Scéna.cz 

Jana Vrána: Inspirace není racionálně uchopitelná...

Chystali jste se někdy odpoutat? Hledali jste odvahu pro svůj vnitřní převrat? Nebo Vás čekala v životě změna? Na podobné otázky hledá odpověď projekt Clean Cut (Čistý řez), za kterým stojí divadelní tanečnice a choreografka Jana Vrána. „Tanec nevnímám jako samostatnou jednotku, ale jako jakékoli další médium,“ řekla na úvod našeho setkání a dodala: „V projektu Clean Cut protínám tanec s projekcí a produkcí DJ.“
Jana Vrána, která svým nesklonným příjmením vytváří značku, dokáže emotivně a s jiskrou v oku přiblížit mnohá zákoutí svých choreografií, sportovního i uměleckého tance. Ve svém vyprávění prozradila, že všechno vnímá buď jako vedení nebo dar od Boha. Je prostě skutečně zajímavá. Posuďte sami.

V pátek 15. ledna 2016 od 20 hodin uvedete v divadelním sále NoD Roxy reprízu své performance Clean Cut. Prozradíte, jaká je geneze takovéhoto projektu?
Pro mě je všechno další inspirace. Ve zmíněném projektu pracuji se třemi médii – tancem, projekcí a hudbou, na nichž je to postavené. I když se tady tato tři média protínají, mohou existovat odděleně. Tím, že je spojím v jednom prostoru, chci divákovi nabídnout možnost prožít nějakou jinou dimenzi. Není to jenom o poslouchání DJ, nebo jen o koukání na projekci, případně samostatném vnímání tance. Když se toto všechno dá ve správný okamžik dohromady, tak to vyvolá další level. Jedná se o umocněný divadelní projev.

Prozraďte, co bylo při tvorbě projektu Clean Cut první – choreografický nápad, projekce nebo nápad s DJ?
Těžká otázka. Inspirace není racionálně uchopitelná. Nelze tedy určit, co bylo první. U tohoto projektu byla prvotním impulsem moje konkrétní životní zkušenost. Clean Cut je o změně, o čistém řezu. Měla jsem nutkání udělat ve svém životě radikální změnu. Ne pouhou kosmetickou úpravu, ale skutečně důslednou. Pro mě to byl velký inspirační zdroj, největší impuls udělat právě tuto věc. Pak se to úplně krásně poskládalo dohromady. V té době jsem pracovně potkala DJ Alyaze. V daném okamžiku jsme oba procházeli podobnou životní změnou a najednou se naše cesty zkřížily. Nevěřím na náhody. Myslím si, že je to tady řízeno. Všechno do sebe zapadá. V tomto případě byl na prvním místě život.

Můžete upřesnit to odhodlání ke změně?
Naprosté odhodlání a potvrzení vyvolala práce na tomto projektu, ale hlavně dostala jsem se do takového bodu, kdy už jsem nechtěla akceptovat nějaké své zvyky, které jsem s sebou táhla jako nějaké břemeno už hodně dlouho. Toužila jsem po nějaké změně, ale neustále jsem hledala někde jinde. Měnila jsem maličkosti, ale pořád jsem nebyla spokojená. Až jsem nakonec odhalila důležitou věc, která mě brzdí a tu změnu vědomě podstoupila. Což bylo podpořené také tím, že se prezentovala tahle věc. V rámci akce BE23 v NoD jsme v říjnu 2015 uvedli jednorázový site-specific a z toho se následovně zrodila performance CLEAN CUT. Někdy je prostě nutné se v životě něčemu vymezit. Nevěřím tomu, že člověk se během života nemůže změnit. Samozřejmě je tu proces stárnutí a získávání životních zkušeností, ale myslím tvrzení, že člověk zůstává stejný ve své podstatě. Naopak jsem přesvědčena, že vůlí a zásadním rozhodnutím, které vychází z nějakého pevného základu, se člověk může změnit úplně. My vlastně ani nevíme, co všechno je v naší moci. Tím, že člověk dokáže změnit věci a posunout se tam, kam si ani nikdy nepředstavoval, že by se mohl dostat.

Repríza tohoto projektu dobře zapadá do začátku roku, což je nejčastější období pro změny a různá předsevzetí…
Krásně to vyšlo. Mělo to tak být… Původní plán uvedení byl prosinec, nakonec je z toho leden. A je to tak dobře. V prosinci by se to ztratilo, a takhle se to spojuje s obdobím nového vykročení, čistého a nového před námi. I já se cítím dobře. Všichni jsme odpočatí a připravení. A tak se těším na diváky. Určitě jich přijde hodně. Jako novoroční dárek je vstupné zdarma.

Jak to funguje, když repríza projektu je třeba po půl roce?
Takovou věc přijímám jako danou. K alternativnímu divadlu to patří, těžko můžu chtít, aby na mě chodily davy lidí každý týden. Jedná se o specifické divadlo, které si žádá specifické publikum. Zájemců je tady málo, a chce to čas, aby si umělec získal renomé a diváci jeho představení vyhledávali. Což je vlastně můj cíl. Samozřejmě bych chtěla dělat divadlo, které by se reprízovalo hodně často, ale věřím, že to přijde. Moje projekty jsou stále hodně alternativní. Ale ve srovnání s tím, co jsem dělala v minulosti, je tohle jiné. Cítím, že se to vyvíjí. Když pracujete stále na jednom poli, tak ať chcete nebo ne, v podvědomí si vás lidi nějak zařadí. Kromě toho získáváte v oboru nové tvůrčí kontakty. Já se teď snažím tanec propojovat s dalšími médii. A to sebou přinese i další diváky.

Jedna z věcí, jak se zapsat do podvědomí diváků, je i zapamatovatelné jméno. Vy si říkáte Jana Vrána, tedy nesklonně… Je to z důvodů, že nechcete být spojována se slavnými kolegyněmi Gabrielou a Alenou Vránovou?
(Smích.) Ne. Ke mně to tak nějak přišlo. Vrána je ženského rodu, skloňování tam prostě nepotřebuji. Beru to jako svou značku. S určitým záměrem to používám již dlouho. Může to vypadat zvláštně, ale baví mě to a k takovým věcem mám prostě sklon.

Vraťme se na chvíli ke kořenům… Proč taneční a ne herecká konzervatoř?
Pohybu se věnuji od pěti let. A díky tomu mám tělo tak nějak připravené. Bylo by škoda tento dar nevyužít. Od pěti let jsem aktivně sportovala. Dělala jsem akrobatický rokenrol, dokonce v reprezentaci. Věnovala jsem se tomu naplno. V patnácti letech, když jsem se musela rozhodnout, kam dál, objevila jsem konzervatoř Duncan Centre a nebylo co řešit. Od okamžiku, kdy jsem do této školy vstoupila, hned jsem věděla, že tady chci být. Takže v patnácti letech jsem vstoupila do úplně jinačího světa. Škola mě opravdu bavila, na rozdíl od základky.

Jak to brali rodiče?
Úplně skvěle.

Jsou od kumštu?
Nejsou. Vedli nás ke kumštu od malička, ale sami mají normální práci…

… vždyť vy jí máte také normální.
Určitě. (Smích.) Vycházeli mi ve všem vstříc. Když jsem si něco vybrala, nebránili mi. Pěstovali ve mně cit pro pohyb i hudbu, a tak jsem od malička aktivně sportovala a chodila na klavír, flétnu a do sboru... Když jsem se rozhodla pro taneční konzervatoř, tak to chtěli i oni. Protože cítili, že bych se na jiné škole trápila. Zkrátka, všechno bylo v pohodě.

Připomeňme ještě akrobatický rokenrol, kterému jste se věnovala. To je o velké důvěře v partnera…
Je to tak. Byla to práce ve dvojici od pěti let. A se stejným tanečním partnerem jsem vydržela celých deset let. Tak jsme si na sebe zvykli, že jsme to nechtěli měnit. Důvěra je opravdu hodně důležitá.

Jak se v takovéto partneřině odpouští chyba, která by neměla nastat…
Osudová chyba znamená nebezpečí, úraz. To nesmí nastat. Prevencí je maximální příprava, důkladný trénink. Když člověk maká každý den, tak chyby vymizí. Samozřejmě, že se něco může stát, ale spíš bych takovou záležitost nazvala zaváhání nebo přešlap. To se může stát. Když to neskončí úrazem, musí se jít dál a neřešit to. Byli jsme tehdy ve věku, kdy jsme všechno strašně prožívali. Když se třeba stalo, že jsme skončili na druhém místě, měli jsme z toho hrozné stavy. Až dnes si říkám, jaký „hovadiny“ jsme řešili. Ale když je člověk mladší, tak všechno dost prožívá. Měli jsme cíl být nejlepší, takový je sport. Na druhé straně jsme si v osobní i profesní rovině hodně sedli. Byli jsme skutečně společně naladěni. Když jsme byli v reprezentaci, šlo opravdu do tuhého, jezdili jsme po světě, úspěch se od nás očekával. Když se na to zpětně koukám, tak se z nás stali až takoví roboti. Každý den jsme šli na trénink, lilo z nás. Pak už jsme se ani nezajímali o to, jak se ten druhý má, co prožívá. Všechno šlo stranou. Nacvičovali jsme před zrcadlem jako blázni. Během těch deseti let se to hodně proměnilo. V šesti jsme byli hravější, uvolnění. Když nám bylo třináct, a opravdu jsme byli dobří, tam už vlastně nastávalo odosobnění. I když si rozumíme do dneška, jsme kamarádi, dostali jsme se do bodu, kdy už jsme neměli kam dál jít. Takže bylo vlastně dobře, že jsem odešla na konzervatoř Duncan Centre. To byla nová vlna vnímání pohybu.

Rozbuška vnitřní kreativity? Rokenrol měl předepsané kroky…
Ano tam šlo hlavně o dané sestavy a vizuální výstup. Zda jsme přesní. Jak vypadáme. Na konzervatoři to směřovalo do nitra. Tam se zrcadla moc nepoužívají. Duncan je specifický v tom, že se zaměřuje na kreativitu jedince. Nejde o to, jak se učit nějaké pohyby, i když samozřejmě projdete průpravou všech tanečních technik, ale hlavní fokus je na improvizaci a projev každého jedince. Každý si tak tvoří vlastní pohybový materiál. Pro mě to byl skutečně výbuch kreativity. Šla jsem do sebe a objevovala pohyby, které jsem předtím vůbec neznala. Krásně se mi to vyvážilo. Nyní čerpám z obou zdrojů. Sport mi dal neuvěřitelnou disciplínu a dril a Duncan mi skrz improvizaci odtajnil zdroje pohybového slovníku, které jsem neznala Být tzv. sám v sobě, je dobré to všechno objevit.
A už nešlo jen o tanec, ale o pohyb propojený s divadlem. A divadlo je umělecká disciplína, tam jde o kreativní přístup. Chyba na jevišti se může proměnit v největší dar. V tu chvíli se ocitne performer v přítomnosti, a musí se najednou zachovat úplně jinak, než původně zamýšlel. Musí improvizovat - to je čistá přítomnost. Takové okolnosti mám ráda. A tak si v každém svém představení nechávám alespoň malou plochu na improvizaci. I když tam mám sekvence, které jsou úplně přesně vystavěné a propojené s projekcí a muzikou, takové otevřené dveře tam nikdy neschází. Zajímá mě, jaký je zrovna den, kdo přišel na představení, co divák prožívá. Většinou to cítím a snažím se to nějak zakomponovat do hry.

Jak jako člověk vytrénovaný sportem berete kolegy, kteří si takovým drilem neprošli, a jsou to umělci a bohémové…
Mám v tomto ohledu docela problém. Hodně řeším, jak sehrát tvůrčí tým. Nechci zacházet tak daleko, že bych na kolegy křičela. Uvědomuju si, že pracujeme za malé peníze a je to tedy především záležitost srdce. Byla bych ale ráda, kdyby se spolehlivost stala součástí standardního chování. Setkávám se s tím, že mnozí slíbí, že přijdou, a pak ani nezavolají a já tedy nevím, na čem jsem. Když to celé produkuji, a mám domluvené s divadlem nějaké finální termíny, musím odevzdat podklady, jsem závislá na ostatních a tak nezodpovědnost druhých těžko nesu. Věřím ale, že se mi jednou podaří vytvořit stálý tým, kde budeme mít na tvorbu víc peněz. Bude to dobře placená práce, a tak budu mít oprávnění chtít po těch lidech více – a když to nepůjde, tak se rozloučíme.

Na Duncanu jste se dostala také k choreografii. To byla také velká změna. Kdy k tomu došlo?
Hned v prváku. Od začátku jsme byli nuceni dělat si vlastní choreografie. Prostě nás do toho hodili po hlavě. A mně najednou připadalo, že jsem doma, na své parketě. Byla jsem šťastná a nedělalo mi to žádný problém. Takže tohle jako radikální změnu nevnímám. Spíš to byla součást mého vývoje.

Nějaký čas jste strávila v Barceloně, to musela pro vás být velká změna…
To byl docela šok. Najednou jsem vycestovala ven a ocitla se v cizím prostředí, na jiné škole. Najednou jsem byla na všechno sama, musela jsem si zajistit bydlení, poznávat nové lidi, naučit se jazyk, zorientovat se ve všem. Nešlo tady jenom o to, že jsem byla daleko od domova, ale v tom věku to bylo hodně náročné to všechno zvládnout. Ale je to jako když zdoláte překážku, na všech úrovních mě to posunulo dál. Zažila jsem jiné pedagogy, jinou taneční praxi i teorii, potkala hodně zajímavých lidí. Vytvořila jsem tam tři představení. Barcelonu vnímám jako něco, co ve mně zanechalo velký zdroj, z kterého čerpám do teď. Celkově jsem byla z Barcelony uchvácená. Okouzlila mě Gaudího katedrála Sagrada Família. Pamatuji si, jak jsem vyjížděla z metra na eskalátoru, najednou jsem uviděla stavbu katedrály jako by se přede mnou vypínala magická rostlina. Příroda vytesaná z kamene. Zvedala jsem hlavu a očima přejížděla ty linie krásy. Něco naprosto úchvatného. Druhé očarování bylo moře. Bydlela jsem sto metrů od něj a tak jsem si ráno před odchodem do školy šla zaplavat a po škole zas. Bylo to super. Díky zážitkům ze studia v Barceloně jsem na jih doslova zatížená.

Kdy z toho bude nová choreografie – Gaudí, moře…
Inspiraci jsem využila už tenkrát což je deset let zpátky.. Dělala jsem tam malé etudy s názvem Nekonečnost. Čerpala jsem z Gaudího, těch nikdy nekončících vlnovek a spirál.

Od té doby se navršilo spousta dalších zážitků a zkušeností, například práce v Národním divadle…
Působím jako profesionální tanečnice, choreografka i pedagog, takže samozřejmě tyto profese různě mixuju. Občas učím, nejvíce děti v rámci The Prague British School, což je korporace pro cizince i Čechy, kde jsou kreativní kroužky. Ale mám i další kurzy, programy pro děti nebo pro dospělé, například pilates. Hlavní zaměření mám na svou produkci a do toho pracuji jako interpret pro toho, kdo mě vyzve. Připomenu spolupráci s Robertem Wilsonem, Danielem Špinarem, Vladimirem 518 nebo bratry Formany. Jsem členkou cirkusové skupiny Loser(s) Cirque Company, se kterými hraji představení The Loser(s). Samozřejmě jsme prošla různými etapami, kdy jsem se tancem nemohla uživit. To jsem zkoušela různá povolání, ale vždycky mě to k tanci znovu přivedlo. Důležité je vydržet.

A žádat o granty…
Neustále to odkládám. Zatím jsem všechno dělala bez grantů. Musím moc poděkovat NoD Roxy, což je scéna, která mi vždycky vyjde vstříc. Dostávám prostor na zkoušení, mám to částečně honorované. Zatím se jedná o malé produkce, sólové věci. Tančím, produkuji, dělám choreografii… Ale chystám větší produkce, a to už se bez grantu neobejdu. Ráda bych spolupracovníky přiměřeně zaplatila a měla je k dispozici. Bylo by dobré, kdyby to byla výdělečná činnost, kdyby projekty šlapaly, hrály se. Asi to je i o volbě divadelní formy. Já stále funguju na poli experimentálním a stojím si za tím. Jde o získání publika, které na naše projekty bude chodit. Když bude představení kvalitní, vím, že se nemusím ničeho bát – divák si ho prostě najde.

Věříte tedy i ve stovku repríz?
V to doufám. Ano věřím, že se nám to povede!

Jak si své tělo udržujete?
Makám na něm každý den. Běh, posilování, strečink – tvorba! Od malička jsem zvyklá na fyzickou zátěž, prostě už to nejde teď zastavit. Když chci něco předávat lidem skrz své tělo, je na mně, abych ho měla ready. Je to má odpovědnost. Beru to jako svou povinnost i výzvu zároveň.

Zadáno pro NoD
Trailer k projektu Clean Cut
Trailer k projektu The Loser(s)