Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Vzpomínka na Bořka Šípka

Bořek Šípek (Zdroj: www.facebook.com/boreksipek)

autor: Z webu

(*14. 6. 1949 - †13. 2. 2016)
Po dlouhé nemoci zemřel český výtvarník, designér, architekt a sklář Bořek Šípek, bylo mu 66 let. Výtvarník, kterého znali po celém světě (od Ameriky po Čínu) proslul především jako „hradní architekt“ z období prezidentování Václava Havla. Jeho umělecký záběr byl hodně široký, kromě domů navrhoval nábytek, vázy, jídelní servisy, ale i kliky u dveří a další doplňky interiérů. Sám sebe považoval za nomáda, který nikde nemám stání, a cestuje z místa na místo. Po srpnu 1968 emigroval, a po roce 1989 se do Čech vrátil. Kromě aktivní umělecké práce byl také pedagogem - vyučoval na pražské UMPRUM, vysoké škole ve Vídni, byl profesorem a děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. V současné době mohou zájemci až do konce února shlédnout v Tančícím domě retrospektivní výstavu jeho děl pod názvem Out of Limits, která obsahuje na 200 artefaktů, od skleněných objektů po designové kousky limitovaných kolekcí. Zároveň se chystala též jeho retrospektivní výstava v Nizozemí, kde dlouhá léta žil.

Před časem jsem měla možnost udělat s ním rozhovor, téměř bilanční. Přijal mě tehdy na prosluněném dvoře před jeho galerií v Mostecké ulici. Povídali jsme si nejen o umění, ale i o jeho přístupu k životu. Podstatnou část rozhovoru vám nyní nabízíme.

Architekt a designer Bořek Šípek. Má v sobě plachost, zádumčivost, ale zároveň zvláštní jiskru v oku, když začne vyprávět o tom, co jej zajímá. V jeho mysli a představách, stejně jako v jeho tvorbě se propojují zkušenosti z nejrůznějších oborů a míst, která za svého života navštívil. Jeho vzpomínky jsou křehké stejně jako sklo, které nás obklopuje na jednom z malostranských dvorků, kde má svou galerii. Při našem rozhovoru za žhavého odpoledne symbolicky skane na stůl kapka krve, jako by chtěla napovědět, že součástí vytváření krásy je i pot a krev... Ta krvavá kapka je od střepu z jeho vázy, která se rozbila při předchozím fotografování. To mě inspiruje k první otázce...

Komerční cena uměleckých artefaktů je dána tím, co je kdo ochoten zaplatit. Ale dá se vůbec nějak objektivně vyčíslit hodnotu umění? Toho, co vyrobíte?
Já mám možná tu výhodu, že tolik „umění“ zase nedělám, je to víceméně design. Třeba u italských firem, s kterými spolupracuji, se to odvozuje z výroby. Pracuje se s nějakým faktorem výrobní ceny, a násobí se 8 x.

To je ovšem cena materiálu, ale hodnota uměleckých předmětů spočívá spíše v originalitě nápadu a zpracování, módnosti autora a mnoha dalších aspektech. Zkrátka, věci mají takovou hodnotu, jakou jim dá společnost.
Těžké je vyčíslit hodnotu obrazu. Výrobní cena je pár barviček, štětec a plátno, ale cení se nápad, kreativita. Ale pokud jde o designové věci, které pak jdou do nějakých sérií, tak se tím hodnota trošku rozmývá. U skla je to v tomto směru jednodušší, víme, kolik stojí hodina výroby, a z toho se to počítá.

Jsou umělci, pro které je bolestné se rozloučit se svými výtvory – dětmi. Jak je to u vás?
Tohle nemám, to bych nikdy nic neprodal. Nelpím na věcech, zajímá mě proces jejich vzniku a pak je pustím do světa. Myslím, že je to dáno účelovostí mé tvorby. Jako architekt a designer dělám věci, které mají sloužit potřebě jiných. Člověk postaví dům, vyrobí věc, ale užívá je někdo jiný. Tak to má být.

Zažil jste období, kdy jste se stal doslova módní ikonou. Dodneška jsou vaše artefakty žádané v nejrůznějších světových muzeích, ale také u soukromých sběratelů. Vím, že mezi vaše fanoušky - sběratele patří např. Elton John. Setkáváte se i s tím, že by se ty vaše věci někomu nelíbily?
Často. Myslím, že je to tak napůl rozdělený svět. Snažím se všechny věci dělat tak, aby vzbudily emoce, a je dost lidí, kteří se těch emocí bojí. Přijdou za mnou a řeknou: „ Víš, já mám rád jednoduché, praktické věci...“ Takže já myslím, že je dost lidí, kteří mě nesnášejí. A když je pak vidím, jsem docela rád, že se jim to nelíbí. :-)

Možná, že se mnozí zaleknou té pestrosti, přebujelosti tvarů a barev. To jde proti konzervativnímu vkusu. Nelze si nevšimnout, že máte rád výraznou barevnost jak ve skleněných artefaktech, tak i v architektuře interiérů - často převládá červená, žlutá, oranžová. Jsou to vaše oblíbené barvy?
Já mám v podstatě rád úplně všechny barvy, akorát khaki mi není blízká (i když v určitém kontextu může být funkční). Přirozeně, je pár barev, které mám nejradši – ale to je moje osobní zalíbení. Ale ty věci, které dělám, osobní nejsou. Tam má právo na život každá barva. Vychází to u mě z inspirace konkrétním prostorem, tím, jak dopadá světlo, co člověk vidí dřív a co vidí později, tím, co chceme zdůraznit. Takže opravdu strašně rád s barvami pracuju a myslím, že mám cit pro jejich praktické umístění v kontextu. Když se mě lidé ptají na začátku práce, jaké to bude, nedokážu odpovědět, protože tvorba je proces. Je třeba nechat se inspirovat prostorem, který si sám řekne o to, co a kde má být. Barva je kouzelná, a součástí působení celého objektu je, jak a kde je umístěna. Někdy mám představu, že by křeslo v interiéru mělo být červené, pak zjistím, že to nejde, a musím to změnit. Ale např. u skla je to o něčem jiném, jiná barva úplně mění smysl a poselství díla.

I když jste proslul jako hradní architekt Václava Havla, většina lidí si vás asi spojí především s vašimi skleněnými artefakty. Vy sám jste ale opakovaně prohlásil, že jste sklářem nikdy být nechtěl. Pořád to trvá?
Ano, od malička jsem chtěl být architektem, a ke sklu jsem se dostal víceméně náhodou. V době, kdy jsem žil v Holandsku, se začalo mluvit o tom, že jsem ve skle dobrý. A já se rozhodl „na rozloučenou“ se sklem udělat takový projekt. Vymyslel jsem si, že pojedu po celém světě, po tradičních místech skla, a že v každé zemi udělám jednu vázu, která bude typická pro kulturu a sklářské umění té země. Objel jsem sedm zemí a vytvořil malou sérii, která se okamžitě prodala do významných muzeí světa. Na té cestě jsem se spoustu naučil a získal tolik nových dojmů z práce se sklem, že mě to nakoplo a já se jím paradoxně začal zabývat mnohem více než předtím. Sám sebe beru jako nomáda, vagabunda, který po celý život putuje a nabírá nové zkušenosti. To je pro mě základní palivo pro další práci.

Připomeňme, že vás v oblasti skla patrně hodně ovlivnil umělecký sklář René Roubíček, s kterým vás spojuje osobní vztah.
To určitě, přes něj jsem se ke sklu dostal. Byl nějakou dobu můj poručník, a měli jsme k sobě krásný blízký vztah, takže mi to i jeho profesi hodně přiblížilo. Nicméně, nikdy jsem nechtěl jít v jeho stopách – architektura mě od malička fascinovala daleko více.

Který z uměleckých stylů, historických období vás nejvíce zajímá a inspiruje?
Hodně lidí si myslí, že by to měla být secese, art deco, ale není to tak. Já mám asi ze všeho nejraději románskou architekturu a renesanci, palladiovské věci. Říká se o mě, že jsem zakladatel neobaroka, které jsem jako první použil v 80. letech minulého století a od té doby se s tím pracuje, ale chce to bližší vysvětlení. Pro mě znamenalo útěk z funkcionalismu, který je šedivý a bez emocí. Je tu určitá paralela s tím, jak renesance, přísně daná, popisná, sevřená pravidly přešla v éru baroka plného barev, zdobnosti, paruk, velkolepých kostýmů, překypělost tvarů, a hlavně výrazné změny životního stylu. A přesně tenhle moment jsem viděl po tom funkcionalismu 50. -60. let, který ovládl Evropu. Bylo třeba jej nějak narušit, utéct z něho, projevit radost. I za cenu toho, že se to někomu nebude líbit.

Onu bujnou překypělost tvarů a ohňostroj barev konzervativci často označí za kýč. Co je podle vás kýč?
Formy věcí, cokoliv, co člověk vymyslí, nikdy není kýč. Ten vzniká až technikou, reprodukcí, zmnožováním. Je to naivní představa krásy v určitém kontextu, ať už jde o zahradní trpaslíky, nebo vyšívané dečky. Existuje definice filozofa Waltera Benjamina, který říká, že Mona Lisa nemůže být v žádném případě kýč, ale když ji vytisknu milionkrát a pověsí ji do obchodního domu, tak se kýčem stane. Kýč spočívá v nekonečné reprodukci.

Zatím jsme převážně mluvili o skle. Zajímá vás zkoušet nové materiály?
Já jsem vlastně už vyzkoušel všechny, dá se říct – porcelán, keramiku, kov, dřevo, řemeslné materiály. Čemu se vyhýbám, jsou umělé hmoty, ty mě nefascinují.

Je nějaký, který vás baví svými možnostmi?
Já jsem kdysi začínal se dřevem, když jsem studoval na žižkovské Střední umělecko průmyslové škole truhlařinu. Hodně rád pracuju se dřevem dodnes, umím si sám vyrobit, co chci. Ale jednoznačně nedokážu říct, že by mě nějaký materiál zajímal víc než ostatní. I u skla je to tak, že mě spíše baví ta společná energie při práci se skláři. To je taky důvod, proč jsem si teď pořídil vlastní sklářskou dílnu (pozn. Sklářská huť Anežka v Novém Boru). Chtěl jsem mít možnost volné tvorby, jakou člověk jinde nemá. Když přijdete do fabriky, je to vždycky něčím omezené. Tak jsem si na sebe trochu přichystal past. Na jedné straně mě to velmi baví, ale zároveň je to neuvěřitelná ekonomická zátěž a odpovědnost za lidi, kteří tam pracují, za to, aby to fungovalo.

Měl jste velmi bohatý život, v němž jste zažil chvíle smutku, pocit outsiderství, ale i triumfální úspěchy. Pocítil jste, jaké je být emigrantem. Sám sebe jste nazval nomádem, tedy věčně kočujícím člověkem. Kde se cítíte doma?
Já na to vždycky odpovídám, že tak, kde mám v zásuvce spoďáry. Hezky to řekl Bertolt Brecht, že „být jednou uprchlíkem je osud na celý život“. To už se pak nikdy nezastavíte, a jdete pořád dál a dál. Já jsem nikdy neplánoval, že se zase vrátím do Čech. V podstatě nebýt pozvání Václava Havla, asi bych se nevrátil. Možná, že bych byl ještě v Holandsku, ale možná někde úplně jinde.

Žijete tedy v Praze, ale dá se říci, že „kufry máte sbalené“, neboť odtud vyjíždíte do celého světa. Baví vás být stále na cestách, nebo to pokládáte za životní úděl?
Já nemůžu vyloženě říct, že by mě to bavilo, že bych to vyhledával. Spíše to řeknu obráceně – nebaví mě být na jednom místě, takže tento pocit mě automaticky žene stále dál. Navíc mě tento způsob života inspiruje. Kdybych měl popsat svou práci - jsem typický postmodernista a víceméně žiju ze stylu fusion (pozn. proces, ve kterém kombinací různých stylů, myšlenek a vzorů vzniká něco nového originálního). Beru si odevšad - z různých etnik, různých koutů, mixuju to dohromady. A k tomu člověk musí mít permanentně impulsy odjinud, nejde to dělat na jednom místě. V tom je pro mě hodně zajímavá zkušenost z míst, kde jsem žil, kudy jsem prošel. Souvislost místa a toho, co člověk dělá, je strašně velká. Například Švýcaři, kteří mají kolem sebe hory, a nevidí dál, než na ten kopec, se soustředí na to, co mají před sebou – proto dělají hodinky. Holanďani, jejichž krajina je plochá, otevřená do dáli, jsou hodně sociální, otevření, vždycky je táhly dálky -proto byli cestovatelé, kolonizátoři. Na druhé straně je hodně ovlivnil kalvinismus, tedy jisté puritánství. A tak se nikdy okázale nechlubí svým bohatství, působí skromně. V době zámořských cest z těchto důvodů stavěli daleko menší lodě než ostatní, což se jim vyplatilo – velké lodě odnesly proudu vždy na jedno místo, ale oni se dostali dál než ostatní – jak v Americe, tak i v Asii.

Jaké místo mají v z tohoto úhlu pohledu Čechy?
Já myslím, že pro Čechy je typické, že je to hraniční národ. To znamená, spousta vlivů od sousedů, od různých církví. Není náhodou, že jsou Češi velmi ateistický národ, souvisí to s tím, že stále byli odněkud utlačováni. A s tím se spojuje určitý pragmatismus, nadhled, švejkování.

Podle obecných kritérií jste velmi úspěšný muž, který v životě uspěl. Postavil jste nejeden dům, máte tři syny. A také pověst renomovaného tvůrce, o jehož práci je zájem. Mezi vašimi přáteli jsou nejrůznější významné osobnosti. A vás samotného lze pokládat za uměleckou ikonu. Nicméně, působíte velmi plachým, možná až nejistým dojmem...
To je asi to správné slovo. Já byl vždycky plachý, bál jsem se. V podstatě jsem ani nikdy nebyl schopen sbalit holku, vždycky ta holka sbalila mě...

Většinou panuje názor, že sebevědomí se odvíjí od toho, jak vás „svět bere“.V tomto směru byste se sebou mohl být spokojený.
Já naopak myslím, že je dobře, když v sobě máte ten neklid, který vás žene dál. Nejhorší, co se může člověku stát, že je sám se sebou spokojený.

14.2.2016 08:02:08 Jana Soprová | rubrika - Zprávy

TIP!