zvláštní poděkování
Volný.cz

Kryl, Bondy a Balabán - 3 x z české historie

Možná, že odcházíme  (F. Čapka a J. Čapka)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Součástí dlouhodobé koncepce Švandova divadla jsou netradiční autorská představení mnohdy provokativního rázu, uváděná v podzemním Studiu. Po sérii loňské sezóny, v níž jsme mohli vidět kratší původní hry, často na velmi provokativní téma, přišli tvůrci v této sezóně s trilogií Nesvatí, která zpracovává osudy kontroverzních českých hrdinů, literátů doby nedávné.

Cyklus odstartoval projekt Země Lhostejnost o Karlu Krylovi, jako další byl uveden Šaman, jehož protagonistou je Egon Bondy, a do třetice se tvůrci inspirovali životem a dílem moravského spisovatele Jana Balabána a jeho knížkou Možná, že odcházíme. Každý z těchto projektů je autorský, a každý je dílem jiného tvůrčího týmu. Ovšem, duch těchto inscenaci je podobný – s nadhledem, ale zároveň až bolestivou důkladností se zabývá fenoménem rozporuplných hrdinů, kteří se zapsali svým kontroverzním životem a dílem do naší historie. Je samozřejmé, že život a dílo těchto tvůrců si vzhledem ke své výlučnosti přímo vyžaduje experimentální způsob zpracování. Jsou nám tu tedy nabídnuti tři kontroverzní hrdinové naší doby, kteří si získali svou tvorbou, tak i nekompromisní kritikou společnosti pozornost v obojím slova smyslu – na jedné straně jsou bráni jako idoly, ale zároveň se ocitají na okraji společnosti, jsou nebo se cítí perzekvováni. Všechny tři projekty však mají i větší přesah. Pohrávají si s obecnějšími otázkami, jako jsou paralely soukromého života a postav z knih a jejich vzájemné prolínání, ale také postavení umělce ve společnosti, silně vyhraněné osobní i společenské vztahy, problémy totality i demokracie, manipulace, svoboda jedince a podobně.

První část cyklu (která – přiznám se, mě oslovila nejvíce) se jmenuje Země Lhostejnost, a je inspirována stejnojmennou Krylovou knihou porevolučních esejí. Jedná se o jakousi mozaiku, či doslova patchwork nejrůznějších odkazů, citátů z Krylova života a díla publicistického, i písničkového. Jeho písně však nechávají tvůrci zaznít v originále jen sporadicky, jinak jsou (někdy k nelibosti diváků) interpretovány nejrůzněji – ať už avantgardně voice-bandovým způsobem,či jako písnička od táboráku. Všichni na scéně se tak trochu stávají Krylem i jeho oponenty. V tomto ohledu je pozoruhodná konfrontace zpěváka jako normálního pochybujícího a chybující člověka, a jako idolu, symbolu odboje spojeného s léty totality. Zároveň, tak trochu s nadsázkou a trochu smutně se ukazuje, že v myslích lidí se Kryl stal čímsi úplně jiným, než byl ve skutečnosti. Je – a asi nejen u nás – běžné, že si lidé na své idoly nalepí vlastní naděje, a poté je vlastně trestají za svá zklamání. Představení, v němž je nakonec postava tohoto lidového barda navlečena do příliš těsného sametového oblečku a pohřbena v srdíčkovém narůžovělém sarkofágu nikoli nepodobnému „svíčkovému artefaktu na počest Václava Havla“, může někoho pobouřit či rozladit, neboť představy o Krylovi a vzpomínky spojené s jeho písničkami máme každý jiné. Pro mě však toto představení přineslo esenci české povahy, ukázku toho, že kousek Kryla je v každém z nás, i s tím sentimentem, zbrklostí, sociálním cítěním, ale i velkým ublíženým egem.

Druhá část pod názvem Šaman propojuje odkazy k reálnému životu a zároveň životu literární postavy Šamana Egona Bondyho. Tohoto kontroverzního básníka revolucionáře zpopularizoval před časem film Tři dny v pekle, pojednávající o Bondyho divokém milostném vztahu, ale především o jeho opileckých společenských excesech mladých let. Tento levicově smýšlející umělec sice na rozdíl od Kryla neemigroval, ale uchýlil se do domácího azylu. Celý život se pak potácel mezi svým ostře levicovým přístupem k životu a zároveň svou asociálností, přirozeným nutkavým protestem proti čemukoli. Právě tento extremismus, jednota dvou zcela neslučitelných protikladů je naznačena ve scénickém pojetí, kde na pozadí probíhá televizní rozhovor marxistického filozofa Slavoje Žižeka a jedné z protagonistek skupiny Pussy Riots. V centru pozornosti však stojí rozporuplný charismatický Šaman, kterého s velkou energií a empatií hraje Robert Jašków. Přesně dokázal odstínit jednotlivé polohy postavy – exhibicionismus, spojený se švejkovstvím, ale také ničivou nervností přecházející v magoření. Přímo hmatatelné jsou vnitřní běsy i velice silná tendence k levičáctví a extrémismu. Tuto pološílenou náladu podporuje hudba Petra Kofroně, ale také extempore, kdy postava své pocity ventiluje divokým bušením do bubnů. Podobně jako u Země Lhostejnosti i tady jako by běželo více paralelních příběhů současně. Sbíhají a rozbíhají se jako pramínky vody. Dominantní je ovšem víceméně symbolický příběh Šamana, který se zpronevěřil svému poslání, a zapletl se politicky do nesprávných sítí. Protihráčkou, jakýmsi ženským Mefistem, je Kristýna Frejová jako gestapačka či spíše soudružka, představující chladné racionální zlo. Oproti ní tu je přítomna nevinná mladá dívka Muška (Tereza Nádvorníková), díky které se Šaman přiměje k poslednímu pokusu oživit své umrtvené schopnosti. A jsou tu i bizarní postavy, které se stávají zároveň pochopy i oběťmi v Šamanově životě, ať už je to Jiří N. Jelínek jako bizarní služebník Kukačka, či maskovaný představitel náčelníka a ďábla Jakub Gottwald. Představení v režii Viktorie Čermákové se tedy stává jakousi emotivní řekou pocitů a zběsilých nočních můr, do nichž vstupuje v podobě „obyčejného básníka“ zapisujícího u stolu své nápady, neherec Vít Kremlička.

Poslední díl trilogie se vydává na severní Moravu, do míst, kde si tulácký život podává ruku se spodinou ostravských dělníků. Martin Františák do představení pojmenovaného podle protagonisty a autora knihy Jana Balabána Možná, že odcházíme, obsadil otce a syna Čapkovy. I zde je svobodný způsob existence životním cílem, i když si nemůžeme nevšimnout, že hraničí se sebedestrukcí, temnou vizí života i trvale nevyřešenými rodinnými vztahy. Melancholická, značně depresivní atmosféra do jisté míry souvisí s přístupem hrdiny k životu jako takovému, ale také s nesouhlasem se soudobou politikou, a společností vůbec, se zkoumáním vlastní víry v Boha, ale také víry v lidi kolem sebe. Zásadní je ovšem konfrontace otce a syna, v tomto případě Jiřího Čapky a jeho syna Filipa.

I když jednotlivé díly trilogie je možno vidět (a užít si) samostatně, jejich srovnání přidává něco navíc. Navzdory rozdílnosti jednotlivých hrdinů je tu mnohé společné, ať v dobrém či zlém. Je tu obsažena esence lidství ve všech možných podobách, a je výrazně přítomen i prvek češství, který vypovídá leccos i o věcech, o nichž bychom raději nevěděli.
Ať už jsou názory na tuto trilogii z řad diváků i kritiky jakkoli rozporuplné, třeba přiznat uměleckému šéfovi Dodo Gombárovi, že skutečně plní to, co slíbil na začátku svého působení ve Švandově divadle. Totiž to, že ve Studiu dává prostor experimentálnímu typu divadla, které svou komorností a zároveň někdy hodně drsnou konfrontací herců s diváky poskytuje zážitky přinejmenším neobvyklé.

19.5.2014 08:05:32 Jana Soprová | rubrika - Recenze