Scéna.cz 

Zemřel básník Andrej Vozněsenskij

(12. května 1933 - 1.června 2010)
Ruský básník Andrej Vozněsenskij byl považován za pokračovatele Borise Pasternaka a ruských futuristů. Proto se za svého života dočkal nejen slávy, ale zažil i chvíle zlé. V roce 1963 svolal Nikita Chruščov do Kremlu zástupce inteligence a slovo dostal i Vozněsenskij.Nicméně po pár slovech se na něj Chruščov obořil nadávkami a hrozbou vyhoštění ze SSSR. Po této události byl básník nucen na dlouho opustit Moskvu. Spolu s Bellou Achmadulinovou a Jevgenijem Jevtušenkem sa stal básníkem, kterého režim držel zkrátka, ale dovolil mu publikovat. Teprve časem se stal oficiálně přijatelným pro svou popularitu mezi lidmi.

Andrej Vozněsenskij absolvoval studium na moskevském institutu architektury. Patří k tzv. čtvrté generaci ruské poezie po VŘSR. Neomezuje se jen na psaní veršů. Zkoušel dělat vitráže, podílel se na architektonických projektech, spolupracoval s divadelníky a hudebníky jako libretista na legendární rockové opeře A. Rybnikova Juno a Avos, která počátkem osmdesátých let hýbala divadelní Moskvou, procestovala Evropu a v roce 1987 nadchla i pražské diváky.
Ve svých básních navazuje na tradice 20. let. Jako básnický adept se v útlém věku obrátil na svou "univerzitu" - B. Pasternaka. Za své další učitele považuje V. Majakovského, M. Cvetajevovou a další. Stejně jako B. Achmadulina, J. Jevtušenko, B. Okudžava a R. Rožděstvenskij začal jako básník doby tání s kritickým stanoviskem ke stalinskému socialismu. V roce 1960 vyšly první jeho sbírky a hned svou odvážnou formou, extravagancí ostře odlišující se od vyžadovaného diktátu pevné kompozice vyvolaly doma i v zahraničí rozruch a způsobily, že mu jeho rychle rostoucí proslulost dopomohla k mnoha zahraničním cestám v Evropě i Americe (často verše přednášel na básnických recitálech). Velmi diskutabilní sbírka Antisvěty v roce 1964 se díky songům a skečům těšila po mnoho let velkému úspěchu v avantgardním Divadle na Tagance.
Své básně tvoří naráz a nikdy již první znění nemění (Parabola, Achillovo srdce, Pokušení, Strádání Stradivariho a jiné sbírky). Inspiruje se životem moderního velkoměsta, výtvarným uměním, historií, cestováním a civilizací v celosvětovém pohledu a svou geografickou šíří a zdůrazněným vztahem k technice 20. století kontrastuje s ruskou poezií spojenou s přírodou. V posledních letech do ní vstupují obavy z vědecko-technické revoluce, vyslovuje se k závažným existenčním a etickým problémům naší planety. Usiluje o postižení dramatičnosti, dynamiky, překotného tempa a chaotičnosti dnešního života. Pro autorskou poetiku je příznačná vynalézavá metaforičnost, výrazná rytmizace, mimořádný důraz na zvukovou stránku verše, časté groteskní celkové vyznění. Zemřel 1.června 2010.

V cyklu Evropané v hodinovém rozhovoru (vysílání 25. června 00.35 hod. na ČT2) přibližuje svůj básnický úděl, ve kterém měl štěstí díky věrnosti sobě samému, neústupnému hledačství, ale i neomylné orientaci na skutečné veličiny literárního života. Tíhne ke všemu, co v jeho osudu znamenalo skutečnou a nezapomenutelnou kulturní hodnotu a co zůstalo v paměti jako souzvuk života a tvorby.