Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Svetlana Slováková: Pořád se překonávám...

Svetlana Slováková v muzikálu Probuzení jara

autor: archiv divadla

Svetlana Slováková je členkou muzikálového souboru Městského divadlo Brno od června 2009. Na scéně MDP už ovšem za sebou má velkou spoustu rolí. Momentálně na sebe upozorňuje jako Wendla v PROBUZENÍ JARA. Tento nový americký muzikál je ověnčen cenami, a už i u nás jednu získal (Cena Divadelních novin). V druhé polovině srpna uvidí Svetlanu a její kolegy Pražané. Budou pohostinsky vystupovat na Nové scéně.

Prý je u vás v rodině osudové spojení iniciál SS. Prozradíme, že vaším bratrem je Stano Slovák.
Všechno začalo u mého nejstaršího bratra Samuela. Opravdu nevím, kdo to vymyslel – ale nějak se to v rodině zalíbilo, a pak už se v tomto duchu pokračovalo i u další sourozenců, včetně mě. Naši si uvědomili, že iniciály SS jsou pěkné, ale jinak v tom asi nějaká velká myšlenka není.

Můžete si s bratry půjčovat výbavu...
To je pravda, i když značka SS není v určitém kontextu příjemná, ale já jsem pyšná na své jméno.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že k divadelní práci vás nejprve motivoval tanec... Ale bratr Stano Vám určitě v Brně cestičku vyšlapal?
(smích.) Pravda je, že kdyby on nechodil na JAMU – muzikálové herectví, tak bych se možná o té této škole nedozvěděla. I když - pocházím z herecké rodiny a odmalička jsem k divadlu měla kladný vztah. Jako každé divadelní dítě, i já jsem občas byla od rána do večera v divadelním klubu, i když naši oddělovali práci a rodinu. Pro mě divadlo bylo vždycky srdcová záležitost, i když jsem si to zpočátku nepřiznávala. Hodně jsme tančila, ale jinak jsme byla dost uzavřená. Zpívala jsem si sama v pokojíčku, ale nikdy jsem veřejně nerecitovala, styděla jsem se. Ale když jsem už šla na přijímačky na JAMU, překonala jsem stud. A byla jsem přijatá. Školu jsem vystudovala, a následně jsem zjistila, že mě to opravdu baví a chci to dělat. Má práce v Městském divadle Brno je toho důkazem. Jsem velmi šťastná, že tu mohu pracovat, dá se říci, že muzikál je moje vášeň. A v tom všem je zásluha mého bratra minimální. Spíš jsme něco zdědili po rodičích...ale to, že jsme se ocitli ve stejném angažmá, je podle mého náhoda.

Jezdila jste na jeho premiéry?
Ano. Od deseti let. Občas jsem sem chodila, skoro tajně jsem se na něj dívala, ale nikdy jsem neplánovala, že bych mohla stát na stejném jevišti.

Zahráli jste si spolu?
V mé první inscenaci – V pekle - do které jsem se dostala přes konkurz, jsme hráli zamilovanou dvojici. Postava, kterou hrál Stano, se do mě zamilovala (ta moje postava už tak moc ne), ale na konci jsme se dokonce i líbali.

Teď vás diváci mohou vidět třeba v Ptákovinách. Můžete říci více?
Je to docela ptákovina, dá se říci s nadsázkou. Zkoušení bylo náročné, hodně pohybu. Někteří z nás, včetně mě, nemáme alternaci, o to je to těžší. Je těžké být neustále ve střehu, stále poslouchat, co se děje, když jste v pomyslném houfu ptáků. Navíc se vše odehrává prostřednictvím stylizovaného pohybu. Je to o to náročnější, že neztvárňujeme postavy lidské, a nejsme tam tedy sami za sebe, ale představujeme ptáky. Snažili jsme se najít správou pohybovou charakteristiku každého opeřence, tak doufám, že to divák ocení.

Právě danou stylizaci jsem obdivoval. I to, že jí držíte i v situacích, kdy nejste středem pozornosti...
To je na tom to nejtěžší. Udržet to.

Vy tam máte ještě roli bohyně Iris...
Ta může být zajímavá pro diváky, povznese se vzhůru... je to něco pro mě, která je přímo stavěná na výšky... Dělá se to tak, že mě v portálech ustrojí, pak mě v té výšce převezou do středu jeviště, kde čekám, až mě spustí. Není to opravdu nic moc příjemného. Netušila jsem, že budu létat tak vysoko.

To tam visíte třeba patnáct minut?
To zase ne. Máme to „naprogramované“ na tři minuty. Je to pro mě skutečně stres, přiznávám. Já a výšky... Když jsi jen stoupnu na žebřík, tak už jsem trochu nervózní. Ale je to pro mě adrenalin, překonávám sama sebe. Tak to snad zvládnu.

Vy do toho musíte ještě zpívat. Přiznám se, že v takové situaci by se mi asi stáhlo hrdlo a nevydal bych ani hlásku, natož árii....
Poprvé, když mě tam vyvezli, tak jsem se ptala, zda při výstupu musím mít otevřené oči. Zda bych to nemohla odehrát se zavřenýma očima. Podívat se na jeviště pode mnou je opravdu síla. Když začne hrát hudba, to už jste v akci a jedete. Nic se nedá dělat. Nakonec to rozdýchám. Nemělo by se určitě nic stát. Mám to jednodušší, že tam jen visím.

Začínala jste v MDB Sněhurkou?
Ne, Peklem, po něm byla Sněhurka...

Vy to tedy válíte, ode dna do nebe...
Pak byly TŘI SESTRY. S nabídkou na roli Iriny jsem dostala i nabídku na stálé angažmá. Takže to byla moje poslední externí role, začínala jsem tu už ve čtvrtém ročníku JAMU. Když jsme finišovali Tři sestry, finišovala jsem diplomku. Měla jsem toho nad hlavu.

Byla to diplomka na téma Čechov?
Ne, Shakespeare. V červnu jsem dokončila školu, promovala a od září stálé angažmá.

Pokládáte stálé angažmá za štěstí?
Je to velké štěstí být v tak velkém a renomovaném divadle. Určitě je výhoda, že v Brně je JAMU s muzikálovým oborem, protože dokáže připravit herce po všech stránkách. V Městském divadle máme bohatý repertoár jak činoherní, tak i muzikálový. A v neposlední řadě jsem měla také štěstí při prvním konkurzu na Peklo, hodila jsem se režiséru Mošovi typově. Hrála jsem v této inscenaci Tanečnici, tam jsem mohla využít svých tanečních základů. Povolání herce je skutečně o tom, kdo se kdy, kde a před kým ocitnete. Komu se hodíte. Všechno je hodně subjektivní. Měla jsem štěstí, že jsem byla v pravý čas na správném místě. Pak už to navazovalo – hrála jsem ve Sněhurce, Třech sestrách.

Nevadí vám malé role?
Osobně si „kompačky“ užívám, jak v Ptákovinách, tak i v Mozartovi. Nemám až tak velkou zodpovědnost, zatančím si. Všechno je takové lehčí. Opravdu jsem nadšená, že jeden večer hraju muzikál, druhý činohru. To by mi jiné divadlo nenabídlo.

S bratrem jste se potkala i jako s režisérem?
Ano, už ve Sněhurce a v Mozartovi.

Je k vám přísnější? Sestro, ty jsi to zase vyvedla?...
On se snaží být klidný, ke každému je vstřícný, není nervózní. Na můj vkus své emoce až moc uzavírá. Říkám si: tak už konečně na nás zařvi, když tě něco štve. On se snaží udržovat dobrou atmosféru. Je s ním příjemná spolupráce.

Zpívala jste si sama v pokojíčku...
Měla jsem dost velký blok. Za tanec jsem se nestyděla, ale ten zpěv, to prostě pro mě byla hrůza.

Na přijímačkách jste ale musela zpívat?
Byl to pro mě velký stres, ale překonala jsem to. Pak mě vzali, a tak jsem si říkala, že bych byla hloupá, kdybych nenastoupila. Než jsem ale vešla do třídy před komisi, tak jsem myslela, že uteču. Pořád se nějak překonávám.

Měla jste nějaké „štěstíčko“ v ruce?
Neměla. Já si vždycky řeknu: „Panebože, mysli na mě. Tfuj, tfuj, tfuj...

Nakonec Vám to vše vyšlo. A co dál?
Budu čekat na další hezké role. Budu se dál a dál překonávat. Jezdím i do zahraničí, byla jsem v Německu s muzikálem Jesus Christ Superstar.

Můžete prozradit, jaké to je?
Nejhorší jsou přejezdy. Na zájezdy se nejezdí s náročnými inscenacemi, nejhorší je opravdu to únavné stěhování. Jezdíme ale rádi. Je to změna, i když někdy únavné.

Na zájezdech ochutnáte trochu jinou kuchyni. Mimochodem, co vy a vaření?
Hodně miluju jídlo. Není nic, co by mi extra nechutnalo. Ale nejlepší věc na světě jsou brynzové halušky.

Od maminky?
Určitě, ty jsou ještě lepší. Ráda jím. Někdy až moc. Kdybych přestala pracovat, tak bych asi ztloustla.

Takže Vám muzikálové divadlo sedí i po této stránce. Děkuju.

9.8.2010 23:08:24 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!