný a nechápal jsem, jak to, že dělám tolik věcí špatně. Kdyby se o mě někdo staral takto „otcovsky“ nyní, bylo by to fajn, ale už se opravdu musím spoléhat jen sám na sebe. Hodně mi tenkrát pomohl. Nechtěl mě potopit a cítil, že to pro mě není tady v Praze jednoduché. Jsem mu za to nesmírně vděčný, ale tenkrát jsem to bral úplně jinak a nepochopil, co pro mě vlastně všechno dělá.
  • Ale do Prahy jste chtěl?
    Na Brno jsem si vlastně nikdy příliš nezvykl, Ostravu beru víc za svou domovinu, taky jsem to měl odtamtud domů na Valachy kousek. Brno je sice druhé největší město u nás, ale když ve čtvrtek odjedou studenti, tak je tam naprosto mrtvo. Ostrava ta má jinačí grády. To je take fajne město, kde se hodně chlastá a to nás na konzervatoři dost bavilo... (smích) Ale Praha mě odmalička vždycky lákala. Když mě nevzali na DAMU, tak jsem po Praze jen tak pokukoval. Při studiích jsem Národní divadlo bral jako nějakou metu ke sklonku života. Měl jsem zakotveno v hlavě, že jsou tam jen herci, kteří něco znamenají, něco již dokázali. Od dětství je člověk vídá v televizi. V životě by mě nenapadlo, že s nimi budu hned po škole stát na jevišti, sedět v šatně, povídat a tykat si s nimi. Pak najednou, ikdyž vstoupíte do zlatých portálů, zjistíte, že jsou to lidi jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že je na ně víc vidět. Nic to nemění na faktu, že jsou tady všichni nesmírně talentovaní. Vzpomínám si, jak mě od Národního divadla zrazoval režisér Vladimír Morávek. Nabídl mi angažmá v Huse na provázku, kam jsem se jako student chodil rád dívat, a já přijal. Po třech týdnech jsem za ním šel, že mi nabídli ND. Varoval mě, abych si dával pozor, že v Praze je to dům plný talentů a každý druhý se v něm lehce ztratí.
  • Mluvil jste o tom, že jste vídal některé slavné herce z ND v televizi. Ale byl jste někdy jako dítě v Národním? Nebo jste sem přišel až jako herec?
    Je to ostuda, ale poprvé jsem tady byl, až když Marta přijala angažmá v baletu, tedy na střední škole. Šli jsme společně na činohru – pamatuji tenkrát na Arkádii, Radúze a Mahulenu a Pygmalion.
  • Pak jste měl štěstí na práci s mnoha zajímavými režiséry různých generací, spolupracoval jste s J. A. Pitínským, Vladimírem Morávkem, Michalem Dočekalem, Hanou Burešovou, a dokonce i Robertem Wilsonem. A nyní většinou spolupracujete s nejmladší generací režisérů – Špinarem, Páclem, SKUTRem.
    Pitínský byl první, to bude vždycky srdcovka. S Hanou Berešovou jsme dělali Pána z Prasečkova, ten žánr mě předtím nikdy nepotkal, dost jsem se s tím upřímně na zkouškách pral, teď je mi zpětně líto, že jsem si to víc neužil, je to skvělá režisérka. S Vladimírem Morávkem jsem se setkal již při hostování na JAMU u něho v Huse. Tam jsem to míval moc rád, jeho Idiota jsem viděl třikrát, a doteď často vzpomínám. Projekt 1789, který s námi dělal v Národním se ale trochu nepotkal s pochopením jak od nás herců tak i pochopením publika. Bylo to vše dost hektické, odehráli jsme jednu necelou sezónu a byla derniéra. Bob Wilson a Skutři mají pro mě jednu společnou věc. Vedle samotného slova má téměř stejně důležitou, ne-li důležitější, roli v představení hudba, choreografie a světlo. Takže když se přejde ze zkušebny na jeviště, kde s tímhle vším můžeme najednou spolupracovat, vše do sebe rázem zapadne, dává to smysl a já vždy ztratil pochybnosti, že to nefunguje. S Danielem Špinarem se mi teď spolupracuje vlastně hodně dobře. Chápu, co chce, má jasno. Dává nám mladým zajímavé příležitosti, takže mě to baví a užívám si to, i když je vlastně dost přísný. Cítím, že od premiéry Manon, první věci kterou jsem s ním dělal, si mě lidé začínají více všímat, ať už diváci či kolegové z jiných divadel. Dostávám často zpětnou vazbu, to mě těší a popohání dál.
  • Momentálně hrajete v šesti inscenacích. Říkal jste, že své postavy někdy prožíváte až moc. Po kterém představení jste nepoužitelný?
    Stalo se mi to párkrát po Třech sestrách, kde hraji Andreje. Tato inscenace je náročná v tom, že je pro mě tzv. hodně střihová, jednotlivé dějství jdou rychle za sebou, je to taky dost proškrtané. Andrejův postoj k životu, ženám a rodině se razantně mění v každém ze čtyř dějství. Navíc v tom třetím se zjevím až úplně na konci, kde je ten, jak kolegové s úsměvem říkají- „školní monolog“ nebo tzv. „monolog maso na kosti“. A před tímto výstupem vždy chodím vzadu v portálech, chci být sám a pořád si přemítám, o čem ta postava teď vlastně asi přemýšlí, když zrovna není na scéně. Ještě jsem se sebou nebyl nikdy 100% spokojený, no není to jednoduchý týpek ten Adrej (smích). Ten ze začátku v prvním dějství naivní, zamilovaný snílek v posledním dějství řekne jako nějaký zhrzený stařec: „Žena je žena...v každém případě to není člověk“ Asi k tomu budu muset ještě dost uzrát...Ale možná to opravdu prožívám až moc. Pokud uberu, třeba to bude lepší (smích)...
  • Ve Spalovači mrtvol máte zvláštní roli, hrajete dítě…
    Režiséra Honzu Mikuláška jsem předtím osobně neznal, jen obdivoval jeho práci. Při zkouškách nám zhruba první tři týdny neříkal téměř žádné připomínky, je to vlastně obrovský introvert a taková tajemná duše. Já se snažil najít nějaký klíč k postavě, jak ji mám dělat, a on neříkal téměř nic. Začal jsem za ním chodit s tím, že jsem udělal něco trošičku jinak, zda si toho všiml, a on na to, ať si tam dělám, co chci, co cítím, ať zkouším, hraji si… Dohnal nás tímto přístupem k takové zvláštní spolupráci, byli jsme na sebe nějak záhadně napojeni a když jsem na to přistoupil, byla to pro mě radost takto tvořit. Navíc jsme tady malý, semknutý, jen šestičlenný tým, což v Národním nebývá zvykem. Je to skvělá obsada kolegů, panuje tam mezi námi příjemná, rodinná atmosféra. Tohle představení hraji fakt moc rád. Každá repríza je dosti jiná, hodně záleží na divácích, zda to přijmou nebo ne. V centru dění je sice jen Martin Pechlát jako Kopfrkingl, který téměř neustále mluví, my ostatní mu spíše přihráváme, ale máme tam všichni své vlastní, neméně zajímavé minipříběhy, které si rozehráváme. Je to pro mě velmi svobodná, uvolněná a přitom stylizovaná věc.
  • A co další zvláštní postava v inscenaci Modrý pták, která se jmenuje Cukr?
    U Cukru jsem měl na začátku velký problém s kostýmem. Bílé, dámské šaty a blond paruka na mě vypadají opravdu dosti bizardně... Když jsem ho poprvé oblékl, připadal jsem si jako nějaký transsexuál, což mi ale postupně kolegové vyvrátili a ujistili, že to na jevišti funguje a přestal jsem to řešit. Je to legrace. Často to hrajeme pro děti, je to krásná, symbolistická pohádka. Když je sál plný dětí, člověka to nakopne a my si ty naše magické postavy - Cukr, Chleba, Kočku a Psa – s kolegy Bidlasem, Rašilovem a Baťkem dost užíváme. Děti reagují bezprostředně, smějí se jinde než dospělí, vnímají, poslouchají.. má to nějakou zpětnou odezvu, a to člověka baví.
  • Zatím nejnovější je Krvavá svatba v režijním pojetí dua Skutr. Ta je hodně jiná. Hraje se hodně beze slov, převažuje choreografie, je tam spousta symbolů, náznaků …
    Asi to není úplně klasická činohra. Skůtři jsou ohodně obrazoví, emoce divák cítí z té celkové skládačky i bez pomoci textů. Hraji v chóru čtyřech mrtvých, kteří jsou spíše pozorovatelé toho, co se děje. Pořád jsme na jevišti, ale jen se koukáme, pomalu se zapojujeme, sem tam něco řekneme, ale většinou zpíváme. Pro mě to jsou oživlé obrazy něčeho z minulosti, jak nám to nastínili režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský.
  • S Vaší manželkou, Martou Drastíkovou, jste se potkali v anenském areálu, kde má balet zkušebny?
    Kdepak, daleko dřív, už na konzervatoři v Ostravě. Chodila o ročník výš. Jsme spolu už třináct let. Po škole byla v Národním, pak dva roky ve Staatsoper ve Vídni, kde jsem to měl z Brna docela blízko. Když jsem se dostal do Prahy, vrátila se za mnou.
  • Za krátko oslavíte třicítku. Jak tohle jubileum vnímáte?
    Vždycky jsem si v pubertě říkal, že chci dojít maximálně do pětadvaceti, že je to nejlepší věk, pak mi přišli všichni už trochu staří a „mimo“. Ale Čím víc se blížím ke třicítce, přestávám se bát stárnout, uvědomuji si, že nabírám zkušenosti, které můžu zúročit, i na jevišti. Navíc jsem už přes rok šťastným otcem, to je upřímně ta nejlepší role a škola zároveň. Po premiéře Krvavé svatby už jen do konce sezóny nezkouším, a ikdyž hraju zhruba 20x za měsíc, zbytek času strávím s naší Matyldou, protože Marta v dubnu nastoupila zpátky do divadla a musí denně trénovat. Jsem s ní někdy i celé dny a ikdyž je to, zvlášť teda pro chlapa, strašně psychicky náročné, nějak zvláštně mě to začíná nabíjet a jsem rád, že jsem to mohl poznat. A myslím, že ta třicítka je k tomu tak akorát vhodná.
  • Už víte, co Vás v divadle čeká v příští sezóně?
    Ano, budu ve Faustovi (premiéra 15. března 2018) a Vítejte v Thébách (premiéra 31. května 2018). Budu pracovat s režisérem Janem Fričem a opět s Danem Špinarem.


    Radúz Mácha (nar. 15. 6. 1987 Rožnov pod Radhoštěm)
    V letech 2003–7 studoval hudebně-dramatický obor Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde odmaturoval rolí Tita-Naneho v Goldoniho Poprasku na laguně. V době svých středoškolských studií hostoval v Těšínském divadle (Tři v tom, Noc na Karlštejně), v ostravském Divadle Petra Bezruče (Strašidlo cantervillské) a v Národním divadle moravskoslezském (Nepohodlný Indián, La Traviata). Po absolutoriu na konzervatoři byl přijat ke studiu činoherního herectví na JAMU v Brně, kde absolvoval jako Leander ve hře Rómeo a Héró. Hostoval i v divadelním spolku Eventualité (Partie, Aucassin a Nicola), objevoval se i na i na dalších brněnských scénách – v divadle Husa na provázku (Večer umělců, Obrazy ze stříbrného století), či v HaDivadle (scénické čtení Havlovy Asanace). Už v průběhu posledního ročníku hostoval ve Stavovském divadle v Andersenově Sněhové královně, první rolí v angažmá (od 2011) byl Rafael v Topolově Konci masopustu. Na scénách ND má za sebou téměř dvacítku rolí, mj. Valéra v Tartuffe Impromptu!, Erasta v Pánovi z Prasečkova, Karla Kudrličku v Našich furiantech, zahrál si i v projektu Roberta Wilsona 1914. V současné době jej můžete vidět jako Alamira v Strakonickém dudákovi, jako Cukr a Břečťan v Modrém ptákovi, Andreje Prozorova ve Třech sestrách, Tiberge v Manon Lescaut, či Milivoje ve Spalovači mrtvol. Hostoval v muzikálu Quasimodo v roli Pierra Gringoira v divadle Hybernia, Bosé nohy v parku v Divadle u Hasičů. Letní Shakespearovské slavnosti - Mnoho povyku pro nic (Claudius). Společně se svou ženou si zahrál v projektu Miloše Orsona Štědroně Hus až do konce v režii Adély Laštovkové-Stodolové.

    www.narodni-divadlo.cz

    8.5.2017 23:05:35 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 07 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Čechomoří  (JD)

    Články v rubrice - Rozhovory

    Igor Orozovič: Každý má jiné životní baterky…

    Igor Orozovič

    Na Nové scéně má za sebou v této sezóně premiéru inscenace Plukovník Švec. Tato ve své době populární hra větš ...celý článek



    Časopis 07 - sekce

    HUDBA

    Maluma zavítá v červnu do Prahy

    Maluma - F.A.M.E

    Zpěvák Maluma je právem považován za jednu z největších hudebních hvězd pocházejících z latinské Ameriky, kde celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UM?NÍ

    České sklo v Izraeli

    Ladislav Ševčík – Lily (Czech Glass)

    Výstava českého skla v Jeruzalémě, nazvaná CROSS THE LINE, představuje jednu z hlavních událostí Českých cente celý článek

    další články...