Scéna.cz 

Kouzelný les Jana Pivečky

Vstup do kouzelného lesa, kde žijí zvláštní zvířata, střeží brána a „starý“ hrad. Nestraší v něm ani tam nejsou ukryty žádné poklady, zato se dá šplhat po jeho hradbách, sklouznout se na skluzavce, prolézat v lanové síti. Dřevěné přesýpací hodiny připomínají, že není třeba zkoumat jeho historii a je lépe vstoupit do něj, tak jak je.
Hned nedaleko za kolotočem už číhají obyvatelé lesa. Skutečná i vymyšlená zvířata v nadživotní velikosti – hlemýžď, tuleň, housenka Píďalka, kondor, skrze napadané listy na zemi se plazí had – všechna jsou krotká a nikomu neublíží, naopak zvou k pohlazení a posezení.

Nebezpeční a zlí se zdají být vlci mezi stromy – jeden se zdviženou hlavou vyje asi na měsíc, další s vystrčeným čenichem slídí po kořisti, a zpoza stromů vylézají další a další, vzadu i jedno malé vlče. Ale ani těch se nikdo nemusí bát, už tady takhle číhají více než 15 let a zatím nikoho nenapadli.
U jezírka překlenutého můstkem s brankou vysedává žába ve společnosti vodníka. Koho nechají projít, ten se octne ve středu pohádkové krajiny a najde zde květinu – snad zlaté kapradí - obklopenou pěti čarovnými houbami. Ze studny si pak může načerpat „živou“ vodu a vrátit se do „našeho“ světa – odpočinout si na lavičkách nebo v altánku, pohrát si na dětském hřišti a na tábořišti si udělat třeba piknik.

Celý tenhle kus smíšeného lesa nepříliš velké rozlohy oživený dřevěnými a kamennými objekty se nachází na Moravě už takřka na slovenských hranicích na okraji městečka Slavičína. Dnes se mu říká Pivečkův lesopark podle jeho zakladatelů - rodiny Pivečkovy.
Pivečkové se usadili ve Slavičíně již v 19. století, postavili zde koželužnu a později obuvnickou továrnu JAPIS. Jan Pivečka starší spolupracoval také s Tomášem Baťou ve Zlíně. Když zemřela jeho manželka Josefka Pivečková, mimochodem také původně Baťova zaměstnankyně, založil na její počest v příměstském lesíku v roce 1940 dětský park, kam si chodily hrát děti s pohádkovými postavami, Karkulkou, vlkem, perníkovou chaloupkou, trpaslíky a dospělí odpočívat, procházet se nebo si zatancovat na zábavách. Patrně to byl u nás jeden z prvních veřejných prostorů, kde se myslelo i na děti.
V roce 1948 se syn Josefky, Jan Pivečka (1919 – 2004), ředitel obuvnické továrny JAPIS, už ze svých zahraničních cest domů nevrátil. Celý rodinný majetek převzal po komunistickém převratu národní podnik Svit, který park neudržoval a nechal ho zpustnout. Teprve po čtyřiačtyřiceti letech v roce 1990 mohl Jan Pivečka opět navštívit Slavičín. S partou nadšenců a později s podporou města se pustil do obnovy parku. Zapojil se do ní také známý umělec Kurt Gebauer – poslal do Slavičína celou třídu svých žáků z UMPRUM, aby přímo na místě navrhli a zhotovili „inventář“ lesoparku. Zvířata, rostliny a různé stavební prvky tak nejsou tuctovými výrobky, kter&y acute;ch dnes najdeme spoustu na každém z nesčetných dětských hřišť po celé republice ale sochařskými, uměleckými objekty inspirovanými tvůrčím duchem Kurta Gebauera a jeho studentů např. Stanislavy Konvalinkové, Veroniky Zapletalové, Báry Losíkové, Klauze Dobrunze, Marka Borsányi a dalších. „Pivečkův lesopark“ byl dokonce zařazen mezi 50 nejlepších světových projektů příkladného propojení přírody a umění.
K vybudování nového parku přistupoval Jan Pivečka se zásadou - „ cokoliv jedni lhostejností a nezájmem dokáží zničit, druzí láskou a snahou sloužit druhým obnoví“. Bohudíky mají ve Slavičíně vlídné vandaly a tak objekty ve volně přístupném prostoru neutrpěly za více než patnáct let své existence nějaké podstatné škody. Snad tomu tak bude i nadále a domácí i přespolní si zde budou moci užívat příjemného prostředí a připomínat si vzácnou osobnost slavičínského rodáka.