Scéna.cz 

Josef Topol - medailon

(1. dubna 1935, Poříčí nad Sázavou)
Dramatik, básník a překladatel Josef Topol, který se v těchto dnech dožívá pětasedmdesátky, patří k nejvýraznějším a nejosobitějším umělcům poválečné éry českého divadla. Už jeho dramatická prvotina, psaná ve verších, pod názvem Půlnoční vítr, kterou publikoval v necelých dvaceti letech, vzbudila velkou pozornost u kritiky a příslib neobyčejného talentu. Josef Topol prožil vlnu úspěchu v 60.letech, především ve spolupráci s Divadlem za branou, po celou totalitu se ale o něm mlčelo. Teprve v 90. letech se na jeviště vrátil nejen se starými, ale i novějšími hrami. V loňském roce získal Zvláštní cenu kolegia Thalie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění.

Otec byl strojním topičem u státních drah, matka lesní dělnicí. Po maturitě na gymnáziu v Benešově odešle do Prahy, stal se nejprve knihovníkem a archivářem, později lektorem u E.F.Buriana v tehdejším Armádním uměleckém divadle (později D 34, do roku 1956). V letech 1954–59 studoval divadelní vědu a dramaturgii na DAMU. V roce 1965 absolvoval čtyřměsíční stipendium Fordovy nadace v USA. V témže roce se stal jedním ze zakládajících členů Divadla za branou, kde působil jako lektor a také jako režisér. Po zákazu premiéry jeho hry Dvě noci s dívkou a následném zrušení divadla (1972) se Topol ocitl mezi „nežádanými autory.“ Nejprve pracoval jako korektor v nakladatelství Vyšehrad, poté jako provozní pracovník v Lyře Pragensis. Po podpisu Charty 77 ještě krátce pracoval jako dělník u stavebního podniku, a poté odešel do invalidního důchodu.

Verše a eseje publikoval v časopisech Host do domu, Tvář, Plamen ad. Jeho hry byly poprvé publikovány v časopisech Divadlo (Konec masopustu, 1963; Kočka na kolejích, 1965; Slavík k večeři, 1967; Hodina lásky, 1968), Revolver Revue (Stěhování duší, samidat 1987; znovu 1991), Listy – Čtení na léto (Řím, Sbohem, Sokrate!, 1984; Stěhování duší, 1988), Divadelní revue (překlad a úprava didaktické hry Jana Amose Komenského Diogenes cynik znovu naživu, 1992, prem. 1974 pod jménem Václava Vrby). Dále se jeho práce objevily v samizdatu - Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje (1976) a Sbohem, Sokrate! (1977).

Kromě původních děl se věnoval překladu za ngličtiny či ruštiny – hlavně Shakespeara a Čechova (dosud je uváděn jeho překlad Romea Julie). Po absolutním mlčení od 70.let se jeho hry mohly objevit na repertoáru znovu až po roce 1989 (ale už předtím byl konspiračně uveden v Chebu jeho slavný Konec masopustu). Jeho hry se v 90.letech objevily např. na jevišti vinohradského divadla (Hlasy ptáků), v MDP (Sbohem Sokrate) či Labyrintu (Hodina lásky).