Scéna.cz 

Svatá Anežka Česká - princezna a řeholnice

Jako završení Roku svaté Anežky České vyhlášeného u příležitosti oslav osmistého výročí jejího narození (příští rok 2. března uplyne 730 let od její smrti) uspořádalo Arcibiskupství pražské a Národní galerie v Praze za spolupráce s Univerzitou Karlovou a dalšími institucemi výstavu SVATÁ ANEŽKA ČESKÁ - PRINCEZNA A SVĚTICE.

Svatá Anežka (1211 - 1282) nejmladší dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské se narodila do doby prudkého společenského rozmachu. Zatímco na konci 12. století existovalo v našich zemích jen pár větších sídel, během 13. století vzniká na třicet měst. Města sebou přinášejí odlišnou sociální stratifikaci - objevuje se vrstva lidí vyřazených z tradičních rodinných struktur zemědělského venkova - chudáci, nemocní, postižení, odkázaní na cizí podporu. Ta se brzy "institucializuje" ve formě útulků - špitálů. Budují je církevní řády i nejmajetnější společenská šlechtická špička.

Uživatelem podstatné části rostoucího společenského bohatství se již dávno stala církev. S tím související úpadek ideálů prvotního křesťanství vedl k četným reformním snahám o jejich obnovu. Jako jeden z nejúspěšnějších pokusů o návrat k původní prostotě se jeví hnutí menších bratří - minoritů, založené Svatým Františkem z Assisi a v ženské větvi svatou Klárou. Šířilo se Evropou jako požár a jeho myšlenky o následování Krista v naprosté chudobě a s důvěrousi získávaly přívržence ve všech společenských vrstvách.

Svatá Anežka byla propojena příbuzenskými vztahy se všemi středoevropskými panovnickými rody a v každém z nich se našly ženy, které reagovaly na ekonomický vzestup a luxus příklonem k duchovnímu životu, zakládaly špitály a kláštery, věnovaly se dobročinnosti. Byl to zcela ojedinělý historický fenomén typický pro Střední Evropu ve 13. století.

Sama sv. Anežka měla zářný příklad ve své matce Konstancii Uherské a její fundaci v Předklášteří u Tišnova. Sv. Anežka pobývala jako dítě ve slezském klášteře v Třebnici, založeném svatou Hedvikou, za jejíhož syna se provdala jiná dcera Přemysla Otakara I., Anna, Anežčina sestra, zakladatelka kláštera v Krašově. Další sestra, Dagmar, provdaná za krále Waldemara II. byla ctěna v Dánsku jako světice už za svého života. Na německém Wartburgu vystavěla špitál sv. Alžběta Durynská, neteř sv. Hedviky a Anežčina sestřenice Ludmila, manželka bavorského vévody Ludvíka, je zakladatelkou kláštera Seligenthal, který se stal pohřebištěm Wittelsbachů, Kunhuta Štaufská, švagrová sv. Anežky, manželka krále Václava I., založila klášter v lužickém Marienthalu.

Svatá Anežka tedy viděla kolem sebe celou řadu žen bohulibého života a františkánská spiritualita jí nebyla neznáma. Podobně jako její sestry i ona měla být politicky výhodně provdána. Její rozhodnutí přijmout řeholi sv. Františka nebylo nouzí z cnosti, jak se snažilo vnutit lidové podání, ale autonomním a vědomím činem, v němž dala přednost hodnotám věčným před pomíjivými. To také jasně dokazují i v opisech dochované listy sv. Kláry, adresované sv. Anežce.

Sv. Anežka založila v Praze s podporou svého bratra krále Václava I. počátkem 30. let 13. století špitál a sdružený klášter minoritů a klarisek, první v zalapském prostoru. Pro správu špitálu pak podnítila zřízení zvláštního bratrstva - řádu křižovníků s červenou hvězdou, jediného původem českého dodnes trvajícího řádu. To ale nebyly jediné fundátorské počiny. V roce 1261 začala za podpory svého synovce krále Přemysla Otakara II. budovat královské mauzoleum - kostel sv. Salvátora. Politické okolnosti ale zamezily, aby tam byl Přemysl II. pohřben. Přestože v církevní hierarchii měla titul abatyše, v praxi žila v klášteře stejným životem jako ostatní sestry a vykonávala i všechny práce jako skutečná služka.

Zemřela zde v roce 1282 a již tehdy měla pověst svatosti. Oficiální potvrzení ze strany papežské kurie se dočkala přes četné snahy až po více než 700 letech, 12. listopadu 1989, v předvečer listopadových změn, snad aby se naplnilo starobylé proroctví kanovníka Papouška.

Cílem současné výstavy v Anežském klášteře bylo představit rozmanitý obraz kultu sv. Anežky v odpovídajících historických souvislostech, připomenout její činy v dobových památkách na autentických místech, kde žila.
Výstava vychází v principu z původního scénáře expozice křižovníků v roce 1932, jejíž katalog se zachoval. Nejedná se o nějaké kopírování, během času se podařilo získat nebo objevit další památky a naopak chybí to, co bylo nyní nedostupné nebo to, co by dnes už nebylo tak zajímavé. Výstavní materiál zahrnuje na 300 expoátů, malířských děl, plastiky, archeologické nálezy, architektonické fragmenty, předměty uměleckého řemesla ale i psané dokumenty.
První část objasňuje dobové kontexty Anežčina života, její fundace, reálie, duchovní inspiraci. Další sekce se týká výtvarných a literárních památek dokládajících úctu ke svaté Anežce od středověku po 20. století a pozornost je věnována duchovně i fyzicky příbuzným ženám sv. Hedvice Slezské a sv. Alžbětě Durynské.
Patrně nejcennější objekty se nacházejí v ose kostela sv. Salvátora. Už při vstupu upoutá téměř metrová Gschwandtnerova monstrance z pozlaceného stříbra, zdobená drahými kameny a emaily, přetvořená podle návrhu Kiliána Ignáce Diezenhofera v 18. století z pozdněgotické Puchnerovy monstrance. E. Poche o ní prohlásil, že je to po loretánském "Slunci" druhá nejkrásnější monstrance barokních Čech.
Mimořádnými exponáty jsou ostatkový korunovační kříž Přemysla Otakara II. zapůjčený z Pokladu dómu v Řezně a Puchnerova archa z křižovnického majetku v náznakové rekonstrukci pozdně gotického retáblu se sochou Panny Marie.
K unikátním literárním památkám patří milánský rukopis ze 14. století s latinskou legendou o sv. Anežce Candor Lucis aeternae, dovezený z Kapitulí knihovny baziliky sv. Ambrože v Miláně a šibenický rukopis, v němž jsou opsány listy sv. Kláry. Zájemci si je mohou přečíst v naskenované podobě.
Z našich fondů je to brevíř křižovnockého velmistra Lva ze 14. století se známou iluminací, na níž krásná sv. Anežka v červených šatech předává model kostela prvnímu křižovnickému velmistru Albertu ze Šternberka.
Pozoruhodné sochařské znázornění sv. Anežky jako polopostava se nachází na originále vystavené hlavice přípory ze sv. Salvátora. Předpokládá se, že mohlo sloužit jako inspirace Myslbekovi při tvorbě pomníku pro Václavském náměstí, naznačují to některé vystavené Myslbekovy návrhy.
Z výtvarných památek barokního období stojí za pozornost mimo jiné jediný dochovaný svatoanežský cyklus - série lunetových obrazů připisovaných Josefu Heinschovi (1696) a nebo nepříliš známý protrét J. Beckovského, autora legendy o sv. Anežce.
Kult sv. Anežky v 19. století a v první polovině dvacátého ilustrují díla V. Hellicha (oltář pro kostel sv. Ducha v Hradci Králové), V. Hynaise, Č. Kafky a dalších, zajímavý je skicář s kresbami architektonických detailů Josefa Mockera k prohlížení v naskenované formě.
Souhrné informace poskyttuje filmová projkece dokumentu ČT a nutnou součástí výstavy je bohatý doprovodný program s přednáškami, komentovanými prohlídkami, workshopy pro dospělé i děti.

"Memoriální" výstava svádí už svou podsttou k tomu, že se poněkud opomene promýšlení koncepce ve snaze předvést, cokoliv s edotyčné osoby týká. Od doby narychlo chystané výstavy o sv. Václavu došlo sice k určitému posunu - nejcennější předměty jsou dostatečně vyzdviženy - mají dost prostoru, vhodné nasvícení. Organizátoři ale ani tentokrát nevyužili do hloubky možností, které téma nabízí (např. velkoplošné panely s objasňujícími texty a kresbami, srovnávacími fotografiemi apod., k lepší orientaci v problematice by přispěly i méně rozostřené tématické celky a jasněji a logičtěji vedená linie prohlídky). Možná, že i tady by platilo - méně je více, protože na návštěvníka působí vedle těch nejatraktivnějších exponátů architektura gotického prostoru.
Přesto by výstavu, která se koná v Anežském klášteře v Praze do 25. března 2012, měl vidět každý. Menší výstavnické nedokonalosti neovlivŇují důležitost osobnosti sv. Anežky ani neumenšují závažný fakt, že se zde podařilo představit celé společnosti historickou osobnost, které si stále dost nevážíme, přestože by nám ji mohla závidět celá Evropa.