Scéna.cz 

Kino Art 19. týden

Strings
I svět loutek má své legendy a velké eposy. Uhrančivě originální pohled do světa na nitích v dánském koprodukčním filmu (2004). Režie Anders Ronnow-Klarlund
Zatímco animované filmy vytvářené ploškovou animací či za pomocí počítačů představují početné a žánrově pestré odvětví kinematografie, loutky se ve filmu vyskytují zcela sporadicky. Když ponecháme stranou hrstku titulů, kde se objevují loutkové sekvence, celovečerních snímků vytvořených kompletně prostřednictvím loutek je jako šafránu. Vedle dvojice filmů navazujících na populární britský loutkový seriál Thunderbirds, které vznikly v druhé polovině šedesátých let, se do povědomí širokého publika zapsala pouze slastně obhroublá satira Team America: Světovej policajt (2004) od tvůrců South Parku (která ostatně byla inspirována právě Thunderbirds). Ve stejný rok byl shodou okolností do kin uveden ještě jeden celovečerní loutkový film zcela jiného ražení. Dánský koprodukční projekt Strings přináší osobitou vizi inspirovanou bájemi a starověkými eposy. V tomto ohledu připomíná o čtyři roky starší tchajwanský loutkový film Legend of the Sacred Stone, ale na rozdíl od něj se nespokojí pouze s loutkovým převyprávěním fantaskního příběhu. Hlavní klad Strings spočívá v esenciálním provázání filmu se samotnou podstatou loutek, v oněch titulních nitích. Před diváky se otevírá uhrančivý svět loutek, jejichž nitě vedou až do nebe. Na nitích, jež jsou vázané na jednotlivé části těl, pak doslova visí i jejich život. V tomto univerzu se odehrává epický příběh mladého prince, který se po smrti otce musí vydat na dalekou pouť. Ta se z původního tažení za pomstou stává cestou prozření a smíření. Osobitá vize a nápadité užití loutek i jejich unikátní design vynesly snímku nadšené přijetí na mezinárodních festivalech i několik ocenění, mimo jiné z prestižního festivalu fantastických filmů v Sitges.
Vysílání: 05.5., 23.10 hod., ČT art

Poslední metro
Gérard Depardieu, Catherine Deneuveová a malé pařížské divadlo za okupace. Francouzské filmové drama (1980). Dále hrají: J. Poiret, H. Bennent, A. Ferréolová a další. Režie Francois Truffaut
Po okupaci Paříže v roce 1940 je Lucas Steiner, majitel divadla Montmartre, nucen skrývat se kvůli svému židovskému původu. Všichni jsou přesvědčeni, že uprchl do svobodné zóny, ale skrývá se ve sklepě divadla. Vedení divadla se ujme jeho žena Marion, která zkouší novou hru podle manželových poznámek. Hra má název Ztracená a Marion v hlavní roli sekunduje nenapravitelný sukničkář Bernard Granger, který přišel z jiného divadla. V kritickém období se divadlo více než kdy jindy stává obrazem života: každý něco předstírá, hraje svou roli a nikdo nemůže nikomu věřit. Scénář je schválen úřadem propagandy a začíná kolo zkoušek. Lucas poslouchá ze sklepa herce a připravuje pro Marion režijní poznámky. Ta se mezitím snaží získat kontakty na převaděče, aby se Lucas dostal přes demarkační linii do svobodné zóny a poté do Španělska. Divadlo navštěvuje divadelní kritik Daxiat, který kolaboruje s nacisty, ale on divadlu nepomůže. Vše se komplikuje, když Němci ovládnou Svobodnou zónu.
Vysílání: 08.5., 22.15 hod., ČT art

Rozbouřené vody
Trest uložený soudem končí, ale tíha viny i nemožnost odpuštění zůstávají. Norské koprodukční drama (2008). Hrají: P. S. Valheim Hagen, T. Dyrholmová, E. D. Petersenová, F. Grondahl a další. Režie Erik Poppe (V norském a dánském znění s titulky)
Velkými mezinárodními festivaly neprávem přehlédnutý snímek norského režiséra Erika Poppeho předkládá mnohovrstevnatou úvahu o tíze viny a o tom, jak je nelehké odpustit. Mladík Thomas byl čerstvě propuštěný z vězení, kde si odseděl trest za zabití malého chlapce, a dostal místo varhaníka v kostele. Svou minulost cíleně tají a jeho talent i energie, kterou dává do každé skladby, si získávají srdce lidí z jeho okolí. Thomas se postupně začíná sbližovat s farářkou Annou a jejím chlapcem. Jednoho dne ho náhodou v kostele pozná Agnes, matka hocha, kterého zabil. Vypjaté psychologické drama staví na pečlivě profilovaných osobnostech hlavních i vedlejších postav a také na důmyslně rozloženém vyprávění. To skládá obraz popsané situace ze dvou odlišných perspektiv: nejprve divák vidí dění jakoby očima Thomase a pak se v zásadě totožné události ukáží z pohledu Agnes. Díky tomu publikum nejprve vidí pachatele sužovaného tíhou viny, ale také doufajícího v nový život, a posléze dostane pocítit vnitřní strach i ztrátu jistot matky, která přišla o dítě, a nedostalo se jí odpovědi na prostou otázku: Proč?
Vysílání: 08.5., 00.50 hod., ČT art

Amen.
Proč papež Pius XII. tenkrát neodsoudil židovskou genocidu? Francouzský koprodukční film (2002). Hrají: U. Tukur, M. Kassovitz, U. Muhe, M. Duchaussoy a další. Režie Costa-Gavras
Film Constantina Costy-Gavrase byl volně inspirován hrou Rolfa Hochhutha, která se hrála v roce 1963 a poprvé veřejně pranýřovala papeže Pia XII. za jeho vazby a postoje k nacismu.
Filmové drama Amen. splétá dva příběhy: skutečné postavy – poručíka SS Kurta Gersteina, který na vlastní oči, jako jeden z prvních viděl vyhlazování Židů v koncentračních táborech Belzec a Treblinka, a teatrální svět temných stínů Vatikánu a jejich diplomatických her. Tyto dva příběhy jsou spojeny fiktivní postavou mladého jezuitského kněze Fontany, který se snaží zprostředkovat poznatky a svědectví Vatikánu tak, aby mohl Svatý otec veřejně deklarovat postoj církve k židovské genocidě.
Hlavní otázkou filmu je, zda a za jakých podmínek měl papež veřejně protestovat, zda se měl schovat za to, že se bál represí vůči katolíkům v okupovaných zemích? Měl právo zůstat ve stínu své neutrality ve snaze chránit je? Jedna z hlavních postav filmu dává klíč k této záhadě: "Před válkou jsme měli papeže války (Pius XII.). Po jeho smrti jsme zvolili papeže míru, ale začala válka!"
Costa-Gavras se inspiroval doznáním, které sepsal Kurt Gerstein po zatčení a těsně před svou smrtí, a výpověďmi blízkých spolupracovníků papeže.
Představitele hlavních rolí německých nacistů Ulricha Tukura a Ulricha Mühe si mnozí diváci pamatují z oscarového filmu Životy těch druhých.
Vysílání: 09.5., 23.45 hod., ČT art

Noc sv. Vavřince
Drama lidí volících nejistou záchranu před jistou smrtí. Italský film odehrávající se v toskánské vesnici na konci 2. světové války (1981). Hrají: O. Antonutti, M. Lozanová, C. Bigagli, M. Bonetti, N. Martelliová a další. Režie Paolo a Vittorio Tavianiové
V toskánském městečku San Martino kněz spěšně oddává mladý pár – Corrada a jeho těhotnou milou Belindii. Svatebčané po neokázalém obřadu vyjdou z kostela a spatří Nicolu, který se nečekaně vrátil z německého zajetí. Doprovází ho vůdce partyzánů Bruno. Dozvídají se, že Němci celé městečko podminovali...
K natočení italského filmu Noc sv. Vavřince přiměly režiséry bratry Tavianiovy jejich vlastní autentické zážitky a vzpomínky na válečné roky, prožité v dětském věku v rodné toskánské vesnici. V umělecky působivém přetavení skutečných událostí vzniklo citově i myšlenkově silné kolektivní drama utečenců, kteří prchají z domovů obléhaných Němci. Film zobrazuje i ve vyhrocených situacích zcela svébytný ráz kraje, stejně jako typickou mentalitu jeho obyvatel, do jejichž vykreslení pronikl i osobní důvěrný pohled tvůrců jako někdejších přímých účastníků válečných událostí. Výtvarně vytříbená kamera Franka Di Giacoma, čerpající z obrazů starých mistrů, umocňuje pojednávané téma svou velkolepou obrazností. Na silném vyznění filmu se podílejí také neherečtí představitelé. Film Noc sv. Vavřince byl na 35. Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1982 vyznamenán Zvláštní cenou poroty.
Vysílání: 10.5., 20.20 hod., ČT art