Scéna.cz 

Radoslav Kvapil: Pořád se snažím posluchači sdělovat myšlenky autora

Profesor Radoslav Kvapil měl to štěstí, že se jako rodilý Brňan setkal s přímými žáky Leoše Janáčka. Hudbě se věnuje celý život. Přiznal, že za ta léta pro něj hudba znamená „na prvém místě potěšení“. Na klavír se učil hrát za druhé světové války, zajímalo nás, nakolik bylo obtížné ho obstarat. Profesor Kvapil je označován za nejlepšího interpreta české klavírní tvorby, i tímto směrem se ubíraly naše dotazy. Je s každým skladatelem zadobře? Nakolik je důležitá znalost reálií pro pochopení jeho tvorby? Co pro něho znamenají posluchači?
Dohromady nás daly Dny víry. Profesor Kvapil vystoupil při zahajovacím koncertu k této akci v Emauzském klášteře. Zaujal nás repertoárem, českými autory, kteří se tak často nehrají. Po skončení akce se konala poutavá beseda.

„K vystoupení v rámci Dnů víry mě nikdo nemusel přemlouvat,“ ubezpečil Radoslav Kvapil. „Bůh mě obdaroval nadáním pro hudbu. Snažím se tento dar využít pro druhé lidi, pokud je to v mých silách.“ Dále rozvinul debatu, nakolik je důležité veřejnosti osvětlovat situaci kolem církví, zejména v období, kdy média na ní útočí z důvodů restitučního zákona. „Trošičku církvím vytýkám, že se dostatečně nebrání. Společnost nezná základní údaje. O církvi má takovou představu, jaká byla před pěti sty lety. Vůbec neví, jaká je situace dnes. Přitom od těch dob nastal nejen obrovský posun v teologii, ale vůbec v samotném postavení církve.“

Radoslav Kvapil se narodil roku 1934. Na klavír se učil hrát v době druhé světové války. „Klavír jsme naštěstí nějaký doma měli. Rodiče mi později pořídili křídlo, i když tenkrát bylo neobyčejně drahé,“ řekl. Zmínil, že hra na pianino je obtížná. A na varhany nehraje - nikdy neměl příležitost.

Co pro Vás hudba znamená s odstupem let?
Na prvém místě potěšení. Když celý život s hudbou pracujete, tak se vlastně bez ní neobejdete. Nyní například natáčím Bethovenovy sonáty, jen tak pro sebe. Nutí mě to na něčem pracovat. Snažím se jeho dílo poznat. Většina skladeb je natolik geniálních, že se vlastně nikdy nedopracujete k úplnému konci. Teoreticky máte neustále co objevovat a poznávat. Dokonce si do nich můžete promítat své osobní pocity. V tom je hudba jedinečná. Když máte nějaký velký žal nebo velkou radost, v té hudbě se to nějak všecko zveličí.
Nedávno jsem přemýšlel nad písní „Hospodin jest můj pastýř“. Kolika tisícům lidí přinesla útěchu, představte si to. Neuchopitelné umění se najednou zhmotní a skutečně v těžkých chvílích pomáhá.

Biblická píseň č. 4 Antonína Dvořáka. Na závěr koncertu v Emauzích jste nám začal hrát Janáčka. Působíte jako pohodový člověk, na každou situaci sáhnete v hlavě po nějakém autorovi.
Určitě.

Patříte mezi nejlepší interprety české klavírní tvorby. Nakolik je obtížné se s takovouto nálepkou popasovat?
Slovo „nejlepší“ po stránce kvality je velice subjektivní názor kritiků, kterých bylo více, a jsou renomovaní. Tady spíše vyvstává otázka, jak to bylo s českou tvorbou? Bavíme se o letech kolem roku 1950, kdy jsem začínal. Česká klavírní hudba byla v té době interprety zanedbávána, ne-li opovrhována. V té situaci, kdy jsem končil AMU, jsem si říkal, že je to škoda, a hrál jsem jako recitál večer české hudby. Tenkrát to byla úplná výjimka. Ze všech českých skladatelů byl na tom nejhůře právě zmíněný Antonín Dvořák, tomu se tu vůbec nevěřilo. Potom jsem na tom postavil svou kariéru, i když to slovo má v češtině poněkud pejorativní význam. Dvořákem jsem začal. Díky Janáčkovi jsem ho měl v krvi. Vyrůstal jsem v Brně v Janáčkovském prostředí. Znal jsem se prakticky se všemi jeho významnými žáky - dr. Kundera, můj učitel, profesor Kudláček, můj jmenovec Jaroslav Kvapil, Petrželka atd. To bylo prostředí, které mě formovalo. Od Janáčka byl jen skok k Dvořákovi. Měli osobně velmi blízký vztah. Janáček byl největší propagátor Dvořáka na Moravě od samého začátku.
Pak jsem přešel do Prahy, kde jsem se setkal s Jarmilem Burghauserem (český hudební skladatel a vědec – pozn. red.) a JUDr. Karlem Mikysou (hudební propagátor – pozn. red.). Vysvětlil jsem jim svůj pohled na Dvořákovo dílo, začal jsem ho tehdy nahrávat pro Supraphon. Všichni byli překvapeni, jak obrovský úspěch desky mají. Nebylo to ani tak kvůli mně, jako kvůli faktu, že slavný, ba nejslavnější skladatel se tady prezentuje v dílech, která jsou neznámá. Vzbudilo to obrovský zájem.
Odbočím – jeden pianista, jméno už jsem zapomněl, se proslavil jenom tím, že na desky nahrál jen dílo nejslavnějšího skladatele Richarda Wagnera, ale nikdo neznal jeho klavírní opusy. Podobně jsem se já dostal do světa s Dvořákem (a samozřejmě také s Janáčkem). Nahrál jsem ho, jakmile to komunisté dovolili.
Poté už jsem měl renomé interpreta české hudby, všichni mě o ni začali žádat. Když jsem hrál poprvé v Paříži, musel jsem se naučit Fantazii a Tokátu od Martinů. Pak chtěli i Fibicha atd. Stanovil jsem si za životní cíl, že natočím všechna významná díla české klavírní tvorby. Antologie má asi dvanáct desek, jsou tam úplně všecka díla, která pokládám za nejvýznamnější.

Zmínil jste, že jste se musel naučit kromě jiných Martinů. Dokonce při zmíněné besedě zazněla Vaše krásná úvaha na téma originál autorský a interpretační. V živé hudbě vlastně originál nikdy není. Pokud by autor sám hrál, tak se to určitě bude lišit od skladatelského záměru. Je možné přiblížit, co to všechno obnáší?
I když hraje autor, tak pořád je tady v hudbě nějaká možnost jiného výkladu. Notový zápis je takový základ, jeho alternativnost se vztahuje i na interpretaci autora. I když autora bereme daleko vážněji než všecky ostatní interprety.
Vezměme si konkrétně Martinů. Dlouhou dobu jsem měl problémy s jeho klavírní Sonátou. Skutečně jsem ji nechápal. Až když jsem hrál všechna ostatní díla, např. Fantazie a Tokáta mi velice pomohly, protože při studiu se to člověk učí zpaměti, to rozpitváváte takt po taktu, abyste zahrál bezpečně a bez chyb. Najednou začnete chápat myšlení autora a proniknete do jeho skladatelské logiky. Ve výsledku už Sonáta přestala být pro mě problémem. Dokonce jsem ji hrával s oblibou, ačkoliv se často nehraje, neboť je to nesmírně obtížné dílo, a to i pro posluchače.

Při studiích na uměleckých i pedagogických školách se většinou klade velký důraz na reálie, prý dotváří lepší pochopení hudby. Nakolik se snažíte s nimi seznámit Vy?
To jsou pověry. Na to mám naprosto racionální, chcete-li skeptický názor. Život skladatele jeho dílo neovlivňuje. Máme skladatele jako Dvořáka, kteří byli hluboce věřící, vedle nich zase ateisty. Richard Wagner byl přímo zločinec, a přesto tvořil. Válka ovlivňuje umění dvěma směry. Můžete se pokusit ji zobrazit nebo naopak můžete z těch hrůz uniknout do snu a můžete psát veselou radostnou hudbu jako důsledek té strašné války. Život autora - to je obdobné. Každý v sobě má jiskru Boží, včetně toho největšího zločince. Pokud komponuje, může za něj mluvit právě ta jiskra a ne jeho celý život. Je zapotřebí hodnotit dílo jako takové, na autora se neohlížet. I když to samozřejmě někdy pomůže, reálie, životopis, např. když víte, že Smetanovi zemřelo dítě, a následně psal Trio g moll, tak vám to pomůže v poznání.

Můžete říct, že jste s nějakým skladatelem, samozřejmě pomyslně, velmi zadobře, a s někým se ještě stále trápíte?
Pokud hrajete nějakého skladatele, tak s ním musíte být vždycky zadobře - snad mimo soudobé hudby, kterou člověk někdy hrál z jiných důvodů, než z toho, že by ho skladba zaujala. Dílo skladatele, s nímž nejsem zadobře, prostě nehraji. (Smích.)

Už asi nejste v situaci, že byste musel někoho hrát?
Snad jedině ze zvědavosti. Víte, v hudbě je takové zvláštní období kolem 1. světové války, kdy začal komponovat Arnold Schoenberg dodekafonii (dvanáctitónová hudba – pozn. red.). Jedním z jeho žáků byl Viktor Ullmann, který zahynul v koncentračním táboře. Nahrál jsem všechny jeho sonáty, ne z povinnosti, ale ze zájmu. Bylo to někdy dost tvrdé se to učit, ale nakonec jsem si uvědomil, jaké to bylo zvláštní, nechci říct prokletí, to je příliš silné slovo. Dokonce se mě jednou někdo zeptal: „Je ta hudba krásná?“ U Chopina řeknu ano, ale tady jsem řekl ne. Ta hudba je pravdivá, tady vůbec o krásu nejde. Ta hudba je nějakým zvláštním způsobem psána proti lidem. Docela chápu, že se Schoenberg nehraje. Má tam prvky, které posluchače dráždí. A rozdíl mezi Schoenbergem a Martinů? Ten tvrdý systém porušil, polidštil ho. Schoenberg psal tvrdou hudbu podle systému, který je trošku nelidský.

Zmínil jste, že si pořizujete nahrávky. Máte dvě možnosti: buď si sám jdete zahrát nebo si pustíte nahrávku. Co převažuje?
Své nahrávky vůbec neposlouchám, to dělá manželka. Pokud si už něco pustím, tak nějaké méně známé skladby, např. Šostakovičovy symfonie. Měl jsem vždycky rád ruskou hudbu, také Čajkovského, Prokofjevovy klavírní koncerty…

Měl jste možnost držet originály některých partitur?
Samozřejmě. Jednou jsem se díval na Smetanův originál kvůli dynamice. Nebylo mi jasné, zda v daném vydání je to správné, protože s tím vydáním je to trošku složité. Existuje tzv. urtextausgabe, kde vám vydají přesně to, co napsal skladatel. Dost často se mýlí, takže urtext nejde hrát. Upřímně řečeno, je to celkem zbytečné, pokud nejste hudební vědec.

V čem se podle Vás mýlí?
Např. při opakování tam třeba autor něco zapomene nebo tam přímo napíše jiný tón. Urtext musí obsahovat i jinou verzi. Kritické vydání pak omyl skladatele nemá. Jinak je to s vydáním nebezpečné, protože to může velice zkreslit.

Autor se mohl při komponování, pokud jsem to dobře pochopil, tak hluboce do skladby ponořit, že se mohl splést?
V tomto ohledu je nejstrašnější Leoš Janáček. Pro jeho komponování byl charakteristický určitý druh extáze. Jsou svědci, kteří, když šli v noci kolem Janáčkova domu v Brně, slyšeli, že v noci bušil do klavíru v úplné extázi. V okamžiku, kdy to napsal, tak to byl zřejmě rukopis, který nikdo nedovedl rozluštit, snad jen dva lidé v Brně. Ti to rozluštili, napsali to normálním způsobem, když to Janáčkovi ukázali, Janáček řekl, že je to dobré, protože už o danou skladbu ztratil zájem. Už myslel na další a jeho extáze pominula. Dělat kritické vydání Janáčka je skutečně obtížné, protože musíme věřit těm dvěma lidem, a i tak tam máme řadu nejasností. Jinak je pro nás text autora svatý.

Působíte také jako porotce při klavírních soutěžích. Nakolik při nich sledujete partituru?
Už ji nesleduji, většinu děl znám. Nezahrát jednu notu, když si to chce pianista ulehčit, už je obrovský rozdíl, na soutěži pohoří. Porotci to poznají. (Následuje vyťukávání příkladu rukou na stůl – pozn. red.)

Hovořil jste o tom, že skladatel může ztratit zájem o své dílo. Jak je to u interpreta, může také podobně ztratit zájem o své posluchače?
Interpret může ztratit zájem o své dílo, tedy o gramofonovou desku, kterou natočil. Také většina interpretů své nahrávky neposlouchá. Posluchači - to je jiná kategorie. O ně interpret nikdy nesmí ztratit zájem, protože pro ně to celé dělá.

Koncertní činnost je pro Vás živá voda?
To je něco, kam člověk směřuje, i když jsou různé přístupy. Nemám rád kolegy, kteří se při koncertech předvádějí. Vystupují v duchu „já jsme skvělý, obdivujte se mi“.
Pořád se snažím sdělovat posluchači myšlenky autora. Pro mě je rozhodující pochopit autora, snažit se ho zprostředkovat. Na tomto to mám celé založené.

Jsou dvě možnosti zprostředkování autora. Buď tu jeho hudbu hrát v kuse a pak následuje beseda, nebo dávat komentáře k jednotlivým skladbám?
To mluvíte o lektorských kurzech. To jsem dělal celý život. Jezdil jsem po všech možných univerzitách ve světě, protože česká hudba je dost neznámá. Velice rád jsem dělal výklady o české hudbě. Odpovídal na otázky, hrál ukázky a následně došlo na celou skladbu. Konkrétně u Smetany, tam vykládat přímo musíte, protože to je pro cizince, který nezná naše prostředí, nepochopitelné.

Zmínil jste víru u Antonína Dvořáka. I interpret jeho hudby by měl být věřící?
Má dle mého snazší pozici, určité věci pochopí. Kdežto interpret, který je nevěřící a nezajímá ho to, může ty věci pochopit, ale trvá mu to dlouho, protože ve víře jsou určité chvíle citové, které Dvořák má, a mě je to velice blízké. Okamžitě vím, o čem píše.

A tím jsme se dostali opět ke Dnům víry…
Organizoval bych je pořád, protože to je fantastická myšlenka. Díky Evangeliu známe pravdu. Odpovídá na všechny otázky, třeba politické, soužití mezi lidmi apod. Když si vezmete jakýkoli politický problém, tak ten Ježíš už vyřešil. To, že toto řešení nejsme schopni sdělit většímu okruhu lidí, v tom vidím naši chybu. Proto tedy Dny víry by se měly opakovat a měly by být zaměřené hlavně na lidi mimo církev. V běžném životě tyto hodnoty moc chybí, ohromně by pomohlo, kdyby se k nim lidé dostali a uvěřili by v ně, pak by se hodně zlepšil život obecně, hlavně vztahy mezi lidmi. Člověk se snaží jen ve svém nejbližším okruhu.
Založil jsem pobočku Křesťanské akademie na Praze 3. Na podzim máme naplánované již tři přednášky každou třetí středu v měsíci v prostorách kostela ČCE, Korunní 60. Kladu si otázku, jak oslovit širokou veřejnost? Přednášky jsou velice atraktivní. 16. září to bude JUDr. Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v České republice, doc. Pavel Hošek, religionista ETF, a Dr. Mojmír Kallus, předseda Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě (ICEJ), téma „Křesťané a Židé – obrat ve vztazích?“. Potom bychom chtěli 21. října pozvat Dominika Duku. Na 18. listopadu zveme Gerda Theissena, ten je pokládán za největšího teologa v Německu. Napsal Nový katechismus, nový výklad písma, nový pohled. Tři atraktivní přednášky. Všichni - i nevěřící - jsou zváni.

10.8.2015 21:08:58 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory