Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Rudolf Manoušek – než zní zvony do celého světa…

autor: archiv

Po loňské reportáži o zvonících z Katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava, kdy jsme se mimo jiné seznámili s největším zvonem v České republice – Zikmundem, nás zaujalo vyprávění o výměně jeho puklého srdce. (Bohumil Hajdúk: Svatovítské zvonění, to je řehole! - pozn. red.) Nedalo nám to a oslovili jsme nejpovolanější osobu v této záležitosti – zvonaře Petra Rudolfa Manouška.
Sešli jsme se s ním ve zvonici. Tentokrát jsme nešlapali kolem tisíce schodů jako v Katedrále, ale pohodlně jsme se vyvezli výtahem v Jindřišské věži. Za tamní zvonkohrou stojí také náš průvodce. Petr Rudolf Manoušek nezapřel svou erudovanost v oboru. O práci zvonaře dokázal mluvit s velkým zápalem a poetikou. V průběhu povídání jsme pochopili, jak velkou zodpovědnost zvonař má. Jeho dílo, pečeť mistrovského umu, zanechává stopu třeba i po celá staletí. Zvony, zvonky nebo zvonečky – od velkých až po malé, mohou zvonit při různých příležitostech. Vyzvání poledne, umíráček, varují při požáru či před jiným nebezpečím. Slyšíme je při svatbách nebo slavnostních bohoslužbách.

A odkud se může radost i starost zvonů šířit? Kromě věží chrámů, kostelů, kapliček, také ze zvonic, nad brankami nebo dveřmi stavení, ale také na lodích, ať už velkých plavidel, jachet či plachetnic. O tom všem je poutavé vyprávění Petra Rudolfa Manouška, třetího v generaci zvonařů. Než zní zvony do celého světa…
„Tradici ve zvonařském oboru zahájil Rudolf Manoušek starší. Zvonařskou dílnu jsme původně měli v Brně,“ začal líčit osudy rodového zvonařství a dále vysvětlil s pohnutým hlasem: „V padesátých letech ji znárodnili, táta musel odejít do Prahy. O té době pak raději nemluvili. Nakonec zakotvili ve Zbraslavi. Všechno fungovalo až do povodní roku 2002.
Měl jsem představu, že všechno opravíme, umyjeme a vrátíme se zpátky… Dobu se čekalo na protipovodňová opatření, pak přišla povodeň znovu. Objekt dneska nejde pojistit, tím nedosáhnu na úvěr ani na granty. Díky kolegům z Holandska můžeme i nadále zvony odlévat. Viděli, že jsem v maléru, nabídli mi pomoc. Jenom jsme tehdy netušili, že dočasný azyl se prodlouží na tolik let.“

Kdy jste si poprvé na zvon zazvonil?
Trochu jste mě zaskočil. Vzhledem k tomu, že jsem se kolem zvonů začal pohybovat někdy ve svých deseti letech, tak předpokládám, že asi velmi záhy. Táta koupil dům ve Zbraslavi v roce 1967. Tam začal budovat zvonárnu. V té době jsem poznal, co je jeho profesí. Doposud to pro mě bylo tajemstvím.

Jako kluk jste si mohl užívat neobvyklá dobrodružství, např. se schovat ve zvonařské peci…
… a hlavně být při odlévání. Tekutý kov je svým způsobem droga, jak jednou vidíte zvonařské magma, tak vás to už nepustí, fascinující zážitek. Vedle toho jsem vyrůstal u zrodu celé zvonárny. Vzpomínám, jak jsme objekt vyklízeli a čistili. Nacházelo se tam skladiště rakví, k tomu máry, seno. To je něco, na co nemůžete zapomenout.

Bylo vůbec možné říct, že nebudete zvonařem?
Asi to možné bylo, ale nikdy jsem o tom takto neuvažoval. Pro mě to bylo atraktivní - dílna, nářadí, nákresy, pec ad. Jasné směrování k tomu, čím budu, nějak tak to všechno přirozeně vyplynulo.
Zkuste si to představit. Chodili jsme se umazat k tátovi do garáže, dělat něco na autě, už to byl zážitek. Kdo z mých kamarádů mohl říct, že má doma tavicí pec a může stát u ohně. A také např. jeřáb a další mechanizaci. Bydleli jsme ve Starém městě. Skončila škola, aktovku domů, a rychle na tramvaj a autobus do Zbraslavi.

Čím je vlastně podle Vás zvonař – slévač nebo kovář?
Od všech těch profesí potřebujete něco. Kovařina? Srdce zvonu kove kovář, k tomu všechny další kovové prvky, kterými je zvon připevněný k závěsu. Bez ní se neobejdete při vlastní práci. Vždyť jedině kovář dokáže dodat nářadí. To je natolik specifické, že nejde nikde koupit, každá dílna si ho vyrábí pro sebe. A svařování? Jinak to nejde. Práce se dřevem? Nejen ho přikládat do pece… Ze dřeva se vyrábějí hlavice, na nichž zvon visí, rovněž zvonové stolice, to všechno souvisí se zvonem. Pro zvonaře to obvykle nekončí tím, že se zvon odlije. Musí se zkompletovat s příslušenstvím a zavěsit.

Zvon máme odlitý. Jak je to vlastně s jeho výzdobou? Vzniká až po odlití nebo se s ní počítá od samého počátku?
Zvon je odlitý jako celek včetně výtvarné výzdoby i koruny. Tam už nejde nic přidat, jedině snad odstranit, je to jeden kus. S výtvarnou výzdobou musíme počítat už v počátku, také ji se zákazníkem konzultujeme. Uvědomme si, že množství a rozložení prvků ovlivňuje tón. V tom musí být jasno, teprve potom se může začít s výrobou.

Jak tedy vzniká vlastní výtvarné řešení?
Realizaci i návrh musíme vždycky dělat my. V nejlepším případě zákazník ví, komu má být zvon zasvěcený, bude to např. sv. Jakub. Tím jeho představy končí. Maximálně má povědomí o znění nápisu. Všechno vzniká při konzultaci a diskusi.

Měl jsem na mysli, zda např. reliéf, tedy jeho návrh, dodá sochař, např. Olbram Zoubek?
To je jeden ze způsobů, zapojit sochaře. (Zvoní mobil, jak jinak - zvonkohra.) Nám sochařinu dělala moje máma. Dopředu musíte počítat s rozsahem výtvarné výzdoby, jak jsem už zmínil, i plastika musí respektovat tón. Nelze umístit libovolný prvek kamkoli na zvon. V některých místech to má zásadní vliv, jinde ne. Sochař se tomu všemu musí podřídit. Někdy má snahu zvýraznit své pojetí, ale to někdy způsobuje problémy.
Účast mámy na výrobě zvonu mělo svou výhodu. Navzájem s tátou souzněli. Když zemřel, tak dělala výzdobu zvonů i pro mě. Dneska to skončilo tak, že si ji dělám sám. Vystudoval jsem UMPRUM. Mám k tomu určité předpoklady. Jen jsem nikdy netušil, že budu dělat i toto.
Shodou okolností jsme s panem Zoubkem také spolupracovali, protože to byl manžel máminy spolužačky Evy Kmentové, i pro něj jsme odlévali nějaké plastiky, on zase něco zkoušel dělat na zvony.

Hovořili jsme o výtvarném ideovém záměru, komu bude zvon zasvěcený, to je asi složitý proces. Zajímalo mě, jak je to vlastně se zvukem, zda se také řeší dopředu.
Obecně platí, že čím větší zvon, tak tím hlubší tón. Nelze např. u umíráčku vytvořit tón srovnatelný se Zikmundem. Zvuk je v podstatě naladěný na rýsovacím prkně před vlastní výrobou. Tón také závisí na zvonovém žebru, což je jeho profil. Právě proto musíme znát rozsah výtvarné výzdoby a její rozmístění, aby se s tím již počítalo. Každé množství hmoty ovlivňuje tón. Množství nápisu, rozmístění, to všechno hraje roli. Pokud je už zvon odlitý, tak tím to končí. Buď ten tón odpovídá, nebo ne.

V případě většího počtu zvonů, ladí se k sobě?
Zvony musí ladit dohromady, do souhry, akordů. Nepřichází vůbec v úvahu, aby jeden ze zvonů zněl falešně. Zvon na věži musí splňovat všechny předpisy podle kolaudačních směrnic. Ty mimo jiné určují vlastnosti akustiky. Pokud je to místo s větším výskytem zvonů jako je Praha, kde jsou kostely na doslech nebo přes ulici, tak je potřeba brát v úvahu i zvony na sousedních věžích. Pokud začnou zvonit dohromady, aby se navzájem nerušily, ale doplňovaly.
Před několika lety jsme dělali zvon pro Malostranskou besedu. To je místo, kde historicky zvony byly hodně dávno. Dneska tam jsou v dosahu zvony u sv. Mikuláše, sv. Tomáše, sv. Josefa, Katedrála je relativně daleko, nicméně je slyšet, p. Maria pod řetězem, p. Marie Vítězná – Jezulátko. To všechno je v oblasti několika desítek metrů. Podle toho se navrhoval nový zvon, aby doplnil, eventuálně tvořil souhru a nevznikala tam disharmonie.

Vzniká ve vztahu ke zvuku překvapení? Předpokládám, že sice si ho v dílně odzvoníte, ale zda jsou na to ladičky apod. Může finální zvuk ovlivnit např. velikost okna?
Používají se speciální ladičky, dneska i elektronika. Pro nás to nesmí být překvapení. Vím, co od zvonu očekávat. Bylo by to špatně, kdybych nepředvídal. Nanejvýš to může být novum pro zákazníka, ale snažíme se dělat vše pro to, aby to bylo v dobrém. Zvon může být slyšet do větší dálky nebo víc než očekával. Na to má vliv, např., jak je zvon vysoko nad parapetem okna. To ovlivňuje úhel vyznění zvuku z věže dolů. To vše je potřeba zjistit dřív než se zvon odlije. Než dojde k jeho výpočtu, výrobě a instalaci.

Zvoníci z Katedrály mě zaujali, protože jsem zvyklý na zvonění svislým táhlem, ale u sv. Štěpána prý byl zvon, kde se zvonilo přes pedály nohama…
U sv. Štěpána nevím. S tím se můžete potkat třeba v Rovensku, kde se zvoní šlapáním. V podstatě je to věc, která je spíš historická, nemá význam, určitě to pro funkci zvonu neznamená nějaké zlepšení, spíš je to atraktivní.

Musíte tedy řešit i způsob zavěšení a celou konstrukci?
Skutečně to pro nás končí teprve v okamžiku, kdy zatáhnu za provaz nebo stisknu tlačítko zvonícího stroje. A zvon se z věže ozve. I to „končí“ je vlastně relativní, následuje pravidelný servis, provádějí se revize a údržba po další léta provozu. Je to zařízení, které se pohybuje, v blízkosti jsou lidé. Zvon nesmí spadnout, když to vezmu do extrému, nesmí ohrozit zvoníky. I to se děje při stavu našich věží.

Musí tam být i vyjádření statika?
Záleží od projektu. Pokud se projektuje zvonová stolice nebo se rekonstruuje, tak se na tom podílí firma, která za to odpovídá. V Plzni jsme dělali velké zvony, generální rekonstrukce, dodával jsem veškeré údaje o zvonech, o dynamickém namáhaní, které se přenáší na konstrukci stavby, tedy vlastně statický posudek.

Plzeň - Katedrála sv. Bartoloměje?
Ano. Nebyl to jeden zvon. Nové jsou celkem čtyři. Největší má pět tun. To už není drobeček. Bez třech milimetrů má dva metry v průměru. Tam už to byl docela manévr. Dohromady je jich tam pět. Jeden historický, co se zachoval, a čtyři nové.

Zavěšení zvonu. Pokud se nepletu, tak Malostranská beseda potřebovala helikoptéru?
Tím způsobem se zavěšovala střecha. Zvony se tam táhly vnitřkem věže. Obvykle pomáhají jeřáby. Největší jeřáb v republice, aby zvedl šest tun, což je váha zvonu i s hlavicí, a ještě do výšky sedmdesáti metrů, tak to už není maličkost.
Dřív to dokázali bez techniky. Měli kladkostroje a lešení. Mám fotografie z Klatov, když můj děda svařoval Vondru, klatovský zvon na Černé věži, má bez několika kilogramů čtyři tuny. Pukl, protože mu dali špatné srdce. Děda ho sundával v roce 1941, svařovali ho, a zase vraceli do věže. Na fotografii jsou vidět trámy vytažené z věže ven a kladka. Spouštěli ho dolů a zase zpátky. Šlo to. Dneska by se to asi nezaplatilo, zábor prostranství, stavba lešení, což by ve finále stálo víc, než ten jeřáb. Ráno přijede, usadí se, a během dne je hotovo.

Zvon se usadí, probíhají asi nějaké zkoušky, následuje oficiální uvedení. Kdo si na zvon prvně i bez veřejnosti zazvoní?
Vždycky já. Nemohu si toto nechat vzít, protože se tím utvrdím, zda jsou všechny předpoklady v pořádku. Prověřuji, zda se všechno naplnilo. Pokud je u toho zákazník, tak mu lano předávám, aby byl tím prvním nezúčastněným. To, že si s tím zvoní zvonař, to se nepočítá, to je v rámci zrodu zvonu.

V podstatě tradice hospodáře, který ochutná první jablko, první víno atd. Mistr předává. Loučíte se?
Dřív každý svého potomka tzv. uváděl do společnosti. Tímto způsobem to tak asi je. Také předpokládám, že všechny zvony mě přežijí. Odesílám je do života.

Asi to má dvě části – provozní předání a pak to slavnostní…
Někdy se ani to slavnostní příliš nekoná. Přijde mně líto, když to převezmou tak jako, že o nic nejde. I to se děje, trošku škoda.

V Plzni bylo ovací asi až dost…
To víte, výročí ukončení války, město kultury… Největší ovace jsou u zvonů, na které lidé střádali korunku ke korunce. Takový zvon, který vznikl ze společné sbírky, ten se dočká obyčejně velké slávy. Opravdu srdeční záležitost. Zvon přivezeme, vystaví se, každý má možnost si na něj sáhnout. To mě opravdu těší.

Líčil jste katastrofy, povodně… Je někdy situace, kdy zvonař skutečně zapláče? Za války to bylo rekvírování zvonů, a při výrobě?
Přiznám se, že někdy skutečně ano, to je v pořádku. Vždy je to napětí. Je mnoho příležitostí, jak tu práci zkazit. Záludnost je trošku v tom, že i když zvonu věnujete veškerou péči od začátku, tzn. od výpočtů, stavby formy, vypalování až po konečné zdobení, tak se ten výsledek dozvíte až na konci. V průběhu jednotlivých etap není možné zkontrolovat, jestli třeba už k té chybě nedošlo. Nejde to. Když je zvon odlitý, vychladlý, rozbijete formu a poprvé ho zavěsíte, tak se teprve zjistí, jestli se ta práce podařila. Pokud ne, tak je jediná cesta, od počátku všechno znova - roztavit a nanovo. Dojde nejen ke ztrátě energie, ale i zvonoviny. Propalem se něco vypaří a zmizí. Pak také obrovská část práce. Druhý zvon už vlastně děláte zdarma.

Některé zvony jsou víc známé, např. zmíněný Zikmund v Katedrále, ale co právě zvoničky, kapličky?
Pokud se dnes zvon nezabezpečí, tak dlouho nevydrží. To je smutek. Máme případy, kdy se zvon dělal třeba dvakrát na stejnou kapličku. Potřetí už pan starosta rozhodl, že když se to nedá zabezpečit, že zvon nebude.

Zvon plastem nahradit nelze, podobně jako okapy…
Už jsme také dělali repliku ze dřeva. Nezvoní, alespoň se zachová silueta kaple, ta je bez zvonu smutná. Pak tam dáme tabulku, proč zrovna dřevěný zvon. Opravdu smutek.

Můžete prozradit, když Vám někdo zavolá: „Máme zájem o nový zvon“. Jaký je to pocit?
Snažíme se se zákazníkem navázat nějakou vazbu. Nejsem schopen dělat něco, s čím vnitřně nesouhlasím. Pokud mě tlačí k něčemu, o čem vím, že to není dobré, tak to odmítám. Ať je to jakákoli zakázka, byť lukrativní.
Někdy má zákazník jasnou představu, někdy ne. Někdy si nechá poradit, jindy tvrdošíjně vzdoruje a prosazuje to své. Pokud je to třeba jen jiný názor a věci to nevadí, tak proč ne. Mám nejraději, když s protistranou komunikujeme. Každý zvon má vlastní příběh. Jsou to místa, která se neopakují. Někde chtějí aplikovat něco ze starého zvonu, co se zachovalo. Třeba kousek zvonoviny přihazujeme do pece. To je pak skutečně zážitek. Lidé neváhají a jedou se podívat na lití zvonu. To je pro mě úžasné.
Někdy cítím, že si od nás nechají všechno připravit až na doraz, s tím vědomím, že si to objednají jinde. To se děje často, v podstatě je to taková česká mazanost.

Připomněl jste mi, že např. zabíjačka se začíná přípitkem. Je tomu i v případě zahájení projektu?
Až když je zdárně odlito. Nedávno jsme odlévali zvon do Vimperku. Přijel pan starosta s dvaceti lidmi. Přivezli speciální pivo, které tamní pivovar uvařil pro tuto příležitost. Nazvali ho Inocenc, podle zvonu. Byl to skutečně nezapomenutelný zážitek.

Když to tak vezmu, tak vlastně zvonařská dílna je jakýsi erb na desítky až stovky let. Zikmunda odléval Jaroš 1549 a lidé to vědí po staletí… To je taková zvláštní zodpovědnost?
Na dvě stě i více let. Nejstarší dochovaný zvon u nás je z roku 1286 v Chebu v muzeu. Nejstarší funkční zvon je z roku 1300 v Havlíčkově Brodě a stále zvoní. Obecně vzato říkáme, že zvon vydrží tisíc let, a to jen z toho důvodu, že starší zvon tohoto typu nemáme. Ty předtím vypadají jinak, ale tisíc let jsou dokladované zvony, v podstatě bez nějaké zásadní změny a je to těleso odlité z bronzu, zvonoviny, které je cíleně laděné na určitý tón a rozeznívá se úderem srdce. Tisíc let tady vydrží s podpisem svého autora. Byla by to škoda, nezanechat nějakou stopu. Dokonce dnes má šanci delší, než to měly zvony před 2. světovou válkou. Ať se bude dít cokoli, rekvizice zvonů už asi nebude.

Osobně jsem se s výrobou zvonu setkal v zajímavé expozici Národního technického muzea.
Expozice hutnictví. Pro ně jsem dělal klasickou technologií formu. Všechno postaru, s výřezem, za použití cihel, s hlínou, sušením dřevěným uhlím uvnitř. Nyní je tam forma jako trvalý exponát, a ten zvon, co tam je, si nechali vyrobit s emblémem NTM.
Dokonce tam mají vystavené původní srdce ze zvonu Zikmund, které prasklo v roce 2002. Určitě tam je na správném místě.

U zvonů je asi největším problémem lano, které tak dlouho nevydrží?
Lano je spotřební materiál, to je pravda. V Katedrále na Hradě s tím mají svou zkušenost. V našich podmínkách je Chrám sv. Víta, Vojtěcha a Václava výjimkou tím, že se tam zvoní ručně. Rozhodně už tento způsob zvonění není v převaze, což mě osobně mrzí, protože tam ta vazba člověka a zvonu trošku chybí. Doba to s sebou nese. Každý vám řekne: „Zvoníci nejsou“. Obecně se instalují hlavně zvonící stroje.

Zazvonil jste si při nějaké rodinné příležitosti, nebo si řeknete, to je braní si práce domů…
Pro mě práce nekončí nikdy, ale kovářovic kobyla... Mám doma jediný zvoneček, má asi patnáct centimetrů. Udělal jsem si ho cíleně, když jsme dělali pro jednoho zákazníka kovanou zvoničku ke dveřím. To je všechno, co mám doma ze zvonařiny. Kamarádi se mi smějí, že bych neměl mít ani elektrický zvonek od branky domů.

Když to vezmeme z hlediska emocí – zvonky štěstí, zvony varují při požáru, umíráček, slavnost… S čím je máte nejvíce spjaté vy?
Se vším. Do Roztok na zámek jsme dělali zvon, který slouží jenom svatebčanům. Také jsou zvonky smuteční, zvony lodní… Nedávno jsem vezl zvon hasičům na Nové město k vodárenské věži, a to je burcující zvon.
Dostávám pohlednice z celého světa, dělali jsme zvony soukromníkům na jachty. Na jedné z nich bylo napsáno: „Zdraví Vás Váš zvon, včera nás zachránil v mlze.“
Beru to trochu s nadsázkou. To jsou zvony, které cestují nejdál, protože ty jezdí po světě a nemáme moc přehled, kam až se dostanou.

Zaskočil jste mě. Máte zvony v různých zvonicích a musím doplnit i na různých mořích, i na mořském dně…
Asi ano. Loď bez zvonu nesmí odplout. Čas od času se potkám s historickým zvonem, který odlil můj děda, což je také zážitek. Jeden našli v Klokotech u Tábora, poutní místo. V roce 1979 jsme tam dělali devět nových zvonů. Tehdy opravovali střechu. V krovu našli dědův zvon, který jim děda kdysi opravoval v roce 1918. Nikdo nevěděl, jak se tam ocitl. Tehdy mi ho věnovali. Mám ho dodnes.
Z jiné farnosti zase mám dědův litinový zvon, nejstarší, který mám, z roku 1914, ten také střežím. Je to pro mě poklad. Součást naší historie, jsou se mnou spjaté zpátky do minulosti, součástí života.

Máte nějakou svou soukromou kapličku?
Nemám. Měl jsem v plánu, že si nějakou vybuduji na zahradě. Kořeny máme na Moravě, děda pocházel z Habrůvky u Křtin. Tam mám v Santiniho kostele velkou zvonkohru s 33 zvony, což je takové srdeční místo. Tam je dokonce na věži dědův i tátův zvon. Tam se vracím dělat údržbu a dalo by se říct, že to je takové moje místo.
Zvony provázejí celý život, několik generací. Najděte jiný další předmět, který zůstává tisíc let prakticky stejný a beze změn. Co tady mám z minulosti, nezměnilo se a funguje stejně?
Zvony je třeba čistit, zejména od holubího trusu. Například zvony na sv. Vítu jsme prvně restaurovali v roce 1972 a pak vždy po dvaceti letech.

Máte je důkladně osahané?
Spolehlivě. Čtyřicet let jsem o ně pečoval. Musí se samozřejmě ručně. Milimetr po milimetru se obrušují, pak se patinují. Dneska je stačí umýt.

Kostelní věže znáte zevnitř dokonale…
Někdy je to nepříliš lichotivý obrázek. Někde se dá i z podlahy jíst… Paradoxně je to tam, kde se zvoní ručně. Tam si zvoníci dělají pořádek. Čím spolehlivější je zvonící stroj, tím méně na tu věž někdo chodí, tak tam ani neuklízejí.

Když řeknu zvonařina je dřina. Mám pravdu?
Budete mít pravdu. Práce ve slévárně o tom hovoří, nebo i samotné montáže, to není zrovna maličkost. Ani nepočítám, kolikrát jsme šli například v Plzni nahoru, schodů je přes dvě stě. Stejně tak si tam musíte vynosit mechanizaci, nářadí. Zapomenete dva šroubky dole a musíte jít znovu. Není cesta, než si pro ně dojít. Ráno říkáme, že si nahoru vezmeme jen to nejnutnější. Za dvě hodiny tam z auta vynosíme všechno.
Je to dřina a fyzická práce. Pokud se vše podaří, pak je to ke konci uspokojení, které nelze s něčím srovnat.

25.5.2015 22:05:26 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!