Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Štefan Margita: Pryč je doba, kdy jsme stáli před diváky jako sloupy …

autor: archiv divadla

Roli Luky Kuzmiče v opeře Z mrtvého domu ztvárňuje v nezapomenutelné interpretaci. Jeho maska je ovšem velmi netradiční, takže tenoristu Štefana Margitu poznáte v této inscenaci zejména po hlase. Ale pro jistotu si ještě zkontrolujete obsazení v programu… Kromě vystoupení v kamenném divadle ovšem na závěr sezóny absolvoval i několik koncertních vystoupení, mj. závěrečný koncert festivalu Třeboňská nokturna, kde zpíval na počest Emy Destinové. Léto se chýlí do své druhé poloviny a sólistu Štefana Margitu čekají další události – životní i profesní. Přesune se do Chicaga, kde ho čeká nová produkce Wagnerovy opery Prsten Nibelungův v režii Davida Poutneye. Za velkou louží oslaví své životní jubileum. Nicméně své šedesáté narozeniny bude slavit i s českými fanoušky na listopadovém koncertu. Předtím ještě stihne velkou gratulaci manželce Hance Zagorové. Štefan ovšem nezapomíná ani na diskofily - v září vyjde vánoční album X MAS. K povídání tedy toho bylo dost a dost. A tak stačí jen se začíst…

Říká se, že „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky.“ Vy ovšem máte za svůj profesní život opakovaně nastudované role, které interpretujete v různých světových produkcích. Jak tedy přistupujete k roli, kterou už jste někdy interpretoval? Vstupujete do stejné řeky nebo ne?
Pro příklad nemusím chodit daleko. Jde o roli Luka Kuzmiče v Janáčkově opeře Z mrtvého domu. Končil jsem produkci v Berlíně, dirigent Simon Rattle, režie Patrice Chéreau. Přišla nabídka do Národního divadla v Praze, dirigent Robert Jindra, režie Daniel Špinar. Samozřejmě, že ve mně dosud byla stopa předchozí produkce. Důležité pro mě je, když se najde inscenační tým, který danou operu umí udělat na stejné, ne-li vyšší úrovni. Troufám si říct, že Daniel Špinar inscenoval třetí jednání o stupeň lépe než Chéreau. Když použiji vaše přirovnání s řekou - ta stejná je. V dalších inscenacích ale využíváte jen to, co bylo dobré. Špatné prostě vynecháte.

Kdybyste tedy měl konkrétně srovnat Špinarovo a Chéreauovo pojetí?
Špinarovo nastudování má napětí. Režisér nechává Luku Kuzmiče projít celým dějem. Chéreau na Luku i Skuratova ve třetím jednání totálně zapomíná. Pro něho byl hlavní Šiškov. I tak to byla geniální inscenace, která bude ještě příští rok v Paříži. Ale musím říci, že mě produkce v Národním divadle nadchla. Myslím, že s touto inscenací se můžeme prosadit kdekoli ve světě. Lze ji opravdu uvést všude.

Pokud se budeme držet pražské produkce, v závěru představení vytváří obrovské napětí scéna s dívkou tanečnicí (Akulka – Jana Vrána). Zejména výstup, kdy manipulujete s jejími rudými šaty. To je tak silná symbolika, kdy divák váhá: je to mrtvola nebo není… Choreografie je ještě silnější.
Fenomenální. Už jen to, jak se Jana Vrána ztratí v těch šatech. Stojím vedle ní a je to pro mě v té chvíli velká síla. Sleduji diváky v předních řadách, koukají na ní a nevěří. Skutečně je to nádherně udělané. Celé nastudování funguje na obou stranách, protože vždy jde o dobré obsazení. A tady se sešel velmi dobrý tým kolegů. Vloni, když jsme zkoušeli šest týdnů v kuse, nikdo s nikým neměl problém. Všichni jsme si rozuměli.

Zmínil jste, že se setkáváte s lidmi, s nimiž si buď sednete, nebo ne. A jak to je s rolemi?
Takové věci nejsou lehké ani v životě. V případě rolí jde o celou řadu okolností. Důležité je, rozhodnout se hned na začátku. Pokud chcete zpívat nějakou roli, a zjistíte, že vám nesedí, musíte mít sílu vycouvat hned. Udělat několik představení, a pak z toho odejít. Zůstávat skutečně nemá smysl. I když si říkáte, že se to ještě může zlepšit, stejně už to nikdy nebude ono. V mém věku už by každý měl vědět, na co stačí a na co ne, na co má sáhnout, co má vzít nebo odmítnout. Když jsem začínal, tak mě nejvíce lákaly italské opery. Chtěl jsem dělat Tosku a podobné kusy. Kdybych skutečně zpíval tento repertoár, tak už si dneska nepovídáme. Nezpíval bych. Můj hlas, tembr, vůbec není na italský repertoár. Tehdy mě v podstatě zachránil dirigent Zdeněk Košler, který mě začal obsazovat do Mozarta. To byla pro mě škola. Tam jsem se opravdu nejvíce naučil.

To bylo v době po soutěži Pražského jara v roce 1986, kdy jste nastoupil do Státní opery ve Vídni?
Vídeň byla pro mě velká facka a ponaučení.

Můžete prozradit víc?
Přišla v mé kariéře strašně brzo, hned po Pražském jaru. Neměl jsem na ni. Nebyl jsem připravený ani pěvecky a technicky, ani jsem nevěděl, jak to funguje v divadle světového formátu. Tam u mě došlo ke zlomu. Naštěstí jsem našel odvahu jít za tehdejším intendantem Eberhardem Wächterem, slavným barytonistou. Vysvětlil jsem mu všechno na rovinu. Dlouho seděl, pak se zvedl a objal mě. „Naprosto tě chápu a akceptuji. Nikdy jsem u žádného zpěváka něco podobného nezažil.“ Bez problému mě pustil, a já se vrátil do Prahy.

Tehdy bylo Vaše rozhodnutí o to těžší, že se nedalo volně cestovat … Podobné možnosti jako mají dnešní mladí zpěváci, tedy odjet na studijní stáže k jednotlivým operním domům, jste asi neměl?
Najednou jsem byl hozený do hodně hluboké vody. Tehdy Staatsoper a Volksoper ve Vídni byly propojené. Pendlovali jsme z jednoho divadla do druhého. Jako začátečník vnímáte veliké jeviště, začnete forsírovat (přepínat hlas) a druhý den skoro nemůžete mluvit. To byla pro mě tvrdá a škola, ponaučení. Ale taková zkušenost hodně pomohla. Pamatuji se, že nikoho nezajímalo, jestli umím německy nebo ne. Nasadili mě do Netopýra, do role Alfreda, který měl dvacet stránek textu. Prostě jsem se to musel naučit nejen zpívat, ale i správně vyslovovat.

Ale to už se Vám otevřely dveře do Zlaté kapličky…
Dirigent Zdeněk Košler končil jako šéf opery a nastupoval František Vajnar. Tehdy ke mně přicházel jeden Mozart za druhým - Tamino v Kouzelné flétně, Don Ottavio v Donu Giovanni, Ferrando v Cosi van tutte a také Manolios v Řeckých pašijích. Přiznám se, že jsem Košlera poslouchal, na rozdíl od jiných. Dodnes si pamatuju, co mi říkal: „Pokud se budeš držet svého partu, nebudeš odbočovat, pak budeš zpívat dlouho.“ Také jsem tady dělal Lenského v Eugenu Oněginovi. V hledišti seděl tehdy někdo z Vídně. Byl to Hugues Gall, tehdy ředitel Grand Théâtre de Genève, který později vedl Opéra de Paris. Angažoval mě na Káťu Kabanovou. To je ten osud.
Vzpomínám, že tenkrát byl i jiný způsob zkoušení. Role jsme trénovali třeba půl roku, než jsme mohli na jeviště. Když jsme přišli na první jevištní orchestrálku, všechno klapalo tak, že bychom mohli rovnou zpívat premiéru. To dnes nejde. Světové hvězdy přijdou na zkoušky na posledních deset dnů před premiérou. Také jsem zažil obsazení, kdy se přípravy inscenace zúčastnili všichni po celou dobu. To už dnes není pravidlem. Záleží na dirigentovi… Pokud zpěvák ví, že je dirigent pořád přítomen a pořád zkouší, tak si nedovolí někam odejít.

To bychom se mohli dotknout systému angažmá a stagion. Co je podle Vás ideální?
Systém stagion je ve světě skutečně větším přínosem. Ve smlouvě máte, že nemůžete odbíhat na další představení. Není možné, že třeba celé dopoledne zkoušíte do tří hodin a večer máte představení. To nefunguje a nemůže fungovat. Dovedete si představit, jak vypadá váš výkon při večerní repríze? A jak k tomu přijdou diváci, kteří očekávají plný výkon? A musíme brát v úvahu i to, kam se posouvá vaše renomé.

Své začátky jste už trochu načrtl. Přesto se zeptám: Co byste dnes řekl dvacetiletému Štefanovi?
Ať do zpívání jde! A hlavně, ať nic nemění na tom, co doposud dělal. I když některé věci mě ze začátku mrzely. Pamatuji se, že jsem dělal kolem šesti produkcí Její pastorkyně v zahraničí, s úžasnými dirigenty. Přijel jsem do Prahy, kde jsme byli osloveni na novou inscenaci Josefa Průdka, zpívala Eva Randová, Gábi Beňačková a já měl být Laco. A víte, jak to dopadlo? V podstatě se stalo to, že nás Průdek i dirigent Jiří Bělohlávek z toho obsazení odsunuli trochu neelegantním způsobem. Co dodat? Ale zase přišla záchrana. Vzápětí jsem dostal pozvání na Její pastorkyni, kterou dělal Simon Rattl. A to člověka popostrčí. To už pro mě něco znamenalo. Nakonec jsem zjistil, že důležité je věřit si. Dali mě pryč z obsazení, a bylo dobře, že jsem nezůstal doma, kde bych z toho mohl mít komplexy. Naopak, dostal jsem se ven, a zjistil jsem, jak se různé přístupy dirigentů mohou lišit. Když dirigent opeře skutečně rozumí, pak to je pohoda. Třeba Semjon Byčkov, s tím byla každá zkouška radost. Pak člověk začne přemýšlet, proč nás tady někdo nechtěl? Záhada.

Prý Vás momentálně čeká produkce Wagnerova Zlata Rýna …
Od srpna zkoušíme v Chicagu. Je to úplně nový projekt režiséra Davida Pountneye, který dělá celý Prsten Nibelungův. Diriguje Andrew Davis.

Mám pocit, že pro tenor jsou Janáček s Wagnerem nároční skladatelé, něco jako K8 pro horolezce?
Máte pravdu. Pro mě je ještě náročnější titul Vojcek Albana Berga. To budu dělat v březnu 2017 v Paříži. Přiznám se, že mám za sebou spoustu inscenací tohoto titulu, ale zatím jsem této muzice nepřišel na chuť. Nejsem na tom tak, abych mohl říci: „To bylo nádherné.“ Nejkrásnější místo ve Vojckovi je závěr, to je čistá Carmina Burana. Po každém představení se ptám, proč zrovna toto použil skladatel v závěru? Pokud je dobrý režisér, tak z toho umí udělat úžasné divadlo. Vojcka si dnes mohou dovolit hrát jen velká divadla jako Mnichov nebo Paříž, ta budou mít plno, ale uvádět Vojcka v Praze, i když by byl dobrý, je asi odvážná myšlenka.

Máte za sebou už dlouhou kariéru. Zajímalo by mě, zda časem hlas tenoristy spíše slábne nebo hutní? A jak ho vlastně udržovat ve formě?
Pokud zpíváte správný repertoár, tak se usazuje a hutní. Správnou technikou zpívání se zvětšuje. Když tomu tak není, hlas se začne zužovat, a začnou potíže s výškami. Technika je opravdu velmi důležitá. Co nám v mládí posluchači odpustí, a na jevišti to projde, po padesátce už nejde. Vloni jsem slyšel v MET zpívat Placida Dominga starého Germonta v La Traviatě, a tam si najednou uvědomíte, jak je technicky fenomenální. Z těch barytonových rolí je asi nejlepší. To je pán, který umí zpívat excelentně a je mu 75 let.

Technika je samozřejmě důležitá, ale dnes diváci vyžadují i odpovídající herecký výkon. Zaujal mě Váš herecký projev i při koncertních vystoupeních. Emoce Vám jdou nejen z hlasu, ale zaujmete i díky hereckému projevu…
Pryč je doba, kdy jsme stáli před diváky jako sloupy. I když i dnes zažijete takové představení. A mám příklad z nejlepšího operního domu v New Yorku, kde jsem viděl představení Aidy, ve kterém Amneris stojí vlevo a Aida vpravo a mají přes sto padesát kilogramů… I když zpívají krásně, přeci jen už to není takový zážitek. Robert Carsen, Dan Špinar a další, hlavně mladí režiséři chtějí akci. Při koncertě vám to už nepřijde zvláštní, naopak, víte, že divák herecký projev vždycky ocení.

Jak vnímáte projevy uznání, dlouhé potlesky, květiny?
Vybavuji si příhodu po jednom koncertu v Čechách, kdy za mnou přišla jedna paní, vysoká a štíhlá, a zvláštně se na mne usmívala. Přistoupila ke mně se slovy: „Nemyslela jsem si, že andělé existují. Vy jste ten anděl.“ Měla v očích slzy, a mě taky úplně dojala. To jsou chvíle, kdy si říkám, že má práce má opravdu smysl.

Nemáte pocit, že v Praze vystupujete v poslední době čím dál tím méně?
Nyní už ne. Inscenace opery Z mrtvého domu je toho důkazem. Musím poděkovat panu dirigentovi Robertu Jindrovi, který mě chtěl a prosadil to. Po deseti letech jsem se hodně těšil na Prahu, protože jsem věděl, že příští rok budu skoro pořád pryč. Čeká mě hodně krásných věcí. Víte, co bylo úžasné? Budete se určitě smát… Po zkoušce jsem mohl jít pěšky domů, nemusel jsem balit kufry, myslet na odlet, na to, co a kde budu obědvat. Tady doma jsem rád.

Mimochodem, jak jste na tom s balením kufrů?
Už vím, co mám zabalit. Jedu na dva měsíce a mám jeden kufr. Vím, co potřebuji, a netahám toho zbytečně moc. Protože případně se vždy dá něco dokoupit.

Zůstaňme ale ještě v Praze a u toho, co nás (Vás) čeká. V listopadu se uskuteční koncert s názvem Gala 60. Můžete prozradit více?
Program už je známý. Poprvé se uvedu jako Loge z opery Zlato Rýna. Tím začne celý večer. Povedlo se, že se mnou bude vystupovat Eva-Maria Westbroek, kterou diváci znají z přenosů MET. Zpívali jsme spolu v Její pastorkyni. Dále jsem pozval Josefa Moravce a Jiřího Brücknera, oba zpívají výtečně. Těším se na Dášu Peckovou a Simonu Šaturovou. Mohu prozradit, že jevištní scéna bude ze třetího jednání opery Z mrtvého domu.

Musel jste Evu-Mariu Westbroek k vystoupení hodně přemlouvat?
Zkusil jsem ji zavolat, říkal jsem si, že za to nic nedám. Do telefonu mi odpověděla: „Přijedu, je to pro mě velká čest.“ V té chvíli mě to až dojalo. Zjistíte, že jsou lidi, pro které něco znamenáte.

Vzpomínám, že minule jsme spolu dělali rozhovor při příležitosti vánočního koncertu …
Máte pravdu, seděli jsme u rozsvíceného vánočního stromu, který míváme hodně dlouho…

Já jsem spíše chtěl naznačit, že i letos uděláte divákům na Vánoce radost. Mám na mysli vánoční album Xmas…
Máme natočeno. Nyní probíhají mixy. Vyjde už 28. září 2016. Spolu se mnou zpívají Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková.

Připomeňme ještě na závěr Vaše jubileum…vnímáte ho jako balancování, nebo se přikláníte k bilancování?
Určitě bych nebilancoval, s tím ještě počkám. Na to je dost času. Samozřejmě vás napadne spousta věcí… Zejména se vám vybaví všechno to, co bylo hezké. Přiznám se, že jsem rád za všechny ty facky, které jsem od života nebo v životě dostal. Bez nich nemůžete jít dál. Jak jsem se zmínil, spíš jsem je dostával doma. Dlouho mně to trvalo, než jsem to všechno vstřebal a pochopil, proč se to všechno děje. Když začaly chodit nabídky do ciziny, byla to moje záchrana. Najednou se potkáte s dirigentskými osobnostmi jako Simon Rattle nebo Seiji Ozawa… A říkáte si: jak je to možné, že spolupracuju s takovými velikány? Jak je možné, že to v cizině funguje a doma ne?

Zdá se, že u našich umělců je to spíše pravidlo. Jak se říká, „doma není nikdo prorokem“. Tak ještě na závěr vzpomeňte, kdy jste za celou operní kariéru byl nejvíce šťastný?
Většinou jsem šťastný v okamžiku, když něco dobře dopadne. Zejména spolupráce sehraného týmu, to je pak na výsledku vidět. To mě baví. Zažil jsem to třeba v Berlíně. Když dirigent s režisérem vytvoří krásnou inscenaci, pak je to něco extra, co myslím, už nezažiji.
Přeji Vám pevné zdraví, hlavně pevný a jistý hlas, skvělé produkce, a hlavně pohodu a hodně světla v osobním životě.

www.stefanmargita.com

1.8.2016 14:07:52 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!