zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Vlastenecká výprava ve zlaté kapličce (Z deníčku účastnice)

Eva Salzmannová jako Libuše

autor: Jana Soprová  

zvětšit obrázek

S novým vedením přišly do Národního divadla nové nápady a nová krev. Přitom je zajímavé, že mnohými akcemi se tak naše první scéna vlastně vrací k velmi staré tradici. Historie popisuje nejrůznější pozoruhodné off-programy, které Národní divadlo nabízelo za ředitelování Jaroslava Kvapila, kdy si například ulicemi Prahy vykračovaly postavy ze Shakespeara či českých realistických her.

Tým dramaturgů, jímž se obklopil umělecký šéf Daniel Špinar, se před rokem ponořili do historie tří scén (Národního divadla +Stavovského a Nové scény) a nabídli divákům originální prohlídku divadelních prostor, zážitkovou akci, přesahující obvyklý divadelní zážitek. Jednalo se o „promenade show“, a snad i o paradokumentární či imerzivní divadlo. Je příjemné vyzkoušet si iluzi, že se ocitáme na skok v jiné době, a máme možnost se doslova dotknout slavných (a někdy už i zapomenutých postav historie). I když taková akce je jen pro pár rychlých diváků, kteří si lístky bleskově zakoupí přes internet, je tu naděje i pro další – neboť, jak se zdá, Národní divadlo tyto adrenalinové zážitkové trasy hodlá znovu otevírat, byť určitě ne pravidelně.

Já sama jsme se dostala na VÝPRAVU do Národního divadla až nedávno, tedy v květnu 2016. Zatímco premiérový program ve všech třech divadlech (Zábor ve Stavovském, Šaráda na Nové scéně a Výprava v Národním divadle) byl už na podzim loňského roku 2015.

Byť jsem nebyla v zákulisí Národního divadla úplný nováček, přesto jsem si jedinečnost zážitku hodně užila. Vizuálně efektní byla už první scéna, kdy nás průvodci – Patrik Děrgel a Jana Pidrmanová - zavedli do podzemního foyeru šaten se zrcadly a sametem, kde shůry zaznívala slova o instituci Národního divadla, zatímco elegantní paní Iva Janžurová rozdávala pamětní placky s nápisy jako Potkal jsem Janžurovou nebo I Love Janžurová…

Jednotlivé výpravy vlastenců vycházely po dvaceti minutách, takže pro herce na jednotlivých stage to byl doslova maratón. Nicméně, mohli si tak vyzkoušet, jaké to bylo kdysi – živé obrazy a krátké scénky tohoto typu byly ve staré Praze oblíbenou zábavou, nejen jako součást produkce kabaretů, ale i velkých scén, které se nenechaly zahanbit a rovněž přicházely s neotřelými , často „vlasteneckými“ nápady. Vždyť posilovat vlastenecké cítění bylo vždy ( a myslím, že dodnes je) úkolem velmi důležitým. A myslím, že ani v dnešní skeptické době není zcela bez šance – je dobře, když si uvědomíme naši historii, i krásu věcí, které vznikly v Praze v době, kdy nikdo z nás ještě nebyl na světě. Nicméně, tato historická návštěva v Národním divadle ukázala ještě jednu českou jistotu – totiž neustálé hašteření o prkotinách, a nenávist (či lhostejnost) k těm, kdo něco vytvořili. O tom by mohl vyprávět – a taky vyprávěl v podobě Vladislava Beneše – Josef von Zitek, architekt a tvůrce návrhu budovy Národního divadla, který z hořkosti nad nevděkem nejrůznějších radilů a důležitých politiků, znechucen odešel nejprve do Německa, a poté se věnoval raději výrobě mlékárenských výrobků na svém statku Lčovice na Prachaticku. Zkrátka, nejrůznější bizarnosti, které se z historie Národního divadla můžete při této Výpravě dozvěděl, nejsou výmyslem, ale vycházejí ze skutečných historických pramenů. Jako hašteření na nejvyšší úrovní o to, kdo by vlastně měl poklepat na základní kámen a kolik jich vlastně bude – Karel Sladkovský (Jiří Štěpnička), František Palacký (Václav Postránecký) a J.E.Purkyně (Milan Stehlík), ale i vyprávění hasičské dvojice (Lucie Juřičková a Alois Švehlík), která poukázala na to, kolik divných náhod se sešlo v osudný den 1881, které zapříčinily, že Národní divadlo bylo potřeba postavit z velké části znova. Zažijete tu ovšem i hamletovský výstup Mistra Vojana (David Prachař) a také tiskovou konferenci, kterou vede stejný tiskový mluvčí, Tomáš Staněk, který zde obvykle takové akce moderuje pro nás, dnešní novináře. Tentokrát ovšem byly jeho svěřenkyně neobvyklé. Byl to doslova výkvět silných žen (i když názve feminismus k nám proniknul až mnohem mnohem později, kdy už žádná z těchto dam už nežila). Zde se ovšem můžete posadit tváří v tvář Boženě Němcové (Tatiana Medvecká), Marii Majerové (Jana Boušková), Gabriela Preissová (Jana Preissová) a Olze Scheinpflugové (Johanna Tesařová), které s vtipem a nadsázkou komentují dobu svou, ale i tu naši… Putování pokračuje na střechu Národního divadla, odkud je skutečně famózní výhled na všechny strany- a čeká nás tu – kdo jiný - nežli samotná- kněžna Libuše (Eva Salzmannová) věštící slávu Prahy. Či je to snad postava z opery Libuše, kterou vytvořil Bedřich Smetana, bydlící naproti rozestavěnému divadlu? Byť v dešti, nedala se Libuše odradit, a slávu Prahy nám vyvěštila. A kolem ní se vzpínaly kamenné trigy… Skutečně slavnostní okamžik pro vlastence, kterému bije v hrudi horoucí srdce! A nakonec jsme doputovali přes obrovskou plochu jeviště za železnou oponu, kterou jsme si mohli vlastníma nohama poměřit, na druhou stranu - do hlediště. Zde už nás čekali asistenti, David Matásek a Kateřina Holánová a vyzvali odvážlivce vyzkoušet si prkna, která znamenají svět. Bylo pár odvážných, kteří si vyzkoušeli, jaké je to stát před hledištěm sametových sedadel, byť diváků tu bylo jen poskrovnu, a s hamletovskou lebkou, s demižonem našich furiantů či hrnkem otrávené kávy vykřiknout či vyřknout nahlas pár slov v řeči vázané či nevázané, a nebo třeba dohodit svůj širák v dál tak jako Cyrano z Bergeraku… A pak už tu byl návrat do skutečného světa, protože v patách naší výpravě následovala další, a další. Zkrátka, Národní divadlo se pro ten den stalo poutním místem. Nezoufejte, pokud jste se nezúčastnili, další výprava snad bude v příští sezóně.

21.6.2016 00:06:03 Jana Soprová | rubrika - Ze zlaté kapličky