Scéna.cz 

Umění 19. století v Čechách (1790 – 1910)

Expozice Sbírky umění 19. století Národní galerie v Praze ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze pořádají Klášteře sv. Jiří na Pražském hradě výstavu Umění 19. století v Čechách (1790 – 1910) - malířství, sochařství a užité umění, která potrvá do konce letošního roku.

Sbírka umění 19. století dostala příležitost umístit svoji stálou expozici do Kláštera sv. Jiří na Pražském hradě poté, co z něj bylo přesunuto umění baroku do Schwarzenberského paláce. Jeho prostory byly pro tuto příležitost náročně zrestaurovány a nově upraveny. Expozice je koncipována jako názorná ukázka všech důležitých výtvarných směrů 19. století a jejich představitelů s cílem ukázat, jak se české umění vyvíjelo a vyrovnávalo se všemi evropskými dobovými myšlenkovými a slohovými proudy. Autorské celky, na kterých je koncepce expozice založena, dokládají, že ve svých vrcholech a svým specifickým způsobem je české výtvarné umění 19. století srovnatelné se vším, co tehdy vznikalo v ostatních evropských uměleckých centrech. Byť s jistým zpožděním, které bylo dáno historickými podmínkami a postavením českých zemí v rámci habsburské mnohonárodnostní monarchie.

V Čechách pod vlivem měnících se kulturních, společenských i ekonomických poměrů procházelo umění od konce 18. století mnoha proměnami. Zásadním způsobem se měnila komunikace mezi umělci a veřejností. Literatura, hudba, stejně jako architektura, sochařství, malířství nebo umělecké řemeslo s nástupem 19. století vyjadřovaly přání, pocity a potřeby nastupujícího a formujícího se měšťanského stavu. Podnikající buržoasie rychle bohatla, z jejích řad vycházeli nejen podnikatelé, ale také představitelé české inteligence, a tak se postupně stávala hlavním objednavatelem a mecenášem umění. Dějiny českého umění 19. století jsou tedy zároveň dějinami společnosti v Čechách té doby.
Expozice v klášteře sv. Jiří na svém začátku ukazuje souvislost s českým uměním konce 18. století srovnáním děl Norberta Grunda s díly Františka Xavera Procházky nebo Christiana Seckla s pracemi Ludvíka Kohla. Ukončena je generací narozenou v rozmezí padesátých a šedesátých let, např. díly Beneše Knüpfera, Emanuela Krescence Lišky, Maxmiliána Pirnera nebo Jakuba Schikanedera z přelomu 19. a 20. století.
Prezentace děl zachovává tradiční chronologicko-tématické schéma, ale zcela novým prvkem je oddíl sakrálního umění, které bylo možno představit vzhledem k tomu, že součástí výstavních prostor je i kaple. V ní jsou umístěny čtyři nadživotní Myslbekovy plastiky českých světců z pomníku sv. Václava, které v bronzu stojí na Václavském náměstí. Ale také zde návštěvníci uvidí dosud nevystaveného Ukřižovaného od Emanuela Maxe. V kapli bylo tedy upřednostněno obsahové sdělení nad chronologií. Charakter klášterních prostor umožnil vystavit nejen velké plastiky, ale také obrazy rozměrných formátů, především v oddíle historické malby.

V expozici je vystaveno 350 obrazů (8 ze Sbírky starého umění) a 54 soch (2 ze Sbírky starého umění) – je to výběr těch nejkvalitnějších děl z těch, které Sbírka umění 19. století spravuje a zachycuje časové období přibližně od roku 1790 do let 1910. Dále jsou zde umístěny soubory uměleckého řemesla, ukázky skla, porcelánu, stříbra, mobiliáře a oděvu zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem, dva modely architektury z Národního technického muzea. Několik vybraných exponátů je zapůjčeno dalšími institucemi, např. Správou Pražského hradu, Muzeem hl. města Prahy a také soukromými sběrateli.