Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Robert Vano: Atomovku přežijí krysy a platinové fotky

autor: Z webu

Fotograf Robert Vano patří k výrazným světovým fotografům. Proslavily jej fotky „kluků“ (jak on sám říká), a i když on sám je má nejraději, fotil v průběhu života snad všechno. Nyní je v pražském Mánesu k vidění výstava jeho fotografií pod názvem Platinum Collection, obsahující na 230 snímků, které vznikly v rozmezí let 1968 – 2008. Výstava potrvá do 9. září 2009.

Jak vznikal výběr fotografií pro tuto výstavu?
Vybíral jsem z celého čtyřicetiletého období. Vybral jsem jen to, co se líbilo mně. Takže samozřejmě tam budu mít hlavně to, co lidi ode mě znají – obrázky kluků. Je to jako u zpěváka, který se proslaví jednou dvěma písničkami a lidi je pořád vyžadují. Takže pokud chtějí protlačit nějakou novou písničku, musí ji obklopit několika starými hity. Kromě těchto fotek se tam objeví většinou neznámé věci - krajinky, zátiší, akty.

Ve dvaceti mě samozřejmě nenapadlo, že někdy budu dělat retrospektivní výstavu. Tak jsem fotil všechno, co mi řekli. Takže jsem se prohraboval v tom guláši fotek - černobílé, barevné, zaostřené, rozostřené holky, krajky, velké i malé diáky, digitál. Za čtyřicet let fotky vypadají různě, mění se móda, poptávka, kvalita. Negativů byly tisíce, a vybrat z toho 200 fotek nebylo snadné.

Většina fotografií působí jako módní „retro.“ Včetně technického zpracování...
Vždycky se mi líbily fotky z 1.republiky, které byly vyvolávány a dotvořeny ručně, na speciálním papíře. Před deseti lety jsem po tom začal pátrat, nebylo to snadné, protože většina pamětníků už nežije. Na počátku se totiž fotografické papíry pro komerční účely nedělaly, fotky se využívaly jen pro vojenské účely – aby byla evidence branců. Takže každý, kdo profesionálně fotografoval, si vyráběl papíry sám. Každý měl svůj trik – používalo se stříbro, zlato, platina, jeden je míchal s vajíčkem, další dělal gumotisk, a další tónoval dohněda. Já se někde dočetl, že platinové tisky se ze všech fotek zachovaly nejlépe. Kdyby prý byla nukleární válka, tak přežijou krysy a platinové fotky. Dopátral jsem se toho, že mladý manželský pár založil v Americe firmu, která vyrábí ty ingredience. I když je dostanete, musíte všechno dělat ručně, fotky exponovat na slunci, negativy musí být stejně velké jako výsledná fotka. Je to velká práce a navíc je celý proces hodně drahý. Trvalo mi to deset let. Ale má to jednu výhodu. Když nabízím výstavu někde v cizině, a řeknu, že mé fotky jsou v platině, už se vůbec neptají, co na nich je. Řeknou: „Ano, to chceme!“ Protože je tu záruka, že to musí mít nějakou hodnotu a že je to děláno ručně. Takže už dnes je domluveno, že výstava, kterou připravuju pro Prahu na podzim, potom poputuje do New Yorku, San Francisca, Berlína a Paříže.

Váš život byl skutečně dobrodružný - ze slovenských Nových Zámků jste doputoval až do USA, jako módní fotograf projel celý svět a nakonec zakotvil v Praze. Zažil jste děsivý útěk přes dráty, emigrantské problémy, osamělost, drogy, ale i neobvyklá setkání a profesionální úspěchy. Když se ohlédnete zpět, které období v životě považujete za své nejšťastnější?
Člověk má v sobě takový filtr, to horší zapomíná, to dobré si pamatuje. Jinak by nemohl přežít. Takže dnes mám pocit, že mi vždycky bylo dobře. Když vzpomínám na dětství, vybaví se mi především babička, se kterou jsem trávil nejvíc času. Nebylo to období bohaté, ale určitě hodně inspirativní. Vynoří se mi třeba vzpomínka, jak jsme všichni seděli v jedné kuchyni, dralo se peří, žmolila kukuřice, povídaly se strašidelné věci a my děti za pecí s napětím poslouchaly. Hračky nebyly, tak jsme uvázali šňůru na krabici od bot a běhali kolem baráku, a mysleli si, že to je vlak. Nepoznali jsme nic jiného, tak nás to bavilo a bylo to super.
Útěk před vojenskou službou přes dráty není moc příjemný k vzpomínání, stejně jako první období v Americe, kdy jsem dřel ve sklárně společně se svou adoptivní rodinou v New Jersey. Dnes se většinou připomínají má setkání s hvězdami showbusinessu – ale to já považuju za samozřejmé, ve chvíli kdy se dostanete do určitého prostředí. Říká se, že ve 20. století byly pouze dvě vlny, které výrazně ovlivnily způsob života – 20. a 60. léta. A já jsem šťastný, že jsem zažil alespoň jednu z nich. Za šťastné považuju´ setkání s fotografem Horstem, německým emigrantem, který působil v Americe. Naučil mě, jak se dívat na fotografickou profesi. Byl ze staré školy, byl k sobě tvrdý a k nám učedníkům také. I když se mi tehdy zajídalo, že mě nutil vstávat brzo ráno... Ale časem jsem zjistil, že měl pravdu. Můžete si věci naplánovat dokonale, ale když nezačnete brzy ráno, může vám plány zhatit proměna světla nebo počasí. Čekáte a den je ztracený. Právě od něj jsem vyslechl spoustu zajímavých postřehů a rad. Například nikdy nepoužíval při focení blesku. Říkal, že ten není v přírodě přirozený a že se objeví, jen když jsou bohové naštvaní. Naučil mě velké poctivosti a ukázněnosti v řemesle, ale zároveň mě inspiroval. Řekl mi – musíš si najít nějaké téma, které bude identifikovatelné, charakteristické specielně pro tebe, téma, podle kterého tě poznají. A měl pravdu, moje fotky kluků, na které jsem se specializoval, mě proslavily, i když jsem udělal spoustu jiných věcí.

Máte dnes nadhled, zkušenost – dokážete odpovědět na otázku, jaký je recept na úspěch?
Samozřejmě, že je potřeba určité dávky štěstí. Být ve správný čas na správném místě. Ale jde hlavně o to, dělat dobře a poctivě práci, do které se dáte. Já jsem v životě zkoušel leccos, a když jsem měl pocit, že mi to spíše škodí než pomáhá, tak jsme od toho odešel nebo utekl. Ale pokud jde o to, co jsem prožil a jak jsem se dostal k fotografování, byla to dlouhá cesta. Od mojí práce v kadeřnictví, kde jsem se od pomocných prací dostal ke stříhání a tady náhodou potkal šéfredaktorku módního časopisu, která mi nabídla, abych dělal modelkám účesy pro fotografování. Tehdy jsem se setkal se způsobem práce, který mi byl úplně cizí. Přišel jsem do studia, a když řekli, dnes budeme líčit všechny modelky jako Marii Callas v době, kdy hrála Medeu a ztratila hlas a další den zase jako Ritu Hayworthovou, když hrála Gildu, posílali mě domů, protože jsem vůbec nevěděl, o co jde. Napřed jsem zuřil, ale nevzdal jsem to. Nenechal jsem se odradit, byl jsem vytrvalý a učenlivý. Nakonec jsem tam zůstal 15 let. Teprve pak přišla možnost fotografovat. Takže já nikdy nebyl mladý fotograf, a úspěch v profesi přišel dost pozdě. Kromě toho – být módním fotografem znamená, že člověk musí být zvyklý plnit zakázky, vycházet vstříc zákazníkovi, protože jinak si vás podruhé nevezme. A konkurence je velká. Vyhovět a zároveň zůstat sám sebou, je někdy velmi obtížné. Ale když si takhle postupně vybudujete prestiž, máte pak možnost i zpětně ovlivňovat vkus zákazníka. Myslím, že mojí výhodou bylo to, že jsem nikdy neměl nesplnitelné cíle. Myslel jsem vždycky jen kousek do budoucnosti. Být fotografem, to zas není nijak výjimečné přání - takových je!

Před časem jste v rozhovoru řekl, že do objektu, který fotíte, musíte být zamilovaný. Jak jste to myslel?
Nemusí to být jen kluci, které mám rád. Může to být cokoli krásného. Kdysi dávno jsem například fotil v jižní Francii, v letním sídle Christiana Diora, byla to nádhera jako z Pyšné princezny. Řekl jsem si, tady bych chtěl bydlet. Ale věděl jsem, že to nejde. Stejně pocit mám, když vidím hezkého kluka, a vím, že ho nemůžu mít. Podobné je to ale i s věcmi, které patří někomu jinému. Vím, že jsou pro mě nedosažitelné, ale když si je vyfotím, tak je budu mít navždy u sebe. Kluci zestárnou, židle se rozbije, Dior zemře... a já je pořád budu mít zachycené na fotce.

Robert Vano

narodil se ve znamení Býka, 5.5. (tvrdí, že je to číslo cestování, které ovlivnilo jeho osud)

je rodákem ze slovenských Nových zámků, má maďarské předky

chtěl studovat herectví, ale tento plán nevyšel

z obavy před povoláním na vojnu emigroval do USA

od 70.let začal pracovat v New Yorku jako maskér a asistent pro fotografy módy (Horst P. Horst, Glaviano, Catel, Fallai, Nadír, Malerbi) a pro časopisy Vogue, Harper´s Bazaar, Donna, Seventeen, Elle ad.)

od poloviny 80.let začal působit jako samostatný (především módní) fotograf v New Yorku, Paříži a Miláně

v roce 1990 se vrátil do Československa, žije v Praze

v letech 1996 – 2004 pracoval jako umělecký ředitel české edice časopisu Elle

od roku 2004 působí jako art director v agentuře Czechoslovak models

na kontě má kromě stovek fotografií také tři knihy: 1991 Love from Prague a 1992 Boys and Roses (fotografie mužských aktů) a životopisnou knihu Někdy ráj z roku 2008

24.8.2009 11:08:45 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!