Scéna.cz 

Putování za modrým ptákem ve Stavovském divadle

Soubor pražského Národního divadla uvedl po stu (!) letech na scéně Stavovského divadla symbolické drama Maurice Maeterlicka Modrý pták z roku 1908. Z prvního pohledu by se mohlo zdát, že mysticismus spojený s hledáním sebe sama a důležitých životních hodnot, stejně jako záhrobní a zároveň futuristická komunikace dvou dětí se světem „za oponou“, je už tak trochu pasé… Ale v inscenaci režiséra Štěpána Pácla to tak rozhodně není. Především díky ústřední dvojici Mytyl a Tyltyla, které s kouzelnou naivitou a dětsky autentickou bezprostředností hrají Pavlína Štorková a Filip Kaňkovský, působí celý příběh jaksi samozřejmě a nevykalkulovaně, a zároveň nepostrádá kouzlo imaginace. Právě v této inscenaci se představila většina posil souboru, které byly angažovány novým uměleckým šéfem Danielem Špinarem, a ukazuje se, že všichni nejen, že velkou scénu s přehledem zvládají, ale přinášejí sem i nový vítr (i když vím, že se spíše mluví o nové krvi, v tomto případě mi přirovnání k větru přijde případnější).

V případě Štorkové a Kaňkovského vám nepřijde divný ani poukaz na chudobu, hovoří o ní se samozřejmostí a bez litování, takže zde ani rýpavý divák nespatří žádnou plakátovost. A pokud by to nefungovalo hned od začátku, během sledování jejich cesty se jimi, či jejich kouzelnými průvodci necháme přesvědčit. Antropomorfizovaná zvířata či duše věcí jsou totiž zahrána herci vesměs velmi sugestivně, a tak si diváci brzy oblíbí trochu neurotického, leč spravedlivého psa Pavla Baťka, a někteří možná spíše úlisnou, intrikánskou kočku Saši Rašilova, nebo králíka Patrika Děrgela. Kouzelnou vílu Berylunu a zároveň sousedku ztvárňuje Lucie Juřičková, přesně vyvažující laskavost i respekt, který má vzbuzovat. A mohla bych jmenovat i další… U všech je zřetelné, že umějí dobře zacházet s tím, co diváky nejvíce láká – totiž hravostí a humorem.

Štěpán Pácl využil svého již charakteristického poznávacího znamení v podobě vřeštivého live soundu pouťové kutálky (hudba Jakub Kudláč), která jako by naznačovala jistý groteskní nadhled nad příběhem, a zároveň dělala jakési uvozovky příběhu, který by se mohl zdát chvílemi příliš ezoterický. V každém případě se příběh neutápí ve filozofování ani vizuálních kudrlinkách, je možná věcnější (jako jsou dnešní děti) než předloha, a zároveň má v sobě prvek dobrodružství, odhalující postupně různá tajemství. Přiznám se, že jistý problém jsem měla se scénou Andreje Ďuríka, která působí možná až příliš jako neosobní moderní interiéry, narcistně okouzlené proměnami světel. Možná ale, že je to z mé strany konzervatismus, protože dnešní děti jsou na tento typ „architektury“ zvyklé, a pokud se má kouzlit s jejich fantazií, přijde jim taková image velkého tajemného světa normální. Příjemné je, že tuto výpravu výrazně oživují a dotvářejí akce externistů (vzhledem k tomu, že se jedná převážně o pohybové kreace, z velké většiny jsou interpretovány studenty nonverbální katedry HAMU), které tak dodávají – bez nutných scénických proměn – pocit vstupu do dalšího „jiného“ světa. Připomeňme ještě drobnou interní záležitost, které si běžný divák nepovšimne, ale pro tvůrce je důležitá. Jako kostýmní návrhářka začala na inscenaci pracovat Iva Němcová, která ale těžce onemocněla a zemřela. Její návrhy pomohly tedy dotvořit a realizovat Lucia Škadíková a Tereza Kopecká. Jestliže jsem v recenzi několikrát odkazovala k představivosti dětí, není to náhoda. Domnívám se totiž, že v Modrém ptákovi získalo divadlo ideální rodinné představení. Na jedné straně je vizuálně působivé, a herecky podané s energií a chutí, na druhé straně nenásilně prezentuje svět důležitých hodnot, které se v dnešním konzumentském světě tak trochu ztrácejí.

Maurice Maeterlinck: Modrý pták
Překlad: Šárka Belisová a Alena Morávková, režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Jan Tošovský, scéna: Andrej Ďurík, kostýmy: Iva Němcová, Lucia Škandíková a Tereza Kopecká, hudba: Jakub Kudláč, Premiéra 19. listopadu ve Stavovském divadle ND Praha.

www.narodni-divadlo.cz