Scéna.cz 

Bohuslav Martinů – Komplet děl pro housle a orchestr

Bohuslav Martinů to jako houslista nedotáhl daleko: z konzervatoře ho vyloučili a ani pod ochrannou rukou svého přítele, koncertního mistra Stanislava Nováka, nemohl v České filharmonii nikdy sedět dirigentovi a publiku blíž, než u posledního pultu své skupiny. Houslím však rozuměl znamenitě a přesně věděl, co od nich jako skladatel může očekávat a vyžadovat. A tak se jim jako skladatel věnoval často a bohatě. Zdá se, že nikdo z jeho vrstevníků – reprezentantů moderny první poloviny 20. století – nemá koncertantních děl pro housle sólové nebo v souhře s jiným nástrojem tolik jako on. A psal je i pro sólisty zvučných jmen, zejména oba koncerty. Ke kompozici prvního jej vyzval Samuel Dushkin, pro kterého vytvořil svůj slavný Koncert D dur sám Igor Stravinskij, druhý psal Martinů pro Američana ukrajinského původu Mischu Elmana, jednoho z nejslavnějších houslových virtuosů jeho doby. A s významnými osobnostmi houslového umění se setkáváme i v událostech kolem vzniku jeho dalších skladeb. Všichni záhy poznali, že Bohuslav Martinů dokáže používat koncertantní housle v obou stylistických polohách, kde jsou nejefektnější: v partiích virtuosně brilantních i v emocionálně rozpjaté kantabilní melodice.

To také přilákalo jednoho z čelních, i když ne mediálně tak frekventovaných jako někteří jiní, dnešních českých houslistů střední generace Bohuslava Matouška. Ten nastudoval všechny tyto skladby a nahrál je v rozmezí let 2001–2005 pro britskou firmu Hyperion Records. Spojil se v této věci s Českou filharmonií a britským dirigentem Christopherem Hogwoodem. Tento umělec má za sebou zajímavý vývoj. Vynikl nejdřív jako specialista na hudbu starších období, byl ředitelem Academy of Ancient Music a úspěšným dirigentem koncertů bostonské Haydnovy a Händelovy společnosti. Časem se specializoval i na hudbu 20. století, zejména na skladby s neobarokními a neoklasicistickými slohovými tendencemi. Touto cestou se dostal i k Bohuslavu Martinů, v jehož tvorbě je takových odkazů mnoho. V jeho době a prostředí, ve kterém tvořil, to nebylo nic neobvyklého, ve 20. a 30 letech se těmito cestami často ubírala i tvorba Igora Stravinského, čerpali odtud skladatelé Pařížské Šestky, Paul Hindemith i četní další. Bohuslav Martinů přinesl do tohoto světa zvláštní osobitý vklad: českou lidovou melodiku a prostou hravost, jakou známe z instrumentální tvorby českých klasiků. U Stravinského a ostatních významných současníků se mohl poučit, jak neologizovat tyto historické podněty tak, aby působily moderně a zároveň navozovaly atmosféru současného hudebního vyjádření. Modernizace zmíněných českých zdrojů při zachování jejich výrazové bezprostřednosti je originálním vkladem našeho mistra. Udivuje přitom nejen skvělá invence a množství skladeb, ale i vyrovnaná kvalita těchto děl a mnoho společných znaků osobitého slohu Bohuslava Martinů. Tak se zřetelně profilují charakteristické rysy prvních vět – výrazově vypjatých a často i těžících z kontrastu hudebních myšlenek, skoro vždycky s melodikou českých a moravských lidových písní související kantabilní hudba vět pomalých a výbušná, na zřetelné hybné rytmické pulsaci založená finále. I v těch se často ozývají ohlasy české hudby – právě tady nejvíc s energickými ohlasy lidového hudectví související výraz, inovující hudební vyjadřování českého klasicismu. V bookletech jsou zajímavé výklady Aleše Březiny o jednotlivých dílech. Cituje se tu i ze skladatelovy korespondence, vztahující se k jednotlivým opusům. Pro pochopení jejich stavebného řešení je důležité, jak často se tu Martinů odvolává k baroknímu žánru a formě concerta grossa. Záleží mu na ostrých výrazových kontrastech mezi jednotlivými větami a na nápadném odlišení zvukových vrstev sólových nástrojů a orchestru. To je důležité i pro interpretační pojetí koncertantních skladeb Bohuslava Martinů. V souvislosti se skladatelovou nostalgií v pozdních letech se do nich dosud často vnášelo víc sentimentality a nehrály se s napětím a nábojem vzrušení, jaké by odpovídaly jejich optimálnímu působení. Vzpomínám, jak vynikající interpret violoncellových děl Bohuslava Martinů prof. Miloš Sádlo zdůrazňoval tuto okolnost a soudil, že v budoucnosti se ještě interpretace hudby Martinů v tomto smyslu promění. Matouškův nový komplet koncertantních houslových děl skladatele působí v tomto smyslu sympaticky. Nostalgicky sentimentální výraz není ve volných větách nikde přehnán, celek je založen na přijatelné syntéze, jež sice toužebnou lyriku neukrátí tam, kde je v pozadí hudebního vyjadřování, ale nikde není přehnána. A je vyvážena dramatickým nervem hudby rychlé a virtuosně brilantní. I nejobtížnější místa sólistovi vycházejí s přesvědčivostí a působí zdáním, že jsou hrány se samozřejmostí. Jak ve smyslu technického zvládnutí, tak i obsahové výpovědi tady podal skvělý, s výkony nejjasnějších hvězd houslového umění srovnatelný výkon. A znamenitým partnerem mu byl dirigent Christopher Hogwood i Česká filharmonie. Jsou to vesměs výkony dokonalé: nejen krásné, ale jedinečně mistrovské. Vedle děl, jež Bohuslav Martinů vypustil ze své tvůrčí dílny jako hotová díla pro koncertantní housle, jsou tu tři doplňky, přidané sem navíc: komplet by bez nich mohl být tří- a ne čtyřdeskový. V tomto smyslu je hotovým dílem skladatele ještě Rapsodie-Koncert pro violu a orchestr. Bohuslav Matoušek tu prokázal, že ovládá i houslím příbuznou violu skvěle a následuje v tomto smyslu některé své předchůdce, např. Niccolò Paganiniho či Josefa Suka, kteří občas také vyměnili housle za violu. Podal na yní obdivuhodný výkon. Zdařilým pokusem ještě rozšířit bohatý repertoár děl Bohuslava Martinů pro housle s orchestrem je i Česká rapsodie, určená původně jen pro housle a klavír. Znamenitě, v duchu mistrových instrumentačních zvyklostí v koncertantních dílech, ji vytvořil Jiří Teml. Nevhodné mi však připadá publikovat tady vedle sebe snímky dvou verzí Koncertantní suity pro housle a orchestr. Jsem přesvědčen, že první z nich by neměla být veřejně hrána: podle jakoby prázdného, „nemartinůovsky“ znějícího orchestrálního doprovodu některých míst, jsem přesvědčen, že to není zcela hotová, skladatelem jako něco dopracovaného zveřejněná skladba. Tuto povahu má až tzv. druhá verze. To je však až pokus navíc, práce z pilnosti. Své základní poslání – na mistrovské úrovni podanou kompletní Martinů tvorbu pro koncertantní housle či s koncertantními houslemi – tato čtveřice CD splnila skvěle.

HYPERION CDA67671, 67672, 67673, 67674 – 4 CD
Bohuslav Martinů – Komplet děl pro housle a orchestr
CD 1/1–3 Koncert pro flétnu, housle a orchestr, H 252, 4–6 Duo concertante pro dvoje housle a orchestr, H 264, 7–9 Koncert D dur pro dvoje housle a orchestr, H 329
CD 2/1–3 Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími, 4–6 Koncert pro housle, klavír a orchestr, H 342, 7 Česká rapsodie, pro housle a orchestr, H 307 A, instrumentoval Jiří Teml,
CD 3/1–4 Koncertantní suita pro housle a orchestr, první znění H 276, 5–8 Koncertantní suita, druhé znění H 276 A, 9–10 Rap - sodie Koncert pro violu a orchestr, H 337
CD 4/1–3 Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226 (recte H 228–233), 4–6 Koncert pro housle a orchestr č. 2, H 293
Bohuslav Matoušek – housle CD 1/1–9, 2/1–6, 3/1–8, 4/1–6 a viola CD 3/9, Janine Thomsen – flétna CD 1/1–3, Régis Pasquier – housle CD 1/4–6, Jennifer Koh – housle CD1/7–9, Karel Košárek – klavír CD 2/1–6, celý komplet Česká filharmonie, dirigent Christopher Hogwood.
Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze v květnu 2001 (CD 3/1–4, CD 4/1–3), dubnu 2004 (CD 2/1–7, CD 3/9–10), červnu 2004 (CD 1/4–6, CD 4/4–6) a prosinci 2005 (CD 1/1–3, 7–9, CD 3/5–8), hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Tomáš Zikmund. Celkový čas CD 1 55:06, CD 2 64:35, CD 3 68:49, CD 4 54:10, DDD. Zdroj Hudební Rozhledy 04/ 2009 - Jaroslav Smolka