Scéna.cz 

Interspaces – „ meziprostory“

Po několika společných úspěšných „zásazích“ např. v klášteře na Bílé hoř nebo v kostele sv. Salvátora přišli hudební skladatel Michal Rataj a malíř Patrik Hábl zaintervenovat 24. září do kláštera dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě.
Organizátoři - dominikáni z platformy pro kulturu a vzdělávání projevili vstřícnost a odvahu, když nechali vstoupit do starobylého rajského dvora svého kláštera moderní umění a veřejnost.
Autoři si jako téma zvolily „meziprostory“ –prostory reálné a přítomné před našima očima, skrze něž se vstupuje do dalších imaginativních prostorů i do prostoru našeho nitra.

V romantické atmosféře ještě teplého zářijového večera s měsícem a hvězdami nad věžemi sv. Jiljí byly křížově proti sobě z oken ve druhém patře budov obklopujících nádvoří spuštěny pásy bílého plátna dosahující až na zem. V rajské zahradě osázené květinami, keři a stromy byl umístěn reflektor ve tvaru kříže, který podle potřeby nasvětloval jednotlivé pruhy. V rohu měl umístěn svůj klavír, flétny a různé další hudební nástroje i počítač původce zvukové podoby intervence Michal Rataj.
V ambitech i v zahradě se procházeli nebo posedávali diváci, mladí, staří, rodiny s malými dětmi a kočárky. Nešlo o žádný skutečný koncert ale o performanci, a tak byli všichni vyzváni, aby se pohybovali i po zahájení. Skladatel sáhl do kláves a inspirován melodií začal malíř Patrik Hábl se svým pomocníkem rozlévat na bílé pruhy, nyní osvícené reflektorem, z oken barvy. Tou první byla červená, v protějším pruhu pak černá a modrá, do nich se postupně mísily další, které zesvětlovaly a zmírňovali tvrdé a „útočné“ odstíny. Během hry na klavír, na flétny, skleněné ; trubice, za zvuků elektrofonické hudby i klášterního zvonu přibývalo na bílých pruzích barevných stop a vynořovaly se abstraktní lineární obrazce. Linie neprobíhaly jen jednosměrně, někdy je vánek odchýlil z přímého směru a vytvořil různé smyčky a vlnovky. Dramatickým prvkem bylo samotné stékání barvy, která zajiskřila ve světle reflektoru, na neosvětlené straně i ve svitu měsíce a roztékala se na zemi do skvrn všemožných tvarů. Dopadem kapek a proudu barvy na plátno se vytvářela ještě jiná „hudba“.
Kontrastem k tomuto živému představení na nádvoří bylo tiché přítmí ambitů s ohromnými barokními sochami Madony a světců a Kristem na kříži, s průhledy do dalších prostorů kláštera.
Lidé přicházeli, odcházeli nebo zůstávali, poslouchali hudbu, sledovali „barvení“ , sdělovali si zážitky, zamýšleli se nad tímto „neinvazivním“ propojení starého a nového nebo jen tak nechávali na sebe působit krásu prostředí, o níž málokdo z davu procházejících po ulici o několik kroků vedle měl tušení.