Scéna.cz 

Zbyněk Sekal - A věci se zvolna berou před se

Obsáhlou výstavou sochaře Zbyňka Sekala (1923–1998), jednoho z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny 20. století, otevřelo Muzeum umění Olomouc podzimní sezonu. Dílo autora žijícího od roku 1970 ve vídeňském exilu muzeum představuje prostřednictvím více než tří set exponátů z vlastních sbírek a od dalších 27 zapůjčitelů. Výstava, která si do názvu vypůjčila Sekalovu oblíbenou větu Vladislava Vančury „A věci se zvolna berou před se…“, zahrnuje ukázky všech oborů umělcovy tvorby. Nakladatelství Arbor vitae k ní vydává autorovu monografii.

Zbyněk Sekal patří k umělcům středoevropské modernistické generace 60. let. Jeho dílo vznikalo v širokém časovém rozpětí od přelomu 30. a 40. let až do roku 1997. Zásadním tvůrčím impulsem pro něho byl ještě za studií na pražské UMPRUM surrealismus. V roce 1957 se stal členem modernistické skupiny Máj 57 a vystavoval s ní až do jejího zániku v roce 1964. Zároveň byl ale pokládán za autora spjatého s českým informelem. V 60. letech patřil k okruhu výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého a Galerie Václava Špály. Neztotožnil se ale naplno s žádným hnutím, tendencí ani skupinou a zůstal výrazným solitérem. Hlásil se daleko více k literárním zdrojům a k fenomenologickému uchopení světa. „Jako osmnáctiletý byl za války odveden gestapem a strávil tři a půl roku v koncentračních táborech. Tato zkušenost ho na celý život poznamenala. A jednou z důležitých hodnot jeho díla je hledání způsobu, jak se s tímto traumatem vyrovnat,“ připomněla zásadní událost Sekalova života autorka výstavy Marie Klimešová. „Jeho tvůrčí proces charakterizuje práce s nalezeným opotřebovaným materiálem, v němž hledal stopy paměti - odraz svých stigmat,“ doplnila.

Přestože byl Sekal absolventem malířských ateliérů na pražské UMPRUM (prof. František Tichý, prof. Emil Filla), nalezl nejplnější vyjádření v oboru sochařství a v práci s nalezeným materiálem, z něhož vytvářel závěsné asambláže (tzv. skládané obrazy) a prostorové konstrukce (tzv. schránky). „Materiál pro něj představoval výzvu a programové omezení, tvarosloví jeho díla se z něho odvíjí. Síla Sekalovy tvorby spočívá v průniku intelektuálního záměru a intuitivního porozumění používané ´látce´, fragmentům vyhozených dřev, kovů, plastů, provázků anebo papíru, poznamenaných svými předchozími funkcemi,“ vysvětlila Klimešová.
Sekal patřil k nejvýznamnějším osobnostem celé tehdejší kulturní scény. Byl totiž i vynikajícím překladatelem náročných německých textů a předním představitelem knižní grafiky. „Mnohostranný a hluboký přehled v literatuře, filozofii, antropologii, magii, historii a dalších oborech ovlivnil i jeho výtvarnou tvorbu, která má svoji přímou působivost, ale zároveň obsahuje řadu odkazů reflektujících tyto zdroje,“ doplnila autorka výstavy.
Sovětská invaze do Československa v roce 1968 přiměla Sekala k emigraci. Od roku 1970 žil ve Vídni, kde jeho tvorba prošla dalším pozoruhodným vývojem. Do kontextu českého umění se tak jeho dílo vracelo až po roce 1989. „Od úspěšné retrospektivy v Galerii hlavního města Prahy letos uplynulo osmnáct let. Loňská výstava Sekal a Japonsko v Západočeské galerii v Plzni potvrdila myšlenkové bohatství a šíři tohoto díla, které je nesnadno uchopitelné a přesto mimořádně intenzivní a přitažlivé. A konečně, v únoru letošního roku byl v Národní galerii v Praze v budově Veletržního paláce otevřený rekonstruovaný poslední Sekalův ateliér - koncepčně ucelený prostor, který je výmluvným dokladem fascinující osobnosti,“ připomněla zásadní výstavní projekty Klimešová.
Olomoucká výstava podle ní dovoluje ukázat Sekalovo dílo detailně, s důrazem na jednotlivá špičková díla. „Diváci mají příležitost setkat se s prvořadými ukázkami všech oborů jeho tvorby - se sochami, skládanými obrazy, trojrozměrnými schránkami, kresbami, kolážemi, fotografiemi a ukázkami práce v oboru knižní grafiky. Naším záměrem bylo mimo jiné nalézt a představit vedle klíčových známých prací rovněž nově objevená vrcholná díla, která rozšiřují naši představu o autorovi,“ přiblížila koncepci výstavy, jejíž název „A věci se zvolna berou před se“ je převzatý z románu Vladislava Vančury Útěk do Budína. „Tuto větu si Zbyněk Sekal po celý život znovu a znovu zapisoval do svého deníku. Připomínal si tak vymezení svého tvůrčího procesu jako pomalé, precizní meditace prováděné rukama,“ vysvětlila souvislost kurátorka Olga Staníková.