zvláštní poděkování
Aleš Opatrný: Když chci jedno, nemůžeme chtít druhé…
autor: archiv
zvětšit obrázekVyšehradský ostroh ční nad silnou žilou Vltavy, kterou přetíná železniční most. Ruch tramvají, aut a chodců na Výtoni, nepronikne do ticha vyšehradských parků, které chrání a brání fortifikační systém z dob tereziánských válek. Klid prohlubuje zákoutí vyšehradského hřbitova, jehož východní část uzavírá koruna Slavína. Pod nohami poutníků se skrývají archeologicky cenné památky, do paměti návštěvníků se šíří mýty a pověsti nejen díky Horymírovi, ale i kněžně Libuši, Bivojovi, Lumírovi a dalším hrdinům.
Vypravili jsme se na bájný Vyšehrad ze severní strany ulicí Pod Vyšehradem, kolem kostela sv. Michaela Archanděla a dále jsme prošli vyšehradským opevněním z ulice U Podolského sanatoria a to už jsme se ocitli v areálu Vyšehradu v ulici V Pevnosti. V novogotické budově Nového děkanství nás přivítala osoba nejpovolanější - probošt Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný, Th.D.
Letem světem historií Vyšehradu
Nejdříve mi dovolte drobný historický exkurz. Bájní hrdinové ožili v písemnostech díky kronikáři Přibíku Pulkavovi z Radenína (zemřel roku 1380, působil za Karla IV) a zejména vlivem kroniky Václava Hájka z Libočan. Zajímavé je, že první kronikář Kosmas příběh o Libuši vůbec na Vyšehrad neumisťuje. Historická paměť se nesmazatelně otiskuje do kamenných staveb – do baziliky minor sv. Petra a Pavla, do chrámu stětí sv. Jana Křtitele, toho nacházejí jen zasvěcení… Největší světský prostor z doby Karla IV. ohraničují sochy J. V. Myslbeka z Jiráskova mostu. Další důležitá barokní socha sv. Václava na koni od Jana Jiřího Bendla stojí v klidu Štulcových sadů, původně stála na Václavském náměstí a na Vyšehrad byla přenesena v roce 1879.
Pozornému poutníkovi ani návštěvníkovi neunikne všudypřítomný erb – dva zkřížené zlaté klíče, znak Vyšehradské kapituly. Její zakladatel kníže Vratislav II., roku 1085 první korunovaný český král, kvůli neshodám se svým mladším bratrem biskupem Jaromírem opustil roku 1070 Pražský hrad, a na Vyšehradě vybudoval zděné hradby a knížecí palác. Založil zde zmíněnou církevní kapitulu, sbor duchovních, nezávislou na pražském biskupovi a podřízenou přímo papeži. Právě o Vyšehradské kapitule jsme si nejvíce povídali s proboštem Alešem Opatrným.
Každá kapitula má za úkol to, co jí diecézní biskup svěří, nebo co historicky vyplyne. Například Karel IV. si zřídil kapitulu na Karlštejně (Královská kolegiátní kapitula Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejn), aby se za něj modlili až do konce světa. Kolegiátní kapitula sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi vznikla z důvodů smrti knížete Václava. Kolegiátní kapitula Všech svatých na Hradě pražském se stala kapitulou pro profesory fakulty ve stáří, dnes to tak nefunguje. Podle Kodexu se má Katedrální kapitula sv. Víta, Václava a Vojtěcha starat o slavnostnější bohoslužby.
Tvoří ji společenství kněží, které má k dispozici kapitulní Baziliku minor sv. Petra a Pavla, kde se konají bohoslužby. Kromě toho naše kapitula má nějaké objekty, a není jich málo. Kromě baziliky jsou to polnosti a další věci, o něž se musí starat. Zatím co při založení kapituly byli vzdělaní úředníci k užitku panovníka, dnes už toto privilegium nemáme. Protože vzdělaní a gramotní jsme dnes všichni, co žijeme v této zemi.
Zejména v 19. století byli členové kapituly lidé, kteří nevynikali ničím zvláštním, nebo naopak takoví, kteří zde nacházeli určité zabezpečení, a byli třeba literárně činní. Dnes je to trochu jinak. – činní jsme stále, ale na různých místech. Jeden člen kapituly je v semináři, druhý je děkan fakulty, další učí na fakultě. Na fakultu nejsme specializovaní, ale shodou okolností se to takto sešlo.
Na jedné straně se honosí tím, že nikdy nepřestala existovat. Je to jedna vůbec nejstarší instituce, která má kontinuální trvání. Na druhé straně, v době, kdy byl Vyšehrad pobořený, kapituláři bydleli kdesi pod kopcem, protože tady nebylo kde. Potom z toho byla silně vojenská záležitost. Kapitula měla z čeho žít, měla nějaké statky, majetky, tak se o to museli starat.
Probošt Karlach tady udělal mnoho dobrého. Je pravda, že Vyšehrad jaksi přirozeně k národnímu probuzení patří, určitou roli v něm sehrál jak po literární stránce, tak i po stránce osobností.
Momentálně jsem administrátorem farnosti u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Upřímně, zdejší farnost není typická, protože řada lidí zavítá na Vyšehrad jen jako poutníci. Přijedou do Prahy, a vyrazí na Vyšehrad. To je od nich hezké. Sem tam se uskuteční nějaká společenská událost, když přijede do Prahy vysoce postavená persona a nechce vidět jen Hradčany, ale i Vyšehrad. Měli jsme tu předchozího slovenského prezidenta, německého prezidenta Joachima Gaucka, což byla mimochodem velmi příjemná návštěva. Nyní přibyla starost - máme slavně navrácené rozbité statky, o které je potřeba se starat, aby to nikoho nezabilo. Plus polnosti, které se dají propachtovat, takže tam nehospodaříme. S traktorem nejezdím.
To ano, vyznal bych se v traktoru, ale ne v polích… (Smích.)
Možná se to nezdá, ale stále se tu něco děje. Včera jsme tu měli vystoupení švédského sboru, před tím koncert v Bazilice s programem Má vlast. Co se týká liturgického provozu, máme tu poměrně hodně svateb a křtů, a navíc dost práce s lidmi a péče o lidi. I když řada lidí Vyšehradem jen projde. To, že spravujeme kulturní dědictví, neznamená, že ho pořád oprašujeme. Ale je to trvalá starost – budovy, zařízení, knihovna. Pak tu bývají filmaři, kteří chtějí natáčet, před kostelem, za kostelem…
Zdědili jsme knihovnu, kde jsou skutečně vzácné tisky. Když umřel kanovník kapituly, odkázal knihovnu, která se přenesla sem. Tak se to praktikovalo asi dvě století. Jsou tady zvlášť tisky z 19. století, ale nejsou řazeny tematicky. Bohužel nejsme schopni provozovat danou knihovnu živým badatelským způsobem, to bychom na to museli mít speciálního pracovníka. Svého času tady žil velezasloužilý kanovník Verner, který měl vystudované vyšší knihovnické vzdělání. V podstatě kdysi založil na Arcibiskupství pokoncilní knihovnu, a pak tady až do smrti na té knihovně pracoval. Vše je formou lístkového katalogu, takže by to dnes potřebovalo elektronicky zpracovat. Něco postupně převádíme, ale momentálně nejsme schopni tu knihovnu zpracovat na dnešní technologické úrovni. Sem tam někdo něco požaduje, občas se do toho ponoří někdo z nás, něco najde. Ale provozně to není knihovna odpovídající dnešní době.
Archeologický výzkum má na starosti Akademie věd, samozřejmě jsme s nimi v přátelském kontaktu. S nadsázkou se dá říci, že by se nám tu rádi leckde hrabali…
Nejznámější věc, která ještě není vyluštěná, se stala před dvěma lety. To v červenci 2014 objevili v prostorách baziliky sv. Vavřince zbytky raně středověké církevní architektury, která je rozměrově srovnatelná s biskupskou rotundou sv. Víta a sv. Václava na Pražském hradě. Stavba byla vystavěna na - v tehdejších Čechách - neobvyklém půdorysu čtverce se třemi apsidami (tzv. trikoncha) a na základě terénního výzkumu ji můžeme datovat do období 2. poloviny 10. století až do 1. poloviny 11. století. Měla mít charakter stavby z Východu. Neví se proč, neví se, kdo ji postavil, ani to, kdo ji zboural, kdy, kdo a proč. Sofistikovanou metodou se povedla určit její datace. Archeologové to vyhrábli, zdokumentovali a zasypali. Ale dodnes sem chodí zájemci s dotazem, zda by se na to mohli podívat...
To má ve správě Národní kulturní památka Vyšehrad (příspěvková organizace zřizovaná Hlavním městem Prahou – pozn. red.). My tam konáme bohoslužby dvakrát do roka, na slavnost stětí Jana Křtitele a potom - to zde zavedl biskup Tomáš Holub, - začátkem adventu roráty.
Dnes je tam do té východní stráně zbytek, kousek kostelní lodi zůstal v opevnění… „Odsvěcení“ kostela, to je takový divný termín, protože žádný takový obřad neexistuje. Ale je pravidlem, pokud přestane delší dobu sloužit bohoslužebným účelům, lze místo považovat ne už za liturgický prostor. Pokud by se měl znovu liturgicky používat, museli by se znovu sejít kněží, stejně jako v případě, že by došlo k nějaké profanaci (záměrné zneuctění a znevážení sakrálního prostoru – pozn. red.). Například, kdyby z toho někdo udělal třeba jatka.
Kánon, z řeckého norma, pravidlo, měřítko, stéblo, označuje v náboženství zejména závazné spisy. Kapituly kanovníků byly zřízeny jako společenství kněží, kteří žili podle určitých pravidel. Nebyly to řehole. Každá kapitula má nějaké své stanovy, řečeno dnešní terminologií, kde je zakotveno, co je kdo povinen a co je kdo oprávněn. Zejména byly kapituly kolem biskupa, protože tak měl nejbližší úřednictvo k ruce. To bylo nějak vzdělané, a jeho členové museli bydlet na dosah. Museli také z něčeho žít, takže vlastnili nějaké majetky.
Každý kněz může být přijatý za člena kapituly, která se vyjádří, zda ho chce nebo ne, a pak ho diecézní biskup jmenuje. Tím pádem má člověk do smrti, ale jak já říkám i po smrti, kde bydlet, protože do smrti bydlím tady na Novém děkanství, a po smrti v kapitulní hrobce, v kapli s kryptou.
Kapituly jsou historicky rozdělené. V zásadě každá kapitula potřebuje mít dva šéfy – probošta a děkana. Zpravidla probošt podle našich stanov dohlíží na to, aby všichni plnili své povinnosti, a děkan je správcem majetku. Kanovník penitenciář má jednak zpovídat, a zaopatřit nás před smrtí. Také máme kanovníky emeritní. Kapitula je kolektivní orgán, o zásadních věcech se hlasuje a kolektivně rozhoduje. Kanovníkem člověk může přestat být tak, že se funkce vzdá, nebo může být odvolán biskupem, pokud by hrubě neplnil své povinnosti. To se tady stalo v minulém století, jen jednou…
To víte, že ano… Pokud si pamatuji dobře, tak jako dítě jsem nikdy na Vyšehradě nebyl. Vím, že jako dospívající a dospělý jsem na Vyšehrad také nezavítal. Poprvé, podle mé paměti, jsem tu byl navštívit svého dávného přítele Mons. Vladimíra Vyhlídku, zdejšího kanovníka, což muselo být tak v roce 1998. Takže, žádné prastaré vzpomínky…
Kardinál Miloslav Vlk si mě povolal, a zeptal se, zda bych chtěl být kanovníkem zdejší kapituly. Nejdříve jsem odmítl, protože jsem tehdy zastával čtyři funkce a už by toho bylo moc, byl jsem biskupský vikář, měl na starosti pastorační středisko… Když mi to nabídli znovu, souhlasil jsem a byl velice blažený, protože jsem v té době bydlel na Malostranském náměstí, kde je opravdu rušno. Tady je tomu naopak. Do Dejvic na fakultu to mám sice dál, ale jinak je to tady v pohodě.
S rodiči jsme hodně chodili po Praze. Se školou to nešlo. První až pátou třídu jsem absolvoval na Slovensku. Když jsme se pak vrátili, tak jsme hodně jezdili na výlety po Praze, ale tímto směrem to nikdy nějak nevyšlo, aspoň si to nepamatuji. Se školou jsme v podstatě na žádné výlety nechodili. Ale dodnes jsou pro mě dvě důležitá místa pod Vyšehradem. Porodnice, nyní Ústav péče o matku a dítě, tam jsem se ráčil narodit, a Veslařský ostrov, kde jsem coby veslař strávil řadu let den co den.
Odmalička mě bavila auta. Po osmiletce jsem chtěl jít na strojní průmyslovku, tam jsem sice udělal přijímačky, ale pak škola z kádrových důvodů odvolala mé doporučení „pro špatný sociální původ a méně příznivé podmínky, ve kterých je vychováván“. To si budu pamatovat do smrti. Bez výběru jsem šel do učení, vyučil jsem se soustružníkem, dva roky jsem u té mašiny stál, dodělal jsem si střední školu. Pak jsem šel na strojárnu, kam jsem chtěl, a kam jsem se jako dělnický kádr dostal bez problémů. Původní povolání dělník, to bylo v té době dobré doporučení.
Kdepak, učil jsem se v SVA, Státní výrobna autodílů. A nějaký čas jsem strávil v učňáku v Pragovce.
…když jsem byl vysvěcený, tak mně bylo třicet let. Jako kaplan jsem šel do Plzně, kde jsem byl čtyři roky. Úžasný kauf, tam jsem byl velmi vytížený a mohl jsem tam poznat všechno možné. Pak jsem byl trochu v luftě, protože jsem nedostal státní souhlas. A následně jsem přistál v západních Čechách v Toužimi. Tam jsem setrval jedenáct let.
Doma se mi smáli, že přečtu každý potištěný papír. A to mi zůstalo dodnes. K nějaké kvazi vědecké práci jsem se dostal až v Pastoračním středisku, kde jsem působil od roku 1991. Předtím to nešlo. V Západních Čechách jsem měl na starosti pět kostelů, čtyři fary… Střech bylo dost, farníků málo, ode mě toho moc nepotřebovali. Z Plzně i odjinud za mnou jezdili lidé s různými problémy, protože jsem na ně měl čas. Tolik času, kolik jsem měl tenkrát na lidi, už jsem nikdy od té doby neměl. Mohl jsem se jim věnovat i několik hodin. Když už někdo sedl na autobus a přijel za mnou, tak mu o něco šlo. Byla to pro mě, řečeno s ruským klasikem „etot maja univerzitěta…“ Setkal jsem se tam se spoustou věcí, které jsem potom musel nějak dál dostudovat a domyslet, když to šlo. To bylo – při vší té bídě - velmi důležité a velmi obohacující.
V technice se nedá nic okecávat… (s jiskrou v oku, smích). Dva velké dárky pro mě - když jsem přišel do Plzně, tak jsem tam zdědil mnoho rozjetých věcí a mezi nimi také každou neděli krátkou promluvu pro děti, a výuku náboženství. Tudíž člověk se musí naučit mluvit jednoduše, žádná cizí slova. Ani na venkově, kde jsem byl potom, jsem nemohl uplatňovat nějaké filosofické traktáty. Musíte se naučit mluvit jednoduše.
Za ta léta si zvyknete. Malé prostory mám rád, protože s lidmi můžete při promluvě mluvit úplně jinak, než ve velkém kostele. Je to jiný styl. Když mi řeknou, že někde bude málo lidí, tak já na to díky své západočeské zkušenosti odpovím: Jeden člověk stačí, dva lidi jsou plný kostel. I v malém prostoru nebo s malým počtem lidí se dá dobře pracovat. A šest tisíc lidí na charismatické konferenci musí člověk také zvládnout. A ta pestrost lidí ve velkém prostoru je také hezká a má něco do sebe.
Ten mě přivede jednou do hrobu, protože si ve svém zarytém optimismu myslím, že všechno stihnu. A nakonec všechno nedodělám, a z toho budu vedle. Kdybych neměl optimismus a hekal, že to nejde, tak si ušetřím práci.
Potřebuji dodělat knihu. Před chvílí tu byla jedna návštěva, teď jste tady vy, pak půjdu do rotundy. A kdy to má do prkénka člověk dopsat… (plácnutí ruky o stehno a optimistický široký smích).
To se nedá nic dělat. Mám proti době před patnácti lety tak poloviční výkonnost. A jiné to už nebude. Přál bych si, abychom tady dali dohromady literaturu o pronásledování církve, utrpení kněží za okupace. Zdejší kanovník, prof. Beneš, vydal knížku, něco z toho sebral, ale jinak se tím nikdo nezabýval. To nejsou jen Lidice a osud pátera Josefa Štemberky. Je jich spousta, Štěpán Trochta, Josef Beran a spousta dalších.
Řadu let jsem byl ponořen do mnoha diecézních starostí, a tak, když jsem skončil jako biskupský vikář, dal jsem si předsevzetí, že budu jen odpovídat na otázky a neplést se do ničeho, co nemám na starosti.
To by si člověk někdy jazyk ukousl. Ale jak říkám, já jsem za vodou, Vyšehrad je na druhém břehu (Smích.)
To už ne. Naposledy jsem seděl na veslici… už hodně dávno. Občas se naše parta schází spíše než v loděnici, tak v hospodě. Na loď jsme si sedli nějak v roce 1990, když jsem přišel zpátky do Prahy. To nás to ještě uvezlo. Všichni čtyři jsme tlustí, máme vysoký tlak, špatné páteře… Ale všichni na to vzpomínáme, jako na něco, co nás spojilo. Víte, tam se člověk naučil to, co v životě potřeboval. Když chci jedno, nemůžeme chtít druhé. Když jsme chtěli, aby nám to jezdilo, tak jsme nechodili ani tancovat, ani do biografu. Trénovalo se v létě každý den, a v zimě sedmkrát týdně (Smích.) Zbývají jen ty vzpomínky.
Zadáno pro www.nockostelu.cz.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
DIVADLO
MdZ uvádí v české premiéře komedii Matěje Randára
Na narozeninové oslavě vás přivítají herečky Městského divadla Zlín v novince Ženy pod tónem v hudebním a diva celý článek
HUDBA
Naďa - vzpomínkový koncert
Desítky umělců – zpěváků, hudebníků a herců – spolu s mnoha přáteli se sešli v pražské Lucerně, ab celý článek
OPERA/ TANEC
Český hrdina premiéra Farmy v jeskyni
Mezinárodní soubor Farma v jeskyni uvede pohybovou satiru Český hrdina v režii Viliama Dočolomanského. Je o že celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování