Scéna.cz 

Zemřel Ludvík Vaculík

(23. července 1926 – 6. června 2015)
Svérázný Valach, otevřený, kontroverzní, nezařaditelný spisovatel Ludvík Vaculík zemřel v požehnaném věku nedožitých 89 let. Vzpomínky na něj bude mít patrně každý, kdo jej poznal, hodně individuální. Pro mě se spojuje především se dvěma záležitostmi. Jednou z nich bylo pro mě tehdy tajemné sousloví Dva tisíce slov, text z roku 1968 - symbol hrdinství. Tou druhou Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského, někdejší samizdatový tisk revolučně satirických textů na lidové nápěvy, u jejichž oficiálního vydání v edici Scény jsem byla. Ráda jsem později četla jeho Poslední slova v Lidových novinách, často polemické názory na soudobou politickou a společenskou situaci. Se zájmem a možná až trochou voyeurského studu jsem četla jeho knihy Český snář a Jak se dělá chlapec.

Ludvík Vaculík byl hrdý na svůj valašský původ, a po celý život valašštinou svou řeč písemnou a především ústní proplétal. Narodil se v Brumově Bylnici jako syn tesaře. A bezpochyby byl pro něj důležitý první krok do života v kurzu a práci ve firmě Baťa Zlín, který absolvoval za války a kde pracoval do roku 1946. V tom roce odmaturoval na obchodní akademii a odešel studovat do Prahy na Vysokou školu politickou a sociální. Jako dělnický kádr byl pochopitelně v letech 1945-68 v KSČ, ale o to výrazněji se v pozdějších letech aktivně od nedobrých tendencí strany odchyloval a kritizoval je. Svou literární dráhu začínal v roce 1953 prací redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudého práva, později prošel týdeníkem Beseda venkovské rodiny a rozhlasovou redakcí vysílání pro mládež. Jeho jazyk a názory se postupně tříbily, a v 60.letech se stal jednou z nejrazantnějších osobností, upoutávající pozornost svou sociálně kritikou publicistikou, především v Literárních novinách (později přejmenovány na Literární listy, ještě později na Listy), kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. I když začínal dobově silně ovlivněnými dílky Na farmě mládeže či Rušný dům, výrazně na sebe upozornil románem Sekyra z roku 1966, kde námětově čerpal z osudů svého otce. Další dva proslavené, existenciálně laděné romány Morčata (1970) a Český snář (1980) už musely vzhledem k politické situaci vyjít v samizdatu. Výrazný problém, který obrátil spisovatelův život vzhůru nohama, nastal ve chvíli, kdy Vaculík na IV. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967 odvážně prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“, a za to byl okamžitě vyloučen z KSČ. On však v kritice neustal, naopak, stal se autorem legendárního manifestu Dva tisíce slov. Tento burcující „antisocialistický“ text, který vznikl na popud pracovníků Akademie věd, vyšel 27.června 1968 nejen v Literárních novinách, ale i denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny den poté, co byla zákonem č. 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura. Manifest podepsaly stovky osobností kulturního a společenského života u nás, a na sto tisíc občanů. Ti všichni měli následně velké problémy v období normalizace. Netřeba ani dodávat, že Vaculík později podepsal i Chartu 77, a po celou dobu normalizace setrval v disentu. V roce 1972 založil samizdatovou edici Petlice, v níž vycházela nejen jeho díla, ale řada dalších zakázaných autorů, např. Václav Havel či Ivan Klíma. Teprve po roce 1989 se Vaculík vrátil do oficiální literatury, a stal se znovu velmi aktivním novinářem, legendární byla jeho Poslední slova v Lidových novinách. Kromě jeho románových děl od Sekery, přes Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec až po Loučení k panně vyšlo množství výběrů z jeho fejetonů a deníkových záznamů. V roce 1996 mu byl propůjčen Řád T.G.Masaryka, v roce 2008 získal Státní cenu za literaturu.