zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Nad „sídlištní poezií“ Jaroslavy Jenčíkové

Ilustrační foto

autor: Scena.cz   

Svou poslední sbírku poezie nazvala Jaroslava Jenčíková příznačně k jejímu obsahu Mezi námi paneláky. Básně, které autorka psala od začátku 80. let, nasvěcují z různých úhlů život lidí na mladoboleslavském sídlišti. Reflexe o totalitě konzumu, který stále stejně omezuje smysluplnou existenci člověka, rodinné osudy, jež mnohým čtenářům mohou leccos připomenout, ale i vtipné vnímání této reality s osobitým nadhledem, to vše lze nalézt ve zmíněné knížečce. Dílko je doplněno velmi výmluvnými fotografiemi Luboše Plachého a Jiřího Čermáka. Na snímcích jsou zachyceny typické sídlištní motivy.
Jaroslava Jenčíková dosud vydala pět knih. Verše v knihách Co jsem ti neřekla…, Videoklip duše a Když holky pláčou jsou sondou do duše žen v různém věku. Básnířka vydala také sbírku krátkých humorných próz z rodinného deníčku s názvem Synonáda. Ve výčtu tvorby nesmím zapomenout ani na bodré veršíky inspirované životem na Moravě Krajina s ústy od vína.
Právě na Moravě ve Valticích autorka vystudovala vinařskou střední školu. Potom ještě absolvovala pedagogickou školu v Praze a dnes působí jako vychovatelka v Mladé Boleslavi. Tady v roce 1984 založila Divadlo poezie, jehož je scénáristkou a režisérkou.

  • Ženské téma je stěžejní pro většinu vašich sbírek. Proč právě to jste dala pod svůj autorský drobnohled?
    Co jiného dát pod drobnohled než život. Život svůj, život kamarádek. Jsou to vlastně minipříběhy obyčejných žen z běžného života. A ony se v tom nacházejí, což mě těší.
  • Jak vlastně samy ženy reagují na vaši poezii?
    Jim se to líbí, protože to jsou jejich osudy, jejich příběhy. Například jsem poslala jednu svou knihu strýci na Moravu a on mi pak řekl: „Tož, pošli jich víc! Ty ženské si to tady opisujó.“ To je pro mě poklona, že si někdo dá práci a opisuje si básničky, protože se mu líbí. Myslím si, že ty básně jsou přitažlivé, protože jsou jednoduché. A já jsem chtěla, aby byly jedno-duché. Jestli dnes poezie na něco umírá, tak na nesrozumitelnost.
  • Některé texty ze sbírky Mezi námi paneláky jsou o absurditě života v panelákovém městě. Jak velký vliv má podle vás prostředí, v němž žijeme, na krajinu duše člověka?
    Pro „sídlištního člověka“, o kterém píši, je typické to, že i v přeplněném světě je často sám. To je problém lidí, kteří žijí v paneláku. Mají k sobě tak blízko, a přitom strašně daleko. Mladá Boleslav je zvláštní město tří světů. Původní část, kam můžeme jít třeba za kulturou je jakoby oddělena od fabriky a sídlištního multiměsta, kde žije většina lidí. Na sídlišti ale žijeme a musíme se s tím nějak vyrovnat a je to problém každého člověka, jaký svět v sobě a okolo sebe vytvoří.
  • Proč píšete poezii právě o Mladé Boleslavi a zdejším sídlišti?
    Protože tady žiji, narodily se tu obě mé děti a strávila jsem tu většinu svého života. Je to můj domov už delší dobu. To poznáte také z toho, že mezi těmi „sídlištními básničkami“ je velký časový rozdíl. Například jsem do sbírky dala báseň „Balt a Bajkal“, o kdysi nedostižných exotických názvech našich samoobsluh, a o kousek dál najdete říkadla o nových hypermarketech (např.“V Mekáči u Kaufláče”).
  • Jako vychovatelka si teď určitě užíváte prázdnin a máte také čas se věnovat četbě a své vlastní tvorbě…
    Také o těchto prázdninách jsem tradičně otevřela básnické sbírky. Vracím se k známým autorům, například k Seifertovi nebo Halasovi. Letos jsem si také koupila soubor Dítě ve skleníku a díky němu jsem zabrousila do trochu odlišného světa americké poezie. Ve volném čase připravuji svoji novou sbírku.
  • 20.8.2004 14:08:17 Jan Zítka | rubrika - Rozhovory