zvláštní poděkování
Volný.cz

Vojnarka - v tanci života a smrti

Vojnarka - Jiří Hejcman  (Foto: Marek Malůšek)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Gamblerství, domácí násilí, matka samoživitelka… Témata, která se dnes často mediálně skloňují. Možná nebudete věřit, ale byl jsem na Jiráskově Vojnarce, jeho prvotině z roku 1890. V úpravě a režii Igora Stránského ji od června letošního roku uvádí
Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Sám jsem byl překvapen aktuálností daného textu. Režisér ponechal původní jazykovou čistotu – východočeské nářečí. Odhaluje další témata – zejména starost o rodový majetek. Ta byla trnem oku ideologie před rokem 1989. Nyní se ukazuje, jaké problémy vznikají, když je několik generací odtrženo od zemědělské půdy, od statku, od řemesla či živností…

Autorka výpravy – Eva Jiříkovská, zasazuje scénu do klasického kukátka. Prostor ohraničuje třemi stěnami. Boční jsou vybavené dveřmi, zadní tvoří jednou vrata, podruhé vzniká interiér světnice nebo hospody. Stylová hnědá barva s přiznanými tahy štětce může evokovat dřevo, vesnický ráz hospodářského stavení. Zvuk nám prozradí, že dveře i vrata jsou plechové, symbolika plechové konzervy, hnědá barva evokuje rez - koroze vztahů je na místě. Nelze si nevšimnout židlí ze sedmdesátých let. Kostýmy stylizací čerpají z venkovského kroje. Nejvíce převleků má selka Madlena. Není divu, ta ztvárňuje různé podoby tíže osudu. Od lásky k synovi, přes nevyhaslou lásku z mládí, starost o hospodářství, laskavost k druhým lidem, důvěru, zodpovědnost… Veškerou tíhu vztahů ilustruje objektem umístěným nad scénou, který postupně klesá. Zda je to černý mrak, vosí hnízdo, či abstraktní novotvar, je na divákově fantazii.

Herci nabízejí jednotlivé nálady, stavy mysli v propracovaných detailních kresbách. Režisér vede veškeré akce od šedé všednodennosti, přes výčitky, laskavosti, důvěru, až po manipulaci, zlobu, zklamání… Největší tíha leží na Madleně Vojnarové. Pavlína Hejcmanová prokresluje zmíněné charakteristiky do nejmenších detailů. Obličejovou mimiku dokáže sveřepě zpevnit a dovést ji až do uvolnění v okamžicích hlubokého citu, kdy doslova září. Jakub Vojnar v podání Kamila Pulce v počátcích srší zlobou - coby švagr Vojnarové a zejména poručník a strýc malého Jeníka. Není divu, je těžké budovat, a poté majetku lehce pozbýt. Postupně u něj dochází ke zlomu k dobrosrdečnosti. Jeho tvrdost se přetavuje v opravdovou starost o Jeníka. Není to z jeho strany rezignace, ale důkladná až laskavá obrana. Tedy další detailní barevná kresba. Osobitou postavou je Jan Hruška (hraje Martin Vrtáček). V dnešní terminologii bychom použili výraz mediátor. V příběhu představuje pobožného souseda. Jeho šibalské pokukování po pálence odhaluje jeho slabiny a v podstatě hříchy. Ale vedle toho se snaží pomoci, ať už sháněním ženicha nebo pacholka. Martin Vrtáček na rozdíl od předchozích dvou vážných postav zastupuje komediální rovinu děje. Vesnický šprýmař se v něm nezapře. Antonín Havel (ztvárňuje Jiří Hejcman) představuje nejdříve ukřivděného, poté vychytralého a postupně devastovaného hrdinu. Největší vliv na zhroucení jeho životních a charakterových hodnot má zejména okolí, kastovnictví, furianství. Postupně propadá alkoholu a kartám. Vše vyústí až v totální ztrátu blízkých osob, zejména Madleny a následně i matky. Jaroslava Tihelková ztvárnila Havlovou s důrazem na tragický ženský osud, která je však schopna se se situací vyrovnat. Právě ona nese největší životní tíhu v okamžiku, kdy se před jejíma očima zastřelí její syn. Protikladem střední a starší generaci jsou Bětka, děvečka u Vojnarové – Dominika Hrazdílková, a Martin, pohůnek u Vojnarové, David Macháček. Oba představují mládí v jeho čistotě, kdy oproti dnešní době v sobě mají výchovu k poslušnosti, svědomitosti, ale zároveň z nich tryská gejzír energie mládí. Kolorit příběhu dokreslují vesničané – Drtina (Petr Čagánek), Hospodská (Monika Horká) a Marjánka, její dcera (Petra Staňková). Nejmladším v celé inscenaci Jeník (Michal Šimek), obstál na výbornou.

Inscenace Vojnarky se na prkna Slováckého divadla dostává již ve třetím nastudování. Režisér Igor Stránský nezapře jak divadelní zkušenost, tak zejména cit pro gradaci, vytváření atmosféry. Zajímavý režijní prvek představuje trojí tanec – v úvodu se ve snové rovině míjejí tanečním krokem Madlena s Antonínem, ještě vojákem. Ke konci první půlky představení oba tancují za plného osvětlení scény, radostní, zamilovaní a šťastní. Závěr inscenace patří laskavému a mateřsky všeobjímajícímu tanci Vojnarky a syna Jeníka. Scénicky ztvárněný obraz Edvarda Muncha Tanec života z roku 1899 ožívá i díky hudbě Josefa Fojty.

Uvěřitelný příběh z konce 19. století má své místo i v čase informačních technologií a internetu. Je stále aktuální, rozhodně nepředstavuje muzeální kus pro pamětníky.

Premiéra 18. června 2016, psáno z reprízy 22. října 2016.

24.10.2016 09:10:26 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 42 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Rekviem za nekonečno  (PKB)

Články v rubrice - Recenze

Ohlédnutí za Pražskými křižovatkami

Táňa Pauhofová – Elity (Foto: Vladimír Kiva Novotný)

Jedním z projektů Národního divadla, který se snaží otevřít vůči světu, je festival Pražské křižovatky. Po loň ...celý článek



Časopis 42 - sekce

HUDBA

13. komnata Petra Jandy

13. komnata Petra Jandy

13. komnata Petra Jandy
Veleúspěšný hudebník a vedoucí legendární kapely Olympic se musel během své kariéry celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

Život mezi Schönfeldem a Tigridem

Pavel Tigrid

Život mezi Schönfeldem a Tigridem
Legendární novinář, vášnivý rybář, skvělý společník i nenáviděný nepřítel celý článek

další články...