Scéna.cz 

Hudební rozhledy březen 2009

Říká se jí královna houslí a říká se, že hraje jako bohyně. Oboje platí. Na hudební scéně se totiž Anne-Sophie Mutter pohybuje více než třicet let. Vstoupila na ni sice krůčky třináctiletého děvčátka, ale rovnou jako primabalerína v nejvyšší umělecké kategorii – s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Herberta von Karajana! Hned následoval salcburský festival a Daniel Barenboim i prvé natáčení pro Deutsche Grammophon, opět s Karajanem a Berlínskými filharmoniky. Bylo jí teprve patnáct, ale snímky Mozartových koncertů, byť mohly lákat etiketou zázračného dítěte, byly přijímány jako umělecký počin. Její vystoupení na letošním Pražském jaru s Kurtem Masurem a Drážďanskou filharmonií je součástí jejího dalšího velkého jubilejního projektu, tentokrát věnovaného Felixi Mendelssohnovi-Bartholdymu.

Pražský koncertní život vstoupil do nového roku mimořádně šťastně – večerem, o němž je možno už předem s jistotou říci, že bude patřit k výjimečným kulturním událostem celé letošní sezony. Agentura Nachtigall Artists totiž do Prahy pozvala světoznámého velšského barytonistu, Bryna Terfela. Vystoupil ve Smetanově síni Obecního domu 13. 1. 2009 spolu se sopranistkou Simonou Houda Šaturovou a za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Paola Olmiho. Hned z prvního seznámení s programem večera bylo jasné, že nepůjde o zcela běžný recitál. Na rozdíl od některých svých kolegů se Terfel evidentně rozhodl „nešetřit se“ a být štědrý už co do počtu připravených pěveckých vstupů, kterých bylo celkem jedenáct! A navíc ve velmi širokém stylovém i žánrovém rozpětí.

V době, kdy plátna českých kin zalidnily ve filmech režisérů nové vlny Věry Chytilové, Miloše Formana či Jana Němce rázovité postavy „naturščiků“ bez profesionální herecké průpravy, se už nějaký čas po pražských kavárnách a nočních podnicích začala objevovat zpěvačka s podobně naturalisticky syrovým a neučesaným projevem, jejíž hlas posluchačům občas vyrážel dech. Naštěstí si tenhle bez jakýchkoli známek hlasového školení zabarvený témbr a přirozenost dokázala uchovat i poté, kdy ji veterán domácích jazzových pianistů Jiří Verberger doporučil pozornosti neúnavného talent-skauta Karla Mareše. S jeho písní Jsi jako dlouhý most si vyzpívala tenkrát už osmadvacetiletá zpěvačka cenu poroty v soutěži „Hledáme písničku pro všední den“ a na etiketách supraphonských desek se objevilo nové jméno: Eva Olmerová.

Až dosud byly jedinými známými autografy Martinů oratoria Epos o Gilgamešovi, H 351, věnovaného Maje Sacherové, originál partitury obsahující řadu dodatečných rukopisných vpisů Bohuslava Martinů a Paula Sachera, blueprint autografu s rukopisnými zanáškami B. Martinů a P. Sachera a kompletní particell skladby. Kromě těchto notových pramenů vlastní Nadace Paula Sachera ještě blueprint, který používal Paul Sacher při provedení díla, rukopisný seznam korektur v dopise Paulu Sacherovi, a provozovací materiál světové premiéry díla. Přehled dosud známých pramenů zakončovala tištěná partitura a party prvního vydání Universal Edition Wien z roku 1958. Díky velkorysé pomoci ze strany Angeliky Glatz, vedoucí archivu UE, se však podařilo nalézt další tři zásadní nové prameny.