Scéna.cz 

Tomáš Škrdlant, laureát Ceny Pavla Kouteckého, o snímku Nevítaní

V jakém časovém rozmezí vznikal film Nevítaní?
Hlavní protagonisty jsem sledoval od roku 1993 do loňského roku, kdy jsem natáčení skončil, dohromady tedy patnáct let. Pak jsem získal záběry některých z nich z konce osmdesátých let, takže nakonec jde o zachycení životů v rozmezí téměř dvaceti let.

Váš dokument vypráví mimo jiné o začleňování lidí, kteří mají nějaký zdravotní handicap, do “normální společnosti”. Myslíte si, že je v současné době společnost připravená takové skupiny lidí bez zaváhání přijímat?
Korektněji se říká “lidé se zvláštními potřebami”, ale nejraději bych viděl, kdybychom zcela obecně mluvili o “lidech odlišných”. Těžko říct, integrace ve školách probíhá oproti minulému režimu velmi dobře, ale budují se další velké ústavy a nedávné prohlášení Davida Ratha svědčí o tom, že že představa institucionální separace je u politiků stále živá.

Je podle vašeho názoru možné, aby byli “lidé se zvláštnimi potřebami” beze zbytku začleněni do této společnosti?
Záleží samozřejmě na míře postižení a hlavně na vnitřní dispozici jedince. Myslím, že v našem filmu se to podařilo svým způsobem všem. Žijí samostatně, pracují, platí si asistenty, mají rodiny, děti, atd. Pravdou ale zůstavá, že někteří mladí lidé po odchodu z Jedličkových ústavů stále končí v domovech důchodců.

Film Nevítaní je výsledným tvarem mnohaletého natáčení, filmů ale vzniklo několik. Co předcházelo výslednému tvaru, za který jste byl oceněn Cenou Pavla Kouteckého?
První film z roku 1993 se jmenoval As If From Another World a natáčel jsem ho v Jedličkově ústavu v Liberci pro britskou televizi Channel Four. Tam jsem poznal některé z hrdinů filmu Nevítaní. K nim se postupem času přidávali další, s nimiž vznikly další dokumentu Maminka a miminka a Odmítání a přijetí, které jsem točil ve spolupráci s Českou televizí. Ze všech těchto třích filmů a dalšího materiálu točeného po roce 2000 vznikl film Nevítání. Poslední roky jsem točil na vlastní náklady s pocitem, že ty pozoruhodné příběhy nelze přestat zachycovat.

Dějem se prolíná animovaný film natočení dětmi z libereckého Jedličkova ústavu.
Jednou z postav filmu je Jessica Langford, britská výtvarnice a autorka animovaných filmů, která s dětmi na tomto filmu pracovala. Paní Langford dělá vedle svých autorských animací i filmy z nejrůznějšími skupinami lidí, jako jsou například hluchoněmí nebo staří lidé.

Jaká témata ve filmu vás zajímají?
Ekologie v širším slova smyslu (systémové myšlení), mezní životní situace v osobním i společenském kontextu (Hledání dobré smrti, Dítě v nemocnici, Právo žebrat), občanská společnost jako nezbytná součást demokracie (Mnoho hlasů), formování občanského přístupu ke skutečnosti (Škola demokracie?) a podobně.

Viděl jste některé filmy nominované na Cenu Pavla Kouteckého? Který z nich vás oslovil nejvíce?
Gyumri Jany Ševčíkové. Trochu se stydím, že jsem cenu dostal já a ne ona.

Jak naložíte s peněžitou výhrou, která souvisí s Cenou Pavla Kouteckého?
S největší pravděpodobností ji investuji do uvedení našeho filmu do kin. Doposud jsme se setkávali s velmi rozpačitými reakcemi od oslovených distributorů a chci obavy z malého zájmu publika o tabuizované téma překonat. O to ostatně ve filmu jde. Z ceny mám radost, ale množství diváků kteří film uvidí je důležitější.

Nevítaní - Příběhy o zavržení a návratu
Časosbětrný dokumentární film, 95 minut; Producent: Jan Krása.
Dvacet let ze života dětí, dnes už dospělých lidí, které rodiče nechali v porodnici a společnost je ukryla do ústavů. Postavám tohoto filmu se podařilo vrátit do skutečnosti: Bydlí samostatně, pracují, mají zdravé děti, žení se i rozvádějí, někteří dokonce poznali své pokrevné rodiče. Nic z toho se z počátku nezdálo možné.