Scéna.cz 

Skleník / Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury

Jaká vůbec byla doba tzv. normalizace? A jak se duch normalizace odrazil v tehdejších uměleckých projevech? Tyto a další otázky si pokládali autoři koncepce výstavy Skleník, kterou se olomoucké Muzeum moderního umění pokusí od 26. listopadu 2009 do 4. dubna 2010 o rekapitulaci několika pravděpodobně nejpodstatnějších kapitol dění na olomoucké výtvarné scéně v letech 1969 až 1989. Vůbec poprvé se tak vedle sebe ocitne celá škála dobových uměleckých projevů, oficiálních, polooficiálních i neoficiálních. Projekt, který se dotýká téměř všech výtvarných oborů, patří k nejdůležitějším akcím olomouckého muzea v letošním roce.

„Dvacetiletí, vymezené 21. srpnem 1969, tedy koncem Pražského jara, a 17. listopadem 1989, kdy se odehrála demonstrace na Národní třídě v Praze, bylo plné protikladů a absurdit hraničících se schizofrenií. Umění se v té době tragicky rozštěpilo na oficiální, polooficiální a neoficiální. Hranici netvořilo kritérium kvality, nýbrž loajalita, služebnost vůči komunistickému režimu na jedné straně a naopak vzdor na straně druhé,“ charakterizoval normalizační výtvarné dění ředitel Muzea umění Olomouc Pavel Zatloukal. Skleník má přitom podle něj ambice shromáždit a představit doklady toho, co se v rámci olomoucké výtvarné kultury normalizačního období jeví jako nejpodstatnější ať již z hlediska malířství, sochařství, kresby, grafiky, fotografie, ale také architektury, užitého umění nebo samizdatu. „Název výstavy byl zvolen jako dvojznačný – jednak cituje jeden z tehdejších obrazů Oldřicha Šembery, jednak má navodit představu dusného, umělého a uzavřeného světa normalizace,“ doplnil.

A nač se autoři výstavy zaměřili především? „Důraz jsme kladli zejména na tři složky tehdejší výtvarné kultury. Za prvé na dílo těch umělců, kteří vytvořili pomyslný most mezi obdobím šedesátých let a normalizací, například Petr Brauner, Tomáš Černoušek, Slavoj Kovařík, Ivo Přeček, Miroslav Šnajdr starší. Za druhé jsme se snažili důsledně popsat to, čemu se již v osmdesátých letech začalo říkat olomoucká kresba, tedy tvorbu Vladimíra Havlíka, Petra Jochmanna, Inge Koskové, Jiřího Lindovského, Ondřeje Michálka, Aleny Nádvorníkové, Oldřicha Šembery a dalších. A třetím ústředním tématem je tzv. olomoucká groteska, reprezentovaná dílem Jiřího Hastíka, Miroslava Koupila, Ondřeje Michálka, Václava Stratila, nebo Jiřího Žlebka,“ vyjmenovala kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová. Stranou pozornosti však podle ní nezůstaly ani tvorba zdejších exulantů (Ivan Theimer, Victor Sanovec, Radoslav Kutra, Milan Klíč ad.) a samizdatových edic (Tomáš Černoušek, Rostislav Valušek, Tomáš Vážan ad.). „Polooficiální a neoficiální scénu často státní moc umlčovala a leckdy i kriminalizovala. Valná část jejích autorů se naopak snažila svoji tvorbu včetně možnosti vystavování a šíření legalizovat. Olomoucká výtvarná kultura se tak podobně jako u dalších kulturních center tehdejšího Československa stala pozadím dramatického střetání o svobodu projevu,“ doplnila Bieleszová s tím, že zastoupena bude rovněž normalizační oficiální scéna prostřednictvím plakátů a fotodokumentace veřejných zakázek.

Výstavu, která představí tvorbu bezmála sedmi desítek autorů prostřednictvím 180 exponátů a velkého množství dokumentačního materiálu (fotodokumentace veřejných zakázek, plakáty, dobové katalogy, samizdat, fotky z listopadu 89), doprovází obsáhlá, bohatě ilustrovaná publikace, v níž jsou dobové peripetie shrnuty do dvanácti kapitol. Ty doplňuje řada dalších textů – vzpomínky pamětníků, rozhovory, ukázky z dobové publicistiky, encyklopedie vybraných tvůrců a kulturních zařízení, obsáhlé pojednání o olomouckém samizdatu a další materiál.