Scéna.cz 

Sólo pro tři stále nutí k zamyšlení

Baletní soubor Národního divadla opět reprízoval 18. října 2008 představení Brel-Vysockij-Kryl; Sólo pro tři. Inscenace, pod kterou je podepsán současný šéf baletu ND Petr Zuska, je stále emotivní a diváka nutí k zamyšlení nad základními otázkami lidskosti a lidství.

Námět taneční performance je inspirován písněmi a osudy tří velkých umělců – zpívajících básníků – Jacquese Brela, Vladimíra Vysockého a Karla Kryla. Ti jsou propojeni a zároveň interpretováni jedním tanečníkem, který musí splňovat vysoké nároky na pohybové schopnosti a co nejširší výrazový rejstřík. Především si však musí zachovat svou vlastní identitu. Hodnotit celé představení je značně těžké. Na každého diváka působí jinak a jisté je, že se nedá vyhnout značně subjektivnímu pohledu. Dílo je po dramaturgické stránce důkladně promyšleno, stylem se jednotlivé obrazy přibližují klipům, ve kterých se střídají písně ovlivňující i jednotlivé nálady a dojmy. Někdy je vyjádřen jen „prostý“ tanec, jindy se objevují a opět zanořují drobné uzavřené příběhy (zvláště ve druhé půli). Nechybí ani vtip například v Brelově písni Bonbóny nebo Vysockého Ranní gymnastice, Rozhovoru u televize a Moskva-Oděsa. I tyto písně, které uleví divákově melancholii, však mají v sobě skrytý dvojsmyslný podtext. Jediné, co poněkud odvádí pozornost jsou poněkud delší mluvené vstupy (Frederica Smetana, Lilian Malkina a Taťjana Medvecká) s použitím titulkovacího zařízení. Divák se rozhodně nemůže soustředit zároveň na titulky a tanec. Ten je většinou ilustrativní a i při jeho abstrahování titulky spíše škodí.

Minimalistická scéna (Jan Dušek) i její osvětlení (Petr Zuska, Pavel Kremlík) společně s kostýmy (Lucie Loosová) velmi vhodně dotvářejí celkovou atmosféru díla. Jevišti dominuje krychle-pódium, kde se odehrávají některá sóla, duety i sborové scény a dále všudypřítomná bílá kytara.

V představení nebylo slabých výkonů. Především mu dominovali Michal Štípa společně s Terezou Podařilovou. A to nejen v sólových výstupech, ale i „adagiových“ duetech. Ovšem nezanedbatelnou úlohu sehrál i synchronizovaný sbor ve fyzicky náročných výstupech. Ostatně zde si dovolím i drobnou subjektivní poznámku. Petr Zuska neopomněl při Vysockého písni a alkoholovém opojení aktérů poslat členy sboru „pozvracet“ z rampy diváky v první řadě... výklad je nasnadě. Petru Strnadovi však nezapomenu, jak si ono zvracení na v té chvíli bezmocného recenzenta užíval. Představení pak získalo ještě další rozměr, divákům utajený...

Sólo pro tři se nakonec stává nejen sólem pro Brela, Vysockého a Kryla, ale i choreografa, účinkující a každého diváka v hledišti. Troufám si říci, že v každém totiž něco ze sugestivního představení zůstalo. Vzácně ve všech složkách vyrovnané taneční divadlo rozhodně stojí za opakovanou návštěvu.

Brel-Vysockij-Kryl; Sólo pro tři. Hudba: Jacques Brel, Vladimir Vysockij, Karel Kryl; námět, choreografie a režie: Petr Zuska; scéna: Jan Dušek; kostýmy: Lucie Loosová; světelný design: Petr Zuska, Pavel Kremlík. Psáno z reprízy 18. 10. 2008. Národní divadlo Praha.