zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Svědectví o jedné zaniklé vesnici

Z projektu Pomezí

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Jedním z nejzajímavějších projektů sezóny, na který jsem narazila, je Pomezí. Jeho tvůrci Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag a Kateřina Součková navazují formou na loňský projekt L´aviateur (Letec), příběh Antoina de Exupery a jeho milenek, který se odehrával v opuštěném domě v Nekázance. Tentokrát se diváci mohli společně vydat do městečka, které možná existovalo, a možná taky ne. Magistrát hl. m. Prahy propůjčil nadšeným tvůrcům a hercům, studentům a nedávným absolventům DAMU, prázdný třípatrový dům nedaleko metra Florenc. Vstupem do něj jsme se dostali do tajemného světa městečka kdesi v Lužních horách (jak praví legenda…), které se nezadržitelně žene k zániku. Prostor, který nás na tři hodiny pohltí, nabízí útržky příběhů, reálií, z nichž si každý divák skládá svůj vlastní příběh.

Jedná se v principu o imerzivní divadlo (tedy v překladu doslova, divadlo, které pohlcuje), ale také o formu promenade show či walking show (tedy divadlo, při kterém se chodí – v tomto případě spíše běhá, aby vám herci neunikli). Jak to tedy v praxi vypadá? Vypněte mobily a skočte do toho po hlavě! Vstupujeme do sálu tančírny Fraxos, jakéhosi centrálního bodu městečka, v malém baru v předsálí si můžete zakoupit víno nebo se posilnit sklenicí vody. Tady začíná příběh, a diváci dostanou jen jeden pokyn. Toto je jediné místo, kde mohou mluvit. Jinak mohou chodit v domě kamkoli, prohlížet si a ohmatávat cokoli, ale nesmějí hovořit. Prohlížíme si na stěnách fotografie, jsou to podoby mladých obyvatel městečka, které vytvořit fotograf András Kakkuk. Okna jsou zatemněna, příšeří je osvětleno jen několika reflektory. Ten v taneční síni Fraxos je umístěn tak, že každý z nás vrhá velké temné stíny na strop. Vypadá to tajemně a trochu strašidelně. Postupně poznáváme, že tohle městečko má podle artefaktů několik podob – na jedné straně je to podoba maloměsta 30. let kdesi v Sudetech (prostředí, móda celkový vzhled postav tomu odpovídá), na druhou stranu tu rozeznáváme i zlověstnou a tajemnou inspiraci městečkem Twin Peaks. Jako by to bylo město bez minulosti a budoucnosti, nejsou tu staří lidé, nejsou tu děti, jen tihle mladí mezi dvacítkou a třicítkou, kteří se společně přišli veselit na oslavu narozenin jedné z dívek. Všichni tančí, a na stropě tančí jejich temné stíny. To, že se během slavnosti ztratila nějaká dívka, a možná jich bylo i víc, se pak dozvídáme mimochodem, ze sousedských řečí. Protože po chvíli se obyvatelé Pomezí rozprchnou na různé strany. A my se můžeme vydat za nimi. Je až neuvěřitelné, kolik nejrůznějších prostor toto místo nabízí, a neustálé běhání po schodech sem a tam na místa, kde se něco děje, způsobí, že za chvíli se dostáváme do jakéhosi zvláštního transu, kdy už nevíme, kde vlastně jsme. Swingová taneční hudba přechází v sugestivní směsici patetických tónů a disharmonických zvuků, někdy zesílených až k bolení hlavy. Stejně tak na nás působí neidentifikovatelné pachy, vycházející ze starých zdí, doplněné různými přidanými vůněmi. A tak putujeme společně s obyvateli do různých zákoutí městečka i přilehlého lesa. Od náměstí slavného rodáka Joachyma von Rulerwalda, se dostáváme k dalším veřejným místům, kde se lidé náhodně scházejí, ať je to konzum, kadeřnictví, cukrárna, fotosalón, ale nahlédneme i do soukromých bytů a dílniček, či do kanceláře potomka slavného šlechtického rodu Marianny Antoinetty von Rulerwald. O jednotlivých osudech se můžeme dohadovat z různých artefaktů, ať jsou to věci půvabně rozložené či jen tak ledabyle pohozené v bytě, nedojedené snídaně, ale je možno nahlédnout i do zásuvek či intimní korespondence. Nic tu není náhodně. A pak je tu tajemno, ponurý les, který má několik fází, kdy do té poslední se člověk sám doslova bojí vstoupit. Nejvíce fascinující je, že se vracíme na ta samá místa, ale postupně jako bychom odloupávali nové a nové vrstvy, a dostávali se hlouběji pod povrch. Dveře, dříve nepovšimnuté, či zamčené, se otvírají, a odhalují nová tajemství. Je to labyrint místností, u nichž máme pocit, že pokračují dále až do nekonečně… Ale ty neustálé návraty, často motivované tím, že se kdesi ozve osamělý výkřik nebo podivný zvuk, znamenají, že můžeme přijít na něco nového, někdy milého, ale většinou divného či přímo hororovitého. Stane se vám, že vás fotograf vyzve k zapózování, kdosi vás vyzve ke společnému házení šipkami, nebo vás třeba i ohrožuje sekerou, jiné postavy vás naopak „nevidí.“ Nejste-li aktivní, můžete odpočívat třeba v cukrárně, ale jindy můžete doslova kumulovat adrenalin v místech skrytých a více než podezřelých. A tak můžete postupně odhalovat třeba to, že nikdo není tím, čím se původně zdál, a že vztahy zdejších obyvatel jsou natolik propletené, nejasné a stále proměnlivé, že není zcela jisté, co se to tu vlastně děje. Je jisté, že na jedné straně tady jde o vztahy mezi živými, mladými lidmi, tak jak to v životě bývá (včetně vášní, žárlivosti a pomsty), na druhé straně se zde odehrávají jakési podivné staroslovanské (pohanské) rituály, jejichž účel je nejasný, a někdy značně děsivý. Degenerace, podivnost, hrůznost, vychýlenost, schizofrenie, se prolíná s ženskou naivitou a rafinovaností, a chlapáckou agresivitou a lstivostí. To vše nese s sebou deset postav, které však svou proměnlivostí v různých situacích vypadají, jako by jich bylo daleko více. I když v tomto případě lze jen stěží hodnotit „herecké výkony“, jejich součástí jsou někdy i pozoruhodné stylizované choreografie, neboť jde spíše o výraznost a zapamatovatelnost určitého typu. Záleží as hlavně na tom v jaké situace tu či onu postavu zastihnete. A tak připomenu alespoň podivínskou „degenerovanou hraběnku“ Mariannu Kateřiny Dvořákové, uhrančivého „černého“ fotografa Andráse Pavla Kozohorského či podezřelého nájemce konzumu Adama Krátkého (celé obsazení zde). Po třech hodinách nás kroky instinktivně zavedou definitivně zpět do tančírny Fraxos. Hlavu máme plnou obrazů a otázek, ale to, co se tu vlastně stalo, se nedozvíme. Příběh končí společnou fotografií zúčastněných, i když někdo chybí…

Druhou premiéru Pomezí připravuje skupina na podzim tohoto roku, kdy by měli mít diváci možnost vidět projekt i v rámci festivalu Next Wave.

20.6.2016 00:06:01 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 12 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Články v rubrice - Recenze

Autorka - označuje a provokuje

P. Oubram, E. Brumovská a P. Honzík (Autorka)

Jihočeské divadlo České Budějovice uvedlo v rámci přehlídky Jižní spojka další titul. Tentokrát na scéně NoD o ...celý článek



Časopis 12 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Czech Press Photo 2023

Czech Press Photo 2023

V Nové budově Národního muzea se otevřela 29. přehlídka fotografií Czech Press Photo 2023. V rámci výstavy maj celý článek

další články...