Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

EndoCz: Moje prostorové instalace slouží mým hudebním zájmům.

autor: Z webu

V dubnu byla otveřena galerie Ciant a to výstavou TYPETRACE japonského umělce Takumi Endo, kterou představilo Mezinárodní centrum pro umění a nové technologie.
Takumi Endo je japonský multimediální umělec se vzděláním v hudební kompozici, který se zaměřuje na výzkum lidské řeči a forem komunikace. Počátky jeho umělecké dráhy se datují do roku 2001. Za poměrně krátkou dobu se jeho tvorba prosadila za hranice Japonska a jeho díla byla vystavována v Berlíně, Granadě, Londýně, Paříži a dalších evropských městech. V současnosti je Takumi Endo na rezidenčním pobytu v pražském Paláci Akropolis v rámci evropského programu mapXXL, který organizuje společnost Pépinières européennes pour jeunes artiste.

Vaše původní „profese” je skladatel, co Vás přivedlo k vizuálnímu umění? Co je pro Vás důležitější zvuk nebo to, co je vidět? Nebo je to snad propojení těchto dvou základních smyslů, které Vás nejvíce inspiruje?
V latinském punctus contra punctum (což můžeme přeložit jako bod proti bodu) najdeme původ naší kontrapunktní hudby. Její vývoj, který sahá až do 9. století našeho letopočtu je odlišný vzhledem k našemu relativně modernímu polyfonnímu (mnohohlasému) systému. Moje práce s hudbou a novými médii může být nazírána z tohoto kontrapunktního pohledu. Jemná, mnoha bodová kompozice vyjádřená předpokladem/odpovědí/navazující odpovědí, vzývá plynulost pohybu a formování nových spojení jejích bodů napříč disciplínou. Když jsem byl ještě student, s dalšími umělci a architekty jsem na škole spoluzaložil „Poslouchající prostředí“. Náš kolaborativní pracovní přístup mezi lidmi, kteří původně pracovali ve zcela odlišných odvětvích, pro mě sloužil jako širší příklad fenoménu, který jsem zaznamenal již dříve jako umělec a skladatel – všechny komponenty mohou vytvořit propojenou organickou formu a zároveň zůstat čisté autonomní se zpětnou vazbou, která generuje nové a překvapivé vztahy. V tomto ohledu moje prostorové instalace slouží mým hudebním zájmům. Dá se odvodit, že pro hudbu je přirozené, aby na sebe vzala prostorové rozměry z důvodů jejího časového založení.

Velkou část Vaší práce zabírá výzkum lidského myšlení během mluvení a psaní. Proč se zaměřujete na takový exaktní obor?
Je to jednoduché, zajímám se o budoucí evoluci lidské bytosti. Mnoho základních problémů jazykového výzkumu je spojeno s hádankou mentální struktury, která je nám předkládána výzvami studia struktury a konvencí lidského jazyka. Zatím můžeme jen těžko tvrdit, že tato hádanka byla rozluštěna. To je jeden z důvodů, proč se angažuji v projektu Typetrace a projektu Phonethica.

Váš umělecký styl je velice specifický. Aby někdo mohl vytvářet takové instalace, potřebuje velké programátorské, softwarové ale i hardwarové znalosti. Zajímal jste se od začátku své kariéry o technologie a jejich vývoj?
Stále existuje ještě tolik neprobádaného potenciálu lidských bytostí. Já věřím, že technologie by měly napomoct tento potenciál naplnit.
Věnuj se světu/ zkoumej metody/ šiř potenciál – tato tři stanoviska provázela mé aktivity od počátku mojí kariéry.

Co přesně Vás vedlo k vytvoření Typetrace? Kde se ta idea zrodila? Jedná se přeci jen spíše o intelektuální instalaci, nemáte strach, že lidé zvyklí spíše na klasická vizuální „setkání“ v galerii nebudou schopni takovou uměleckou instalaci správně vnímat?
Každý den čteme tucty e-mailů, novinových článků a časopisů, nějaké ty billboardy, reklamy v metru nebo třeba parkovací lístky. Jsme permanentně obklopeni písmeny. Ale všechna tato písmena a fonty jsou doslova mrtvé jako tlející těla. Není divu, že si oddechneme, když dostaneme například poznámky od svého kolegy nebo milostný dopis, najednou si totiž uvědomíme tu bohatost tahů perem, které nám předkládají živý materiál pro hádání v jaké náladě a s jakými pocity byl takový vzkaz napsán. Tahy perem jsou obličeje lidí, na něž jsme již dávno zapomněli, když nás zaplavila změť digitálních komunikačních nástrojů: imaginárně před námi ožívají generace textů, na které hledíme.
Digitální nástroje nám poskytly mnoho nových cest jako komunikovat s ostatními. I tak je oceán informací poněkud zamrzlý. Nedožadujeme se těl, jelikož jich máme příliš a mrtvá těla taky moc nemluví. Díky tomu, že přikládáme hlavní priority rychlosti komunikace a ne komunikaci samotné, možná zapomínáme, co vlastně říkáme. Nebo-li, slovy Gregoryho Batesona, ignorujeme drahocennost „prochronismu“ světa – curriculum vitae obsahu patrného ve formě. Jinými slovy jde o esenci věcí, pomocí níž se k nim můžeme vztahovat.

Ve své práci jste zaujat spíše myšlenkovým procesem než vlastním výsledkem. Vypadá to, že jste více vědec než umělec. Jak to cítíte Vy sám? Je vůbec třeba tyto odvětví nadále oddělovat – vědu a umění?
Provádím výzkum, vytvářím umění, skládám hudbu, cestuji po světě, dělám mnoho věcí, když je třeba.
V posledních letech se představuji jako umělec. Jelikož v dnešní době to představuje nezávislost a volnost. Ale jednou bych rád byl prostě jen člověkem, bez jakékoliv nálepky či označení.

Během vaší kariéry jste procestoval doslova celou Evropu. Kde se ve Vás bere to neustále nutkání jít dál?
Lidské bytosti za sebou nechávají „to známe“ když opouštějí domov. V jeden moment cestují poznamenáni rituálem poutě s nadějí, že se budou cítit opravdu sami se všemi nesrovnalostmi světa. Nejistota a nepohodlnost, kterou taková cesta vytváří na nás má zásadní dopad. Náhlá změna teploty neznámá vůně či chuť mohou ústit v hlubší poznání sebe sama. Naše kůže značí hranici – místo kde končí naše tělo a začíná okolní svět. Vývoj dopravy, komunikace a nástup globalizace zapříčinil, že tento druh „posvátného“ cestování je ohrožen zdánlivě se zmenšujícím světem kolem nás. Stali jsme se mobilními a pohlcujeme kultury a země napříč celou zeměkoulí. Cestujeme podle map a příruček těch, kteří zde byli před námi. Jen málo způsobů cestování je však spojeno se skutečnou výpravou do neznáma. Od roku 2002 jsem procestoval mnoho zemí v různých kulturních, politických a společenských kontextech a uvědomil si, že můj vlastní nomádský způsob života může vypadat jako opak této doby určované stále více masovým turismem. Umělci svým způsobem života dokazují, že je v možnostech každého jedince vytvořit si svůj vlastní atlas. Můj nomádský, umělecký život může být nahlížen jako pokus o prožívání světa skrze tenčí kůži. Věřím, že mi touto cestou může umění poskytnout alternativní setkání se světem, působícím jako protiváha dominantnímu zastaralému světovému systému.

17.6.2007 21:06:07 Redakce | rubrika - Zveme ...

TIP!