Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Fousek: Nebráním se ani princům ani žádné jiné roli.

autor: Kratochvíl Jef

Setkání se sólistou baletu Národního divadla v Brně Janem Fouskem se uskutečnilo na zkušebně v jeho domovském prostředí. Působil jako energický mladík, který se ve vodách dospělosti nepohybuje dlouho. I přes toto má za sebou mnohá poznání. Pokoušel se získat angažmá ve Vídni, ale … podrobnosti nechtěl líčit, prý už je to dávno za ním. Začínal nejdříve s lidovým tancem na ZUŠ Nejedlého, posléze absolvoval Taneční konzervatoř v Brně (2002). Nakonec se mu poštěstilo, získal angažmá ve svém rodném městě.
V Národním divadle ztvárnil mnoho rolí - Princ v baletu Louskáček, Přítel a Pas de trois v Labutím jezeře, dvojrole Louis Duppont a Henri Contet v Edith, vrabčák z předměstí, Benvolio v Romeovi a Julii, Sólo v Etudách pro smyčcový orchestr nebo Fakír v Bajadéře a další.
V roce 2004 obdržel Cenu Philip Morris za největší talent roku v oboru klasický tanec. Zúčastnil se Mezinárodních baletních soutěží v St. Pöltenu (1999, 2002) a ve Vídni (2000). Na Soutěžní přehlídce tanečních umělců ČR a SR Brno 2000 získal III. cenu v kat. B. Držitel Ceny Philip Morris Za největší talent roku v oblasti klasického baletu v ČR za rok 2003. V letošním roce byl nominován na cenu Thálie 2005.

Vzhledem k ceně Philip Morris – Baletní poupě, mi to nedá, abych se nezeptal, zdali se cítíte stále ještě jako ono poupě?
(Smích…) Po poupěti vzniká už jen květ a ten dlouho nebudu.

Jak to myslíte?
Musíte se k němu dopracovat. Myslím si, že mě toho ještě čeká hodně. Nemohu hned chtít všechno.

Máte za sebou nějaké ty Prince nebo charakterní postavy…
Určitě. Ještě jich snad pár přijde.

Vám role Princů nevadí?
Měly by?

Hodně herců je nemá rádo. Když dojde na Prince, ježí se jim většinou vlasy.
To mně ne. Nebráním se ani princům ani žádné jiné roli. Ať klasika nebo moderna. Nebráním se ničemu.

Je to podle vás dobře nebo špatně?
Myslím si, že dobře. Člověk by měl být všestranný.

Všestrannost je určitě na místě. Už vám chybí k tanci jen zpěv?
Pokoušel jsem se o něj, nějak to ale nejde časově všechno skloubit. Po prvních pár hodinách jsem to vzdal. Mrzí mě to. Zpěváci nám závidí pohyb, já jim zase krásné hlasy.

Pak už byste byl mistr, udýchat sólový tanec a zpěv dohromady.
V roli Prince bych si ještě zazpíval.

Jak se tanečník „doskáče“ k Thálii?
Prostě se protancuje. Měl jsem výhodu, že jsem do angažmá v Národním divadle v Brně nastoupil v době, kdy se zde střídala generace tanečníků. Hned na začátku jsem dostal sólové příležitosti, takže jsem tančil hodně věcí již před tím než jsem dostal smlouvu sólisty. Tu jsem dostal až na letošní sezónu.

Z vašich posledních rolí je nejvíce ceněná postava Rimbauda v baletu Úplné zatmění. Každá role potřebuje nejen průpravu ve směru fyzického vybavení, ale i jistou zralost a zkušenost, pokud máte tančit postavu věkově starší. Jak jste toto v případě Rimbauda zdolával…
Příprava na tuto roli byla zvláštní zejména v tom, že oproti většině mých předešlých rolí, je Úplné zatmění skutečný příběh. Postavy jsou konkrétní, existovaly a něco prožily. Hodně mi pomohla spolupráce s činoherci. Hlavně spolupráce s autorem scénáře a choreografem Liborem Vaculíkem.

Byla to pro Vás pocta s ním spolupracovat?
Určitě. Po mém nástupu do angažmá jsme se setkali při práci na Ivanovi Hrozném, kde jsem začínal ve sboru. Pak jsem v tomto titulu tančil Zvoníka a nakonec Bojara. Následoval balet Edith Piaf a postava Henri Conteta. Úplné zatmění mi dalo hodně.

Téma dané inscenace může být vnímané jako kontroverzní. Jde se v ní s kůží na trh, protože se jedná o vztah dvou mužů.
Kontroverzní téma to je. Ale osobně to beru jako každou jinou roli. Když tančíte roli, ve které jde o vztah muže a ženy, odpovědnost k roli je stejná, je třeba to zahrát se stejnou intenzitou.

Otázka ovšem je, jestli proti srdci nebo se srdcem.
(Zamyšlení.) Určitě je to především profesionální záležitost.

Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud je mladý a energický. Odpovídá to vašemu naturelu?
Hrozně mě to baví. V průběhu představení něco prožijete a po skončení se nedá říct „padla a jdem dom“. To se musí zase odžít. Večer je pak takový zvláštní, hudba vám zní v uších, promítáte si celý příběh, který je sám o sobě silný.

Jak se potom role zbavujete?
Pravda je, že kdybych všechno nosil v sobě, nebylo by to zdravé. A specielně u Rimbauda je těžké se od role oprostit, protože je tak silná.

Stejně jste mi neodpověděl, jak jste se protančil k Thálii.
Pravda. Thálie. Díky panu Vaculíkovi. Hodně jsme na tom pracovali.

Nominace na cenu Thálie je určité zadostiučinění. Jste na to pyšný, namyšlený, nebo cítíte spíše pokoru?
Namyšlenost určitě nehrozí. Dál půjde práce jako dosud. Tréninky, zkoušky a představení... a tak stále dokola.

Můžete přiblížit, jaký je rozdíl mezi tréninkem a zkouškou?
Trénink je daný. Tam zadává pedagog cviky, které jsou nutné pro osvojení techniky, aby se kondice udržela nebo šla nahoru. Zkouška je zaměřená na konkrétní představení.

Pokud se nepletu, tak jste nevytáhl paty z Brna. Je to dobře nebo špatně?
Jak se to vezme. Mám prostě pohodu, přijdu domu a mám navařeno. Ze začátku jsem měl sice zaječí úmysly, angažmá v Praze, nabídka na angažmá ve Vídni. Domníval jsem se, že je to šance, kterou hned chytnu, po škole se toto málokomu poštěstí. Prahu jsem odřekl a Videň se nakonec neuskutečnila. Ve finále jsem zakotvil v Brně. Osobně jsem rád, že jsem začal tady, protože se musím nejdříve vytancovat. Pokud tady budu mít co dělat a zskávat další zkušenosti, tak nemám v úmyslu odcházet, není k tomu důvod.

Můžete prozradit, jak jste na tom s výškou?
Všeobecný požadavek ve světě je 185 cm, to ani nemám. Potřeboval bych přibrat a zmohutnět. To je můj problém.

Jak hodnotíte role pro sebe – z hlediska techniky, hudby nebo choreografie? Přiroste Vám některá více k srdci?
(Přemýšlení.) Co se týče klasického baletu, tak tam je mi to celkem jedno. Když to srovnám s modernou, tak nevím. Váhám celou dobu, co vlastně preferuju – modernu nebo klasiku? Asi bych nemohl být ani bez jednoho, ale v moderně jsou větší emoce. U klasiky se dbá hodně na čistotu techniky.

Není klasika taková až příliš velká otročina?
To určitě. Musíte to dělat s láskou, jinak to nejde.

Musíte pracovat s pohybovou a prostorovou pamětí, nakolik je to náročné?
To není jednoduchá otázka. Klasika je daná. V ní se prostě jede. Kombinace jsou dané a jak vyplývá z tréninků – kombinace už máte v hlavě. Tak je to i se stavěním choreografie. Problém je, pokud choreograf, který má úplně jiný pohybový slovník, přijde s úplně něčím jiným - novým. Pak je to horší než se to dostanu do hlavy. Pro mě je zase nepochopitelné, jak si činoherec může pamatovat tolik textu a ještě se v tom pohybovat.

Jak jste na tom s hudbou? Co si pouštíte do sluchátek?
Skoro všechno. Nemusím techno a dechovku. Na ples si rád zajdu. Odreaguju se tam. Rovněž i na diskotéce, tam se vyblbnu.

Co koníčky?
Moc toho nestíhám. Moc nečtu. Spíš hezký film – DVD. Z filmů zbožňuji horory a romantické filmy.

Držím palce ať vám všechno vyjde a tanec pro vás není horor.

22.5.2006 18:05:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!