Scéna.cz 

Fotograf Petr Kurečka – když hvězdy přejí hvězdám

Květa Fialová, Věra Chytilová, Karel Gott, Regina Rázlová, Luba Skořepová, Michal Kocáb, Simona Stašová… Všechny tyto osobnosti z hudebního, filmového i divadelního světa, v jejichž výčtu bychom mohli pokračovat, mají jedno společné, sešly se před objektivem Petra Kurečky. Pro jeho tvorbu je charakteristická práce s tělem, osobité vnímání světla a svérázná práce s barvami. Specializuje se zejména na portrét. Upoutal na sebe sérií kalendářů Proměny pro Nadaci Chantal Poullain, dále fotografuje pro CD booklety, plakáty pro divadelní inscenace, různé fashion kolekce…

Setkali jsme se na tiskové konferenci k novému projektu Dagmar Peckové HŘÍŠNICE, ke kterému nafotil sérii uměleckých portrétních fotek. Zajímalo nás, jaká byla jeho cesta k celebritám? Jak vlastně takové focení probíhá? Dagmar Pecková prozradila, že v ateliéru strávila kolem dvanácti hodin.

Sedíme v jedné karlínské kavárně, kde nám fotograf Petr Kurečka ochotně odpovídal na otázky a vlastně nám umožnil virtuální návštěvu svého ateliéru… I když všechno je vlastně ve hvězdách a s hvězdami spjaté.

„S fotografií jsem začínal v ostravské hvězdárně, kde jsme měli přístup do profesionální fotokomory. Byla tam např. i leštička, destilovaná voda, spousta vymožeností, které jsem v koupelně mít nemohl,“ vyprávěl a dál vzpomínal: „Chemii jsem si míchal sám. Dokonce tam byla i sušička na negativy.“
Narodil se ve Frýdku-Místku ve znamení Berana. Vztah k umění je v jeho rodině doslova generační. Jeho děda byl regionální sochař a malíř v Beskydech. Po něm zdědil talent jeho otec. V kresbě byl prý dokonce lepší než jeho syn Petr. Moc se tomu ovšem nevěnoval.
„Zbytek asi přešel na mě. Jako správnému Beranovi trochu déle trvalo, než jsem dal na rodinu. Všichni říkali: „Podívej se na dědu a na tátu, jak hezky kreslí. Ty nechceš?“
Trochu jsem se zadřel. Odmítal jsem malovat. Později si umění asi našlo mě. Zjistil jsem, že mě to baví. Nakonec jsem se přihlásil na ostravskou lidovou konzervatoř, obor malba a kresba.“
Konzervatoř byla kromě rozvíjení estetického cítění a vnímání také o řemesle. Co se tím vlastně myslí? Každý se musí tzv. vykreslit. Zápěstí, prsty, celá ruka se musí uvolnit. Pokud se malbě či kresbě přestane výtvarník věnovat, spadne dolů. Ruka ztvrdne.
Přiblížil, že si skutečně musel projít vším. V pátek se prý dělalo zátiší, pak figura, krajina atd. Podle něj je mít základy skutečně důležité. Školou procházel v klidu a najednou hvězdné štěstí.
„Přijel nákupčí z Londýna, odkoupil sedm mých věcí a nabídl mně vycestovat do Londýna, kam jsem se přestěhoval tak nějak s typickým českým přístupem.“
Jako správný český Honza se domníval, že ho všude čekají s otevřenou náručí. Realita byla úplně jiná. V Londýně je v umělecké branži neskutečně velké konkurenční prostředí. Prozradil, že se tam vyskytuje hodně talentovaných lidí, ale stálo to rozhodně za to. Při tamním pobytu vytvořil soubor reportážních fotografií Living London.
„Vrátil jsem se do Čech a pracoval jsem jako grafik v několika firmách. Zlom nastal, když jsem poznal Květu Fialovou. Můj kamarád Marek Škarpa, režisér, s ní točil dokument a nabídl mi, zda bych při tom nefotil. Květě Fialové vděčím za hodně. Ne náhodou jsem s ní vytvořil první proměnu na Alberta Einsteina. Začal jsem se postupně pohybovat mezi známými osobnostmi a tím to vlastně začalo. Život s hvězdami a pod hvězdami…“

Obsluha nám přinesla kávu. S pěkným moravským dialektem se optala, zda chceme vodu „perlivů nebo neperlivů“. Popíjeli jsme a rozebírali, jak jinak než poslední projekt Hříšnice. I když pro Petra Kurečku je vlastně ukončený. Bude si žít vlastním životem. Listuji v bookletu, Petr mě občas zarazí a ukáže mi fotografii ke konkrétnímu tématu v mobilu.

Prozradíš, jak dlouho trvalo hledání ideje k jednotlivým hříšnicím?
Dáša mi zavolala, abych přišel na kafe. Vstoupím do místnosti, kde bylo kolem deseti lidí, kde se všechno projednávalo.
Od samého začátku mi Dáša, jak je taková hodně energická, chrlila tisíce nápadů. Mezi nimi nebylo žádné spojení. Neměl jsem se čeho chytit. Všechno vyvstalo až v ateliéru, až tam jsme našli nějakou společnou linku.

Dagmar Pecková prozradila, že v ateliéru trávila kolem dvanácti hodin, říkal jsem si, stačí zapózovat a cvak…
To si myslí spousta lidí. Z fotografií je vidět, že pracujeme s kostýmem, stylizací, líčením…

… ale i pozadím. To je dokreslované nebo focené?
Záleží na tom, jak velký je rozpočet. Pokud pracuji s kulisou, buď si někoho najmu, případně pozadí maluji sám. Dnešní doba je hodně zrychlená, tak se to většinou dodělává fotoshopem. Osobně to nemám rád. Malování rozhodně nevnímám jako zbytečnost.
Když používám fotku, může být moje, nebo si ji koupím z databáze fotek. Potřebuji obrázek Říma, tak tam neletím, mám ji z fotobanky.

Co kostýmy?
Pracuji s různými módními návrháři a stylisty. U Hříšnic to byla Ivana Follová, vybírali jsme a hledali např. ve fundusu na Barandově. Podobně šperky. Příprava byla hodně velká.

Fotograf pracuje také s výrazem. Jak to bylo v případě Dagmar Peckové?
Dášu fotím rád. Vlítne do „aťasu“ a všechno se nadzvedne a přistane zpátky. Je to osobnost s neskutečným elánem a vervou, do všeho jde naplno. Někdy je to hodně zvláštní. Třeba jsem jí podal lebku tura, se kterou je nafocená… Chytla to tak, že se lebka odtrhla od rohu a spadla na zem, roh jí zůstal v ruce.
Byla to zase náhoda. Týden předtím jsem byl u známých na farmě, kde se tyto lebky válely na zemi, já hned, že bych chtěl jednu domů, abych si ji vystavil na zeď. Najednou mě napadlo, že podstatná veličina je u hříšnic také smrt. Lebku jsem vzal na focení. Spojilo se to v ateliéru, k tomu má Dáša dredy, podstatný prvek. Foto je na titulu a na promo plakátech…

Osud hříšnic je zajímavé téma. Dokonce jsi vytvořil fotky, které vydají na samostatné umělecké dílo.
V dnešní době není zas až tak moc témat, která by byla i vizuálně zajímavá. Byl jsem rád, že mě k tomu povolali. Symbolismus na fotkách miluji.
Brutálně jsem si to užíval také u Proměn pro Chantal Poullain, Taroty, naprosto famózní. Bohužel, široká veřejnost to nějak moc nepobrala. Úspěšnost kalendáře byla menší, než když děláme přerody lidí v jiné osobnosti.

Jeden z přerodů byla např. Vlasta Chramostová ve Winstona Churchila.
Ano. Byla to druhá série. Ta fotka byla vydražená za půl miliónu korun. (Peníze šly na charitativní věc – pozn. red.).

K tomu focení pro divadla. Divadlo Loutek Ostrava, Městská divadla pražská nebo Slovácké divadlo Uherské Hradiště.
Inscenace Marvin, Romulus Veliký, Harold a Moade, Oskar a růžová paní…

Toto všechno představuje vázanou tvorbu, kdy pracuješ na objednávku. Co naopak tvá volná tvorba?
Na tu mám hodně málo času. Stále dělám nějaké desky, plakáty, časopisy apod. Už na škole jsem miloval kreslit lidské tělo, proto fotím nejvíce aktů. Dokonce mě klienti v poslední době hodně oslovují s tímto záměrem. Když je potřeba focení fashion nebo něco podobného a je tam třeba mít trošku odhalené tělo, tak se hned volá mně. Mám novou kolekci, která půjde na výstavu – „Reborn“ (Díváme se do mobilu…)

Koukám, že hodně dáš na zachycení pohybu?
To proto, že fotky v pohybu mají dynamiku a to mám rád. Fotil jsem jednu slavnou herečku Ingrid Guimaraes v Riu de Janeiru pro časopis. Byla z focení úplně mimo. Poprvé prý někdo po ní chtěl, aby měla strach, brečela a skákala. Byla z toho opravdu nadšená.

Můžeš si odjet za inspirací do ciziny a jen tak relaxovat?
Právě díky tomu, že jsem na volné noze, tak mohu. Jednu dobu jsem často jezdíval do Jižní Afriky. Také jsem byl v Číně, v Šanghaji, kde jsem dělal většinou dokumentární fotky. Když se podaří spojit příjemné s užitečným, tak je to ještě lepší. Do Brazílie jsem jel se záměrem, že tam nafotím svou knihu. Zvolil jsem si téma kult těla. Brazílie je pověstná světoznámým karnevalem, většinou se v průvodu nestydí za svou nahotu. Myslel jsem si, že v této zemi nebudou se sexualitou a nahotou problémy. Plánoval jsem, že tam nafotím akty, ale v takovém směru, že akt srovnám s podobnou skutečností, přírodninou nebo jiným tvarem. Zjistil jsem, že Brazilci jsou konzervativní národ. Na druhou stranu mi stačilo nafotit jednoho kluka a holku, postupně se mi ostatní začali sami hlásit. Přivezl jsem spoustu materiálu. Např. jsem fotil kovboje, kteří nakládali dobytek. Nejsou úplně nazí, ale už to prostředí je nabyté adrenalinem a testosteronem, myslím si, že to bude fotky v knize hodně doplňovat.

Jak se shánějí lidé na focení?
V Brazílii jsem měl dobrou produkci. Kromě toho jsem tam dělal fashion kampaň pro jednoho designéra v Sao Paulu.

Focení v Brazílii byla tedy práce i zábava?
Poprvé jsem tam skloubil něco, co bych nazval odluku od zakázek. Některé zakázky beru ovšem jako odpočinek, např. kalendář pro Pardubice.
Když už mám dost obličejů a všech, vezmu foťák a vypadnu do města a tam se tři dni toulám jenom s fotoaparátem. To je pro mě nejsilnější odpočinek.

Když někoho fotíš, je lepší s ním mít nějaké osobní vazby?
Určitě ano. Pak si můžeš dovolit říct věci, které si z profesionálního hlediska nemohu dovolit k někomu, koho neznám. Pokud to srovnám, fotím Tonyu Graves, která je moje velmi dobrá kamarádka, tak na ni mohu vylít tunu medu, což se také stalo, nebo vysypat kilo cukru, což bych si třeba u Karla Gotta netroufl. Celá spolupráce je taková uvolněnější. I když proti Karlovi nemohu říct prostě slovo. Naprosto profesionální člověk, úžasný.

Má fotografovaný právo veta?
To určitě ano, ale ještě se mi to nikdy nestalo. Všichni si focení se mnou pochvalují. Nepatřím k těm, kdo by druhé do něčeho nutil. Focení je velká psychologie, opravdu. Patřím k senzitivním lidem. Když už stojí někdo před objektivem třeba pět minut, mohu ti dokonale popsat, co je za osobnost. Vidím, jakou má náladu, jaké má limity. Nehrnu do toho jen své ego a chci, chci a chci. Spíš jde o formu empatie a spolupráce.
Snažím se lidi poznávat. Focení by se mohlo přehoupnout do něčeho nepříjemného a to skutečně nechci. Na place usiluji o pohodu. Obdivuji všechny, co se nechávají fotit, ať už v obleku nebo nazí. Osobně bych na to vůbec neměl. Dokonce, když někdo fotí mě, tak to docela nemám rád. Vždycky mám respekt před každým, kdo si před foťák stoupne.

Předpokládám, že vzniká velké množství materiálu, nakolik je pak těžké rozhodnout, která zachycená vteřina je ta pravá?
Nejsem ten, co cvaká na prázdno. Když tam nic nevidím, tak nefotím. Výsledek prostě cítíš, jestli se ti ten člověk do něčeho dostane. Už v hledáčku vidíš, jestli je to ono. Brutálně moc odpadního materiálu nemám.

Jaké je to fotit naplno, když nefotíš naprázdno.
Měl jsem tu výhodu, že jsem začínal fotit na film, tedy na analogu. Jako student jsem si musel filmy kupovat, a nebyla to levná záležitost. Hodně často jsem si rozmýšlel, co cvaknout a co ne. To mě naučilo, nechci říkat přímo pokoře, ale něčemu, kdy nezneužívám digitální techniku. Opravdu ne.

Focení ateliér nebo exteriér? Kalendáře se nechají dělat i venku?
Preferenci mezi prostředím nemám. Ateliér je pohodlnější. Máš v něm veškerou techniku k dispozici. Nemáš tam vítr a nepříznivé počasí. V ateliéru někdy nedosáhneš té nálady, která je venku.

Pojďme ke kalendářům. Prozradíš, na základě čeho se ti protnout ty dvě osobnosti? Minulá a současná, např. Vlasta Chramostová a Winston Churchil?
Vlastu Chramostovou jsem fotil několikrát předtím. Všiml jsem si jejího protaženého obličeje, který prostě dělává. Byla jasný Churchil už od začátku. Podobně jako Květa Fialová zase Einstein. Vždycky si s kolegou s Markem Škarpou sedneme a vybíráme podle typu. Mám právě to štěstí, že jako výtvarník mám vizuální vidění rysů, takže určitě bych neudělal to, že bych nějakou blondýnu proměňoval za Fridu Kahlo, pokud by to nebyl záměr.

Proměny jsou tedy hlavně o pocitu a psychologii?
Přesně tak, jde hlavně o to vybrat vhodnou VIP personu. Řekli jsme si s kolegou, že to budeme dělat jen na základě poctivého řemesla. Není tam žádná montáž, nic takového. Co vidíš, je skutečně reálné. Nejdražší a nejnáročnější kalendář, co se týče výroby, byl z roku 2014 – Taroty, kdy jsme si nechali postavit divadelní scénu, fotografovali jsme v bývalé varně v Psychiatrické léčebně Bohnice, která je opuštěná. Vzniklo tam pódium, opona, byl tam kulisák, který maloval dvanáct pozadí ručně, každé je na fotce za daným člověkem. Byla to přenádherná práce i se zvířaty. Měli jsme tam lva, výra, krkavce nebo holubice. Bylo to nádherné, ale i komplikované. Například Chantal Poullain jsme fotili se psem. Měl ji tahat za šosy kostýmu, i když je to cvičené zvíře, tak si prostě postavil hlavu. Do šatů jsme pak zašívali šunku, aby do nich kousal.

Jak sis hledal klíč k tomu co vlastně fotit? Přeci jen je tu silná konkurence…
Řeknu to úplně bez obalu. Tenkrát ve čtrnácti letech jsem četl rozhovor s Annie Leibovitz, významnou americkou fotografkou, kde ji John Lennon poradil: „Pokud chceš, aby lidé znali tvou práci, musíš fotit známé lidi.“
Tehdy mně to došlo. Vždycky jsem chtěl fotit celebrity a pohybovat se mezi nimi. Teprve pak bude má tvorba vidět. Jakmile se fotky dostanou do časopisu, klienti tě začnou sami oslovovat, reflektují tě. Mám hodně kolegů, kteří fotí výborně, ale vůbec se o nich moc neví.
Květa Fialová jako Einstein, měl jsem ji nafocenou, ještě nápad na kalendář nebyl na světě. Do toho mi volá Chantal. Sešli jsme se, dali hlavy dohromady a vzniklo něco neobvyklého – kalendář Proměn. Bylo to docela humorné, protože jsme ho hned zaslali do soutěže o titul Kalendář roku, a byl první. Porota z toho byla docela mimo, vlastně ani nevěděli, kam to zařadit. Vymysleli zvláštní kategorii – Osobité ztvárnění celebrit.

Kdy nechceš vzít fotoaparát do ruky?
Velmi často. (Smích.) Zejména, když vidím reakce lidí, kteří ani nemají ponětí, co zatím focením je, oni si velmi často myslí, že je to taková zábavička. Občas slýchávám: „Jsi fotograf, vyfoť nás…“ To opravdu nedělám. Když jsem na večírku, tak se chci bavit. Nedávno mě v tomto duchu požádala jedna paní. Oponoval jsem jí otázkou, co dělá. Prý účetní… Já na to, zda mi na večírku udělá zdarma daně? Lidi prostě nechápou, že je to nějaký proces, kdy se nebere jen foťák a mačká spoušť.

Vzal bys focení svatby?
Nefotím věci jako svatby a večírky. Mě to nebaví. Nejdu do ničeho, co se nevztahuje k portrétu, k lidem.

Děláš výjimku u rodinných akcí?
Ne. S tím je také občas problém.

Rodiče jsi fotil v nějaké proměně nebo jako VIP osobnost?
Otce nikdy. Matku snad jednou, ale bylo to dávno. Sourozence jsem fotil, to bylo před rokem, dělal jsem to jako dárek pro svého švagra. Dělal jsem sestru i neteř v ateliéru, s profesionálním make-upem, se stylistkou. Byl to opravdu jako dárek. Pro mě musí mít práce smysl, jinak mě to netáhne. Když mám fotit něco s určitým záměrem, teď jsme v ateliéru a už se končí, vím, že jsme ve finále kreativního procesu, někdo do toho řekne, že potřebuje to a tamto, ty fotky pak dopadnou hrozně. Nečekal jsem to, chvíli trvá, než začneš o tom přemýšlet, než si řekneš, co a jak, dáš se do kupy.

Jsi ve finále fotograf? Nebo scénárista, produkční…
Nacházíme se v České republice. Tady skutečně musím obsáhnout všechno, od zajištění prostoru, až po stylistku apod. V zahraničí to funguje tak, že fotograf opravdu jen fotí. Někdo to nastylizuje, zavolají mi, jaké chci světlo atd., přijdu a jen fotím. V Čechách musíš dělat všechno. Nikdo si nemůže platit velké produkce. Když je potřeba fotku retušovat, nerad to dávám někomu jinému. Vím, co tam chybí.

Existuje něco, čemu se říká tréma z VIP osobností, jak ses toho zbavoval třeba v začátcích?
Přiznám se, že jsem nic takového nepociťoval. Spíš to byla nervozita ze složitějšího focení. Na place deset lidí, technika za milión, a ty jsi ten, na kom všechno visí. Tak podobnou trému mám i dodnes. Opravdu to může být špatně poskládaný tým, hvězdy tomu nepřejí, a focení je na štíru. To se může stát každému. Není to spíš z lidí, ale ze situace.

Co tě čeká?
Kniha, pak dokončit výstavu. Pořád se mi ozývají klienti. Práce mám dost. Čím dál víc se mi rýsuje možností vyjet ven a dělat v zahraničí.

Co krásná místa v Čechách?
Svým způsobem ano, ale tam mohu dělat krajinu a dokument, ale já nejsem krajinář. Opravdu jsem člověk, který se cítí v kramflících v oboru portrét, nechci zasahovat někomu do zátiší, krajiny… Tomu já nerozumím. Vždycky mě bavila psychologie, práce s lidmi.

Petr Kurečka (1978 Ostrava)
Jako fotograf se specializuje na portréty českých i zahraničních osobností. Před jeho fotoaparátem stály takové hvězdy jako Terry Gilliam, Karel Gott, Karel Roden, Lucie Bílá, Květa Fialová, Jiří Bartoška, Ivana Chýlková, Aňa Geislerová, Jan Kraus a mnoho dalších. Pravidelně spolupracuje s umělci vydávající svá alba pod značkou Supraphon i Universal, jakými jsou například Support Lesbiens, Tonya Graves, Pavel Vítek, Pavel Šporcl, Dagmar Pecková a Štefan Margita. Jeho poslední módní fotografie byly publikovány v British Vogue, nebo v rámci Fashion Week Shanghaj. Pravidelně fotografuje pro magazín Hair and Beauty tvorbu českých vlasových stylistů a fashion story pro časopis D Magazine. Vytvořil plakáty pro inscenace Slováckého divadla Uherské Hradiště nebo mezinárodní projekt Divadla loutek Ostrava Marvin, který režíroval brazilský tanečník a performer Duda Paiva.

Oficiální stránky: facebook.com/petrkurecka
www.petrkurecka.cz
Fotogalerie k rozhovoru: Z tvorby Petra Kurečky