Scéna.cz 

Jaký byl 84. Jiráskův Hronov?

Jaký byl 84. Jiráskův Hronov? O tom si asi každý z účastníků odveze svou vlastní představu. Nicméně, už před tím, než spustily závěrečné ohňostrojové petardy ohlašující definitivní konec JH, v kuloárech zaznělo, že se letos povedl. Je to možná dáno i tím, že se podařilo vyladit kompromis mezi zastánci klasičtějšího ochotnického divadla, a těmi, kdo přijíždějí na Hronov s touhou po zhlédnutí nějakých experimentálních představení. Obojího se letos urodilo, a tak jsme tu viděli i kusy značně dlouhé (více než dvouhodinové představení je dle mého na podobný festival už moc, zvláště, je-li představení více – v tomto případě to nebylo výjimkou, běžná dávka byly 3-4 představení, a když vezmeme v úvahu, že některá představení byla uváděna v blocích, bývalo jich ještě více). I když logicky spolu představení v blocích nějak souvisela, přece jen, chtěl-li se člověk poctivě soustředit, bylo to až moc. Těch vyložených oddechovek totiž na festivalu nikdy příliš nebývá. Letos snad jen dva velké muzikály (Šakalí léta DS Tyl Rakovník a Malované na skle DS Krakonoš z Vysokého nad Jizerou). To jsou samozřejmě typy produkcí nesmírně vděčných pro tzv. obyčejné diváky, kteří netouží se nořit do pesimistických hlubin lidského bytí, ani zkoušet, co všechno v divadle vydrží.

Ta ostatní představení už tedy nějaké ambice měla, i když nebyly zcela naplněny. Křehká rovnováha jsou vždy psychologické realistické tituly, v nichž (jsou-li více zalidněny) jsou pochopitelně herecké výkony velmi kolísavé. Většinou tu bývá výrazný hlavní představitel, a ostatní se ocitnou v rolích přihrávačů (jako příklad může sloužit Všechno není košer Rádobydivadla Klapý).

Na druhé straně se vždy najde výjimka potvrzující pravidlo, tedy titul většinou komorní, v němž si malý herecký tým výborně rozumí, a inscenaci lze prohlásit za zcela profesionální. I takový případ se letos na Hronově našel. Byly to Pochyby Patricka Shanleyho v interpretaci pražského SoLITEAteru. V režii Libora Ulovce, který zároveň hrál jednu ze tří hlavních rolí, školního kaplana, otce Flynna, jehož ředitelka školy, sestra Aloysius (hraje ji Andrea Jeřábková) nařkne ze sexuálního obtěžování jednoho žáka. Samo o sobě je to téma stále žhavé. Tato hra se navíc odehrává na počátku 60. let, ten hypotetický obtěžovaný je jediným černým žákem na škole, se sklony k homosexualitě. Shanley opravdu vytvořil situaci velmi nejednoznačnou, a zajímavost inscenace spočívá především v tom, že se diváci (je-li to dobře zahráno) přiklánějí tu na jednu, tu na druhou stranu. Pravda a lež, vina a nevina není nikdy jistá, a tak se název inscenace přenáší i do hlediště. Máme pochyby i dlouho poté, co bylo dohráno. Je to nejen kvůli textu, ale především díky velice přesným hereckým výkonům. Libor Ulovec vytvořil v otci Flynnovi tu správnou směs suverénního chlapáka se sklony k požitkářství, ale zároveň i velmi empatického a vstřícného vůči žákům, a lehce pohrdavého vůči puritánské ředitelce. Andrea Jeřábková však svou sestru Aloisyus hraje také velmi sugestivně, za jejím striktním, až protivně snaživým dodržováním všech příkazů církve, sem tam trhlinou nahlédneme do její duše, která zdaleka není vyrovnaná. Mezi těmito dvěma extrémy stojí ještě sestra James Lucie Koderové, která váhá, i když ji přirozená otevřenost a láska k dětem, stejně jako její mládí, táhne na stranu otce Flynna. A trojici doplňuje „naturščik“, Martha Coutin Caicedo, černošská máma, která dodává představení až pikantní punc autenticity.

Výběr toho, co člověka osloví, je čistě individuální, a z vlastní zkušenosti vím, že téměř každá inscenace se setkává s hodně různorodým přijetím (extrémní je to např. u pražského Divadla Kámen – letos přivezli inscenaci Mamut, mamut, jehož specifická, zpomalená poetika, mapující s minimalistickou důkladností nejrůznější vztahová i pracovní klišé, má stejně zapřisáhlé fanoušky, jako odpůrce).

Budeme-li hledat v programu tituly, které sklidily nejvíce kladných bodů, pak mi zde vycházejí tři inscenace, každá úplně jiná. Tou první je produkce Bažantovy loutkářské skupiny Divadelního spolku Josefa Jiřího Kolára při Tělocvičné jednotě Sokol Poniklá, reprezentovaná svým patrně jediným současným členem, tedy Tomášem Hájkem. Ten před pár lety „objevil“ meotar. A o té doby vytvořil už tři výjimečné projekty, které kombinují herectví a animovanou, live kreslenou scénu, promítanou na plátno. Po prvotním okouzlení jeho Faustem, přišla verneovka Zmatek nad Zmatek a do třetice se letos objevil znovu s něčím novým. Jeho inspirací se staly rané povídky Michaila Bulgakova Zápisky mladého lékaře. Jmenuje se to Morfium, a Hájek v něm prostřednictvím kombinace živé herecké akce, kreseb a psaných deníkových záznamů, zachycuje vznik a průběh závislosti. Konec příběhu samozřejmě nemůže být optimistický, v tomto případě navíc vidíme i osud bratra hrdiny, kterému se deník dostane do ruky po jeho smrti. Je jasné, že ani druhý bratr nedopadne dobře, byť u něj závislost na droze nahradil alkohol. Hájek s minimalismem, ale velkou přesností a smyslem pro gag dokáže zkombinovat veškeré prvky inscenace tak, že představení působí velmi sugestivně a diváci jdou s ním až do konce.

Jiný druh autenticity a sugestivity nabídla pražská skupina Jednabáseň A teď tu tvou slabomyslnou… Cituji z programu: „Černoušek, Vietnamka, dvě blondýny s dramaticky černými obroučkami dioptrických brýlí a student biologie-gay… To je náš dramaťák, dramaťáček, nabitý kreativitou a dramatickými osudy k prasknutí!“ Je to vlastně soubor jednotlivých monologů, event. kolektivní hry, v níž jednotliví (velmi mladí) protagonisté sdílejí své nemalá traumata, činí to však s nadhledem, vtipem a otevřeností. A jen tak mimochodem poukazují na nejrůznější klišé ve vztazích a v myšlení jednotlivců.

Vrcholem festivalu se však stala opera! Respektive velmi dobře poučená parodie na operní klišé všeho druhu, chytrá a jiskřivá podívaná pod názvem Il Congelatore – Zmrazovač v provedení Kočovného divadla Ad Hoc. Jeho členové mají většinou k hudbě blízko, hrají na nejrůznější nástroje, a zpívají. Pro svou mafiánskou operu si sice vypůjčili hudbu (od Bizeta přes Mozarta, Verdiho, Rossiniho, Pucciniho, Offenbacha až po Bedřicha Smetanu a Leoše Janáčka), nicméně vše další je jejich dílem. Autorem scénáře a textů písní je Jan Duchek, dirigentem a aranžérem hudby Lukáš Habanec, scénografkou Anežka Habancová. Zároveň všichni tři patří do týmu všestranných performerů. Zatímco na pravé straně scény vidíme jako stínohru muzikanty živě hrající na rozmanité nástroje, nahoře na plátně běží titulky, aby nám neuniklo ani slovíčko, nalevo (z pohledu diváka) se odehrává děj. Stručně řečeno, příběh je zasazen do USA v době prohibice (zde je zakázána je zmrzlina, nikoli alkohol), kam přijíždí jistý Marco hledat své štěstí a mafiánské příbuzné a společně s nimi prožívá mnohdy velmi třeskuté situace, nápadně se podobající těm z béčkových filmů. Je svědkem politických čachrů i mediálních machinací. Vše končí happy endem, všichni se dají dohromady ve stylu Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Stylově se jedná o postmoderní operní parodii plnou rozmanitých citací, vytěžujících operní a choreografická klišé, tak také motivy žánrových mafiánských filmů a němé grotesky.

I pro diváky, kteří zrovna nejsou operní odborníci, jsou hudební hádanky poměrně snadné. Jedná se totiž o notoricky známé árie a písně. Nicméně lahůdkou jsou texty, které dovedně kombinují slova, znějící z dálky jako slova originálu, na druhé straně (a my naštěstí vidíme text na plátně), jsou velmi vtipné. Je to excelentní práce s češtinou, příběhovými operními klišé. Kromě toho je třeba připomenout i velmi efektní a zároveň efektivní výpravu, kde se scéna přidáním jednoho atributu zcela promění (za všechny jmenujme nafukovací pohovku, která při překlopení stává barem, a o pár chvil později zase hříšnou postelí). Je to zkrátka podívaná chytře sestavená, kvalitně interpretovaná, a zároveň velmi zábavná. Byl to jednoznačný vrchol letošního Jiráskova Hronova.