Scéna.cz 

Antonín Slavíček (16. 5. 1870 - 1. 2. 1910)

V loňském roce (od 17.3. do 5. září) jsme mohli zhlédnout v Galerii hlavního města Prahy souhrnnou výstavu děl Antonína Slavíčka. Expozici tvořilo na 250 děl. Dokonce se podařilo sehnat i takové obrazy, které byly považovány za ztracené. Malíř Antonín Slavíček zemřel 1. února před devadesáti pěti lety.
Narodil 16. května 1870 jako čtvrté dítě Jana Slavíčka, správce vysokých škol technických, a jeho choti Pavlíny, rozené Mildnerové ze Semil. Hned v nižších třídách reálného gymnázia ve Spálené ulici kreslil a maloval. Učitelem mu byl historický malíř Emil J. Lauffer.

Po návratu z Mnichova se přihlásil na malířskou akademii v Praze, kam právě v roce 1887 přišel z Vídně Julius Mařák. Ten mu byl vpravdě otcovským příkladem. Považoval ho za svého nástupce. Mařák přiměl Slavíčka, aby soukromě dostudoval gymnázium.

Slavíček prošel různými životními etapami. Vstoupil krátce do kláštera, z něhož záhy odešel, 12. dubna 1895 se oženil s Bohumilou Brynychovou, dcerou rolníka z Bylan. Doma byl starostlivým a pečlivým otcem tří dětí a oddaným manželem. Byl velkým čtenářem.
Dcera Eva se později stala matkou Ivana a Mikuláše Medkových. Slavíčkovi pobývali na mnoha venkovských místech. Bydleli sice na Letné, ale v letním čase musel malíř být v kontaktu se svými oblíbenými kouty snad nejvíce obrazů pochází z východočeských Kameniček, kde pobýval v letech 1903 - 1906.

Soubor prací, který vznikl v Kameničkách, byl charakteristický výraznou barevností a zachycením proměnlivých nálad tamní přírody. Roku 1907 navštívil Paříž a Bretaň. Po návratu do Prahy se věnoval převážně malbě městské krajiny, zachycoval zákoutí Starého Města ještě před asanací, ale také monumentálně pojatá městská panoramata. V létě roku 1909 byl raněn mrtvicí a bez naděje na uzdravení spáchal sebevraždu. Slavíček byl největší osobností generace krajinářů na přelomu 19. a 20. století.