Scéna.cz 

Souznění s Radkinem Honzákem

S psychiatrem, pedagogem a publicistou Radkinem Honzákem jsem se seznámila prostřednictvím jeho knih, jejichž obsah je popularizován jazykem srozumitelným a originálním, s noblesou a vkusem. Jeho způsob vyjadřování, smysl pro nadsázku a humor mi jsou sympatické a jsem ráda, že jsem ho mohla zažít i osobně, při natáčení pořadu Osudy, vysílaného na ČRo Vltava. Číst nebo poslouchat Radkina Honzáka je zážitek, který se z vaší hlavy jen tak nevypaří, ostatně hlava je labyrint, do kterého se snaží pan psychiatr už léta proniknout.

Jeho osobnost, statná postava, charakteristický smích i typická dikce řeči přitahují pozornost a jeho jméno Radkin ještě více. V rozhlasových Osudech sám poodkrývá zrození neobvyklého jména, které je výsledkem lásky rodičů. V dětství mu ovšem přinášelo jen posměch spolužáků, ale postupně se je naučil milovat. A představit si Honzáka bez Radkina je dnes pro mnohé z nás nemožné.
Pan doktor se narodil do protektorátu a od té doby, jak říká, prošel šesti státními útvary. Má tedy o čem vyprávět. Pět dílů naplněných vzpomínkami na dětství, dědečkův statek v Čími, pražský byt, nálety na Prahu, vysokou školu, profesory, poezii i pacienty charakterizuje osobnost psychiatra v jiné dimenzi. Jeho slova nejsou prázdná, nezavánějí nostalgií ani smutkem a posluchače vedou k přemýšlení, zastavení i úsměvu. Pan psychiatr se nebojí veřejně kritizovat svou „velkou maličkost“ a odhalit své slabůstky a neduhy.

Osudy Radkina Honzáka jsou prodchnuté humorem, laskavým slovem. Rozhodně nejsou hořkým naříkáním na padesátá léta, kdy maturoval, nebo na dobu normalizační, kdy byl několikrát u výslechu. Vyrůstal totiž v harmonické rodině a dětství trávil u svého milovaného dědečka z matčiny strany v Čími. Tam poznal hospodaření na statku, ale i krásu české klasické literatury.

„Byl jsem takový pražský nemehlo“, podotýká v prvním díle Osudů. „Jako kluk jsem hrál na piano a později brnkal na kytaru. Z nejžhavější puberty mi utkvěl šlágr Třešnové květy.“

I takové vzpomínky zakotvily v mysli populárního psychiatra. Díky Františku Hrubínovi, jenž rodinu Honzáků navštěvoval, se naučil vnímat poezii, kterou později rád poslouchal v Divadle hudby na Václavském náměstí v Praze. To se psala padesátá léta, zanesená totalitou, cenzurou a sovětskými vzory. Tehdy, řečeno jeho slovy, „házel na papír“ své první básnické pokusy. Tam někde, v tom lidském labyrintu, se probudily literární počátky i touha zkusit medicínu. Cesta na lékařskou fakultu v padesátých letech pochopitelně vedla přes přihlášku do Československého svazu mládeže, kam vůbec nechtěl, ale prozíravá třídní učitelka rozhodla za něho. Původně chtěl být praktickým lékařem na Šumavě, ale zvolil si psychiatrii. A rozhodnutí bylo správné. Student Radkin promoval v roce 1962 a poté se vydal do Okresního odborného ústavu Kosmonosy, kde začala jeho pracovní kariéra. „Já jsem měl to štěstí, že jsem přišel do psychiatrie spolu s prvními psychofarmaky,“ dodává v rozhlasových Osudech. V roce 1966 odešel do Ústavu pro výzkum výživy (výzkum spánku a stresu).
Kam se posunuly jeho zájmy o obor, s kým spolupracoval a co se mu stalo v profesi osudným? Úsměvné a poučné historky z jeho života by se mohly srovnávat s historkami z natáčení. A navíc je pan doktor Honzák umí originálně interpretovat.

Úryvek rozhovoru s Radkinem Honzákem, který vyšel v Týdeníku Rozhlas č.12.