Scéna.cz 

Hudební rozhledy v únoru 2009

Cembalistka Monika Knoblochová se pohybuje stejně suverénně v hudbě baroka jako v moderně a současnosti, což dokumentují i její nahrávky, které nezůstaly bez ocenění: Souborné cembalové dílo Bohuslava Martinů, Invence J. S. Bacha a Jana Nováka a Gambové sonáty J. S. Bacha s violoncellistou Petrem Nouzovským. Je umělkyně originální a hudební scénu zásobuje zásadně zajímavostmi. Do pražské sezony teď například vyrukovala se zbrusu novým cyklem, který nazvala Hudební salón Café crème a který zaštítila svým jménem prof. Zuzana Růžičková. Jeho cílem je navázat na hudební salóny minulosti, kde vedle hudby hrálo stejně důležitou roli i její propojení s dalšími uměleckými formami. Posluchači si budou moci vzít do sálu i sklenku vína či kávu a o přestávce a po koncertě debatovat s interprety a hosty.

Na sklonku minulého roku se konaly celkem čtyři koncerty 14. ročníku Dnů Bohuslava Martinů (původně nazvaných Festival Bohuslava Martinů, který byl ovšem rozsáhlejší), pořádaných Institutem i Nadací B. Martinů a Českou filharmonií. Jejich vrcholem byly dva závěrečné koncerty 11. a 12. 12. ve Dvořákově síni, na nichž České filharmoniky (údajně naposledy) řídil sir Charles Mackerras. Oba koncerty byly zároveň i zahájením velkého projektu Martinů Revisited, připraveného k 50. výročí úmrtí skladatele v roce 2009, během něhož bude také realizována jeho stěžejní část. A co měly koncerty na programu? Dvořákovy symfonické básně Polednice a Vodník a světovou premiéru Martinů Tří fragmentů z opery Julietta, které před časem objevil ředitel Institutu, Aleš Březina.

Leoš Janáček nazýval svou operu Věc Makropulos (premiérovanou v pražském Národním divadle 18. 12. 2008) a její hlavní postavu Emilii Marty „ledovatou“. Američan Christopher Alden, který se v Praze chopil její režie, to zřejmě přijal a přeložil do drsně otevřené názornosti, s jakou jsme dnes zvyklí nahlížet svět. Prostředí ponechal v zásadě „historické“, rozumějme z doby premiéry opery, tedy 20. let minulého století, ale reálie formoval a vlastně destruoval v zájmu svých úmyslů, které zdaleka nevyšly jen z Janáčkovy partitury či Čapkovy hry. Způsob, jakým však vedl německou sopranistku Gun-Brit Barkmin k uchopení postavy Marty, či spíše Eliny Makropulos, nelze než ocenit. Byla to parádní ukázka současného operního herectví podle vzoru berlínské Komické opery, kde Barkmin působí.

Renomovaný a mnoha cenami ověnčený Kanaďan Robert Lepage proslul ve světě zejména v oborech režie a dramatiky. Zahraniční odborníci jej řadí k progresivním avantgardistům. Je reformátorem jevištní tvorby provázené moderními technologiemi, originálním divadelním i filmovým režisérem, hercem, scénografem, scénáristou a dramatikem, jehož tvorba přesahuje konvenční hranice. K hudebnímu umění se však obrátil teprve až v roce 1993, kdy s úspěchem režíroval Bartókovu operu Hrad Modrovousův a Schönbergovo monodrama Očekávání. V Praze jsme se s ním mohli seznámit prostřednictvím režie Berliozova Faustova prokletí, jednoho z přímých přenosů oper z newyorské Metropolitní, nabízených v kině Aero.