zvláštní poděkování
Volný.cz

Jiří Schwarz: Metr devadesát a silný hlas, to se hodí!

Herec Jiří Schwarz

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Herec Jiří Schwarz se představuje na Letních shakespearovských slavnostech poprvé, v RICHARDOVI III. hraje dvojroli – biskupa a starosty města Londýna. Povídali jsme si den před zájezdem do Ostravy, takže přišla řeč nejen na Shakespeara, ale také na město, kde herec začínal svou profesionální kariéru pod vedením režiséra Jana Kačera – a to rovněž v Shakespearovi. Hrál tehdy Ariela v Bouři...

  • V letním představení Richarda III. hrajete biskupa a starostu Londýna. Jak se vám hraje?
    Mně se hraje moc dobře. Zažívám poprvé hraní pod širým nebem, a navíc nemám zkušenost, aby se každý dne hrálo to samé. Pan režisér Huba je velmi zkušený v těchto věcech a měl koncepci velmi dobře promyšlenou. Já Shakespeara hraju vždycky rád, je to moje parketa, takže mi nevadí dvě menší role. Člověk tam musí být pořád při věci. A z výsledku mám dobrý pocit.
  • Podle mého hra byla vybrána také proto, že má dosti silné konotace na současnost. Jak to vidíte vy?
    Bohužel až příliš výrazné konotace, a diváci je velice dobře chápou a reagují. Pokud jde o ty reminiscence na současnost, člověk si vždycky znova uvědomí tu Shakespearovu genialitu. Jeho hry, zvláště ty o mocenských zápasech, se hodí na každou dobu. I když se dneska už nepopravuje mečem, neteče krev, principy mocenského boje jsou stále stejné. I když nemáme feudalismus, ale demokracii, to divadýlko, které se hraje na lidi, funguje pořád stejně. V tomto směru je pro mě zajímavá postava toho starosty, i když není velká rozsahem, protože se ukazuje, že feudalismus nefeudalismu, vládcové vždycky potřebovali podporu lidu, měšťanů, nemohli nic jen tak nařídit. A toho starostu Richard potřebuje, aby ty lidi pro něj získal, což se mu ovšem moc nedaří. Očekávané nadšení chybí... Jak je známo, tak u všech Shakespearových her nakonec největší bídák dopadne špatně, což je v rozporu s dnešní realitou, kde to bývá obráceně. Nicméně, pořád záleží na tom, jak to ten politik umí na lidi zahrát. Myslím, že máme právo být skeptičtí vůči všem politikům, nejen těm našim. Je pravda, že takové hulvátství, které funguje u nás, by v Anglii neprošlo ani dnes, nicméně princip mocenských bojů a osobních zájmů je všude stejný. A tohle Shakespeare věděl před mnoha sty lety.
  • Součástí LSS je i hostování v dalších městech. Zítra odjíždíte do Ostravy, a tím jste mi poskytl jakýsi „oslí můstek“ pro další téma. Protože vím, že jste v Ostravě začínal. Je to tedy pro vás takový symbolický návrat.
    Ano, před třiceti lety jsem tam začínal. Shodou okolnost jsem byl v Ostravě asi před měsícem, protože regionální Mladá fronta Dnes vymyslela takovou akci, že mapuje herce, kteří v minulosti Ostravou prošli. Takže mě také pozvali. Uvědomil jsem si, že jsem tam sice byl jen dvě sezóny, ale s odstupem času mi to přijde jako deset let. Marná sláva, bylo to první angažmá, spousta zážitků... Měl jsem tehdy po Konzervatoři nabídku z pražského Národního divadla, což jsem z jistých důvodů nepřijal, a pak jsem se rozhodoval mezi Brnem a Ostravou. Racionální úvaha mě táhla do Brna, protože cestování tma bylo snazší, kulturně pro mě bylo méně vzdálené, ale do Ostravy mě pozval Jan Kačer, který tam byl tehdy ve „vyhnanství“, a to rozhodlo.
  • A nelitoval jste...
    To rozhodně ne. Až později jsem si uvědomil, že takové role, jaké jsem měl možnost si tam zahrát, bych možná jinde nedostal. V režii Kačera jsem si zahrál Ariela v Bouři, krásného, vzdušného, (tehdy ještě) štíhlého anděla. Krásná role, a nejen proto, že mám rád verše a Shakespeara. Později jsem si tu roli zopakoval v Praze, v Kačerově Studiu Bouře. Z české klasiky jsem si zahrál Fracka v Maryše pod vedením Jiřího Svobody. Na tu taky moc rád vzpomínám.
  • Prozradíte, proč jste nešel do Národního?
    Já jsem v Národním divadle hostoval jako 18-19letý mladík, a byly to docela velké role, takže mi pak nabídli angažmá. Ale bylo to za hluboké totality, a bylo mi naznačeno, že bych musel podepsat kandidátku do komunistické strany. To pro mě bylo naprosto nepřijatelné, jednak jsem si vůbec nedovedl představit, že bych šel do KSČ, a za druhé mě to jako mladého velmi sebevědomého herce trošku urazilo, že jim nestačí moje herecké kvality... Tím jsem si tedy zkazil kariéru v Národním divadle, ale později jsem tam hrál dost často (alternoval jsem např. s Jiřím Štěpničkou Švandu ve Strakonickém dudákovi k otevření Nové scény). První porevoluční šéf Milan Lukeš, který byl zároveň překladatel Shakespeara, mě viděl jako Bolinbrooka v Richardovi II. v Realistickém divadle a nabídl mi angažmá. Já jsem ale váhal, Lukeš se v dalším roce stal ministrem kultury a všechno bylo jinak. Nicméně, v ND jsem si v Shakespearovi stejně zahrál – ve hře Marné lásky snaha v režii Karla Kříže.
  • Myslím, že při vaší výšce a mužném vzhledu jste byl velmi žádaný typ...
    Ano, metr devadesát a silný hlas, to se hodí!
  • Nicméně, nejdelší dobu své kariéry jste strávil v Realistickém divadle, za působení Luboše Pistoria. Což taky nebylo k zahození...
    Luboš Pistorius byl můj profesor na Konzervatoři, absolvovali jsme u něj v Benátské maškarádě (společně s Mirkem Dlouhým, Veronikou Freimanovou a Zlatkou Adamovskou). Právě Pistorius si mě z Ostravy do Realistického vytáhl, potřeboval mladého vysokého... V souboru byl tehdy nejmladší Honza Hartl, který se začal přehrávat do středních rolí. A já jsem tam chtěl, protože jsem viděl představení Hodina mezi psem a vlkem (stihl jsem to třikrát během týdne – generálku premiéru a derniéru – pak to bylo zakázáno). Byl jsem fascinovaný způsobem moderní režie, tím, že v té nejhlubší normalizační době se tam dělalo divadlo, které režimu nebylo moc po vůli. Divadlo mělo zkratku RDZN (Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého) a my jsme dostali přezdívku Realistické divadlo zakázaných novinek. Měli jsme tím dobrou reklamu i u kolegů. Nastupoval jsem za ředitelování Zdenka Buchvaldka, což byl nejlepší ředitel, jakého jsem zažil. On pro to divadlo dýchal, všechno dělal ve prospěch divadla, využil svých kontaktů a vyžebral na tehdejší dobu velké peníze na obsáhlou rekonstrukci. Byl jsem tam devět sezón do roku 1991 a pak jsem odešel na volnou nohu, protože jsem si chtěl zkusit, jaké jeto být mimo ten divadelní kolos, zkusit svobodnější život. V té době jsem hodně cestoval, jezdil jsem po celé zeměkouli- Austrálie, Nový Zéland, Tahiti, Kanada. To jsou destinace, kam se musí jezdit v zimě, takže když jste v angažmá, není možné v sezóně někam odjet.
  • V té době jste mj. dělal vlastní představení o Karlu Hynku Máchovi. To je váš osudový básník, že?
    Můj celoživotní sen byl udělat Máchův Máj jako divadelní představení, v roce 1985 jsem měl premiéru v Řeznické. Vůbec jsem netušil, že František Vláčil připravuje o Máchovi životopisný film. Dělal tehdy na hlavní roli rozsáhlý, a někdo mu doporučil, aby se na mě šel podívat. Přišel, pozval mě na konkurs a tu roli mi dal. To byla moje největší filmová role. A co se práce s Vláčilem týče, byla to ohromná škola.
  • Hlavně v televizi máte za sebou desítky rolí - já si vás pamatuju z různých rolí princů a králů. Ale měli bychom připomenout ještě jednu uměleckou kategorii - a to dabing, resp. práci v rozhlase.
    Rozhlas ke mně byl vždycky štědrý. Když jsem přišel z Ostravy do Prahy, zrovna dělali rozsáhlou databáze hlasů. Mě tehdy nikdo neznal, ale uspěl jsem, a od té doby jsem byl v rozhlase „pečený vařený“. Během dvaceti let jsem se sešel se skvělými režiséry – Bergerem, Horčičkou, Weinlichem, kteří vychovali celé generace herců. Měl jsem tedy dobré učitele. Do dneška rád pro rozhlas pracuju, i když těch příležitostí už tolik není.
    A pokud jde o dabing, zažil jsem ještě tu mravenčí práci, kdy nás stálo 5-6 u mikrofonu a pokud to někdo zkazil, muselo se jet znova. Dnes už je to jinak, technika hodně pokročila, dabuje se mnohdy sólo, a když je dobrá režie, úprava i dabéři, tak se to nepozná, dabing je velmi solidní. Udělal jsem ale jednu zkušenost – pozná se, když herec pouze dabuje, a když kromě toho hraje v divadle. Zkušenost z divadla se pozná na výrazu.
  • Vy máte i „své“ herce. Které máte nejraději?
    Nedá se říci, že bych měl na někoho monopol, ale dosti pravidelně dabuju Russella Crowe, Mickey Rourka, nebo Patricka Swayze. Je jich samozřejmě víc, ale tihle jsou nejvýraznější.
  • Co z vyjmenovaných disciplin je pro vás nejpřitažlivější?
    Základem pro mě zůstává divadlo - má zvláštní atmosféru v tom nenapodobitelném originále. Je pokaždé jiné podle publika, podle momentální nálady. Film jednou natočíte a už to tam zůstane. Lákavá je i ta romantika divadla. Nenajdete tam ani peníze ani slávu. Je to pro lidi, kteří to mají hodně rádi, a to se pozná.
    Z toho důvodu jsem vděčný za Shakespeary a také za to, že mám možnost hostovat v Městských divadlech pražských. Mám pěknou roli Cornwalla v Králi Learovi a v současné hře Konečně šťastná? V nové sezóně připravujeme Rváče, a taky se učím na záskok hlavní roli ve Sto roků samoty, což je dost náročné na paměť.
  • Takže prázdniny strávíte pracovně?
    Je to tak, já jsem využil doby, kdy jsem byl na volné noze, cestoval jsem „do foroty!. Takže letos nikam daleko cestovat nebudu. Mezi představeními Richarda a začátkem zkoušení v MDP si vyšetřím dvanáct dní, a pojedu do Bavorských Alp do Bad Reichenau. Mám tam známé Bavoráky a Čechoněmce, a protože nejsem lyžař, jezdím tam rád v létě. Takže budu daleko od Prahy, nikdo mě nebude lákat na dabing, ale stejně většinu času strávím učením textu STO ROKŮ SAMOTY. Budu to tam přednášet kravičkám...
  • 27.8.2012 21:08:05 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

    Časopis 07 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Čechomoří  (JD)

    Články v rubrice - Rozhovory

    Igor Orozovič: Každý má jiné životní baterky…

    Igor Orozovič

    Na Nové scéně má za sebou v této sezóně premiéru inscenace Plukovník Švec. Tato ve své době populární hra větš ...celý článek



    Časopis 07 - sekce

    HUDBA

    Dokumentární výpověď - Back beat 7

    Yardbirds live ve filmu Zvětšenina – Keith Relf 1966

    BACK BEAT (7/13)
    Dokumentární výpověď o průkopnících blues rocku z hudební skupiny Yardbirds zachycené běhe celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UM?NÍ

    Filmové tipy 8. týden

    Bitva o kótu 60

    Bitva o kótu 60
    Australané v první světové válce nebojovali jen na Gallipoli, ale i v hlubokém evropském po celý článek

    další články...