Scéna.cz 

Nigel Charnock: Celým životem nás provází touha

„Snažím se nastavit lidem zrcadlo: podívejte se, co děláte, co se děje kolem vás a přemýšlejte o tom. Ukážu jim to ze všech stran, i s těmi defekty. A lidi se na to koukají, a řeknou: nojo, je to tak. Takoví jsme.“

Britský tanečník a choreograf Nigel Charnock přijel do Čech, aby tu spolupracoval s tanečním souborem Nanohach na novém projektu Miluj mě! (Love me!). Povídali jsme si v divadle Ponec.

Po kom jste zdědil umělecké nadání?
Asi mám z každého z rodičů kousek. Matka se prý na sklonku 30.let objevovala na scéně jako hadí žena, otec pracoval jako dělník, ale bubnoval v kapele. Takže říkám, že mám tělo po matce a rytmus po otci.

Chtěl jste být od malička tanečníkem?
Ale kdepak. Já jsem měl úplně jiné plány. Chtěl jsem být sociálním pracovníkem, pomáhat lidem. Tak jsem absolvoval kurs pro zdravotní sestry, ale pak mi někdo poradil, abych to zkusil s herectvím. Udělal jsem zkoušky do hereckého kursu a když jsem v něm studoval, někteří pedagogové mi doporučili, abych to zkusil na taneční školu. To jsem udělal, vystudoval, ale taneční tréninky mě děsně nebavily...

Když vás taneční tréninky nebavily, co jste dělal po absolvování Contemporary Dance School?
Pracoval jsem tři roky s dětmi – tehdy byl v Británii takový trend, že součástí základního vzdělání má být i umělecká výchova. A tak jsem na základce učil děti dramatickou výchovu a tanec. Tady jsem si potvrdil, že děti nechápou abstraktní tanec a potřebují nějaký konkrétní příběh, který si pak dokážou převést do pohybů. Kombinovali jsme drama s pohybem – a to mi vlastně zůstalo i v další práci.

V roce 1986 jste spoluzaložil s Lloydem Newsonem soubor DV8.
Myslím, že v době, když jsme zakládali DV8 , jsme vůbec nerozuměli tanci. Zdálo se nám, že to, co lidi na scéně dělají, nemá vůbec nic společného se skutečností a tak jsme si říkali, že se pokusíme tohle téma prozkoumat a nabídnout divákům něco jiného, dosud nevídaného. Nechtěli jsme dělat hezké obrázky. To, co jsme vytvořili, byla vlastně polemika s tím, co bylo do té doby na scéně k vidění.

Jak diváci reagovali?
Někteří byli překvapeni, jiní šokováni, a myslím, že někteří nás úplně nenáviděli. Ze začátku jsme vystupovali především před specifickým tanečním publikem, to je poměrně malá skupina lidí, kteří mají přesně určená kritéria, jak má tanec na scéně vypadat. Takže šokovat je bylo snadné. Napřed je ta syrová energie zaskočila, ale myslím, že později si zvykli a začalo je to i bavit. S DV8 jsem zůstal sedm let, ale pak jsem si chtěl vyzkoušet něco jiného.

Vaše sólová představení jsou větší nadsázkou, a nepůsobí tak vážně a depresivně...
Je to tím, že já v podstatě neberu nic tak úplně vážně, ani sám sebe. Jdu sice do věcí s tím, že jsou důležité, ale pak se to nějak zvrhne a nikdy to není úplně seriozní. Podle mě totiž žádné umění neodkáže svět změnit, ať děláme cokoli. Takže moje představení jsou jen jakousi zábavou pro ukrácení času.

Váš nejnovější projekt jsou Stupid Men. Co to je?
To je čistá improvizace. Ke spolupráci jsem přizval tři muže, se kterými jsem už předtím pracoval. Jeden je tanečník, druhý napůl tanečník a napůl herec, další je čistý herec. Nikdy nemáme dané téma, jen si nastavíme čas a jedeme. Někdy se inspirujeme místem, kde vystupujeme, tím, co se tam děje nebo sami sebou navzájem. Do toho osvětlovač improvizuje se světlem. Když zazní zvonec, tak je konec.

Se skupinou Nanohach jste připravil představení, které se jmenuje naléhavě Love me! (Miluj mě!). Je to také improvizace?
Ne, není, tam je přesně daná choreografie.

Téma lásky je tu prý bráno jako nemoc. Můžete to vysvětlit?
Inspirací mi byla knížka jednoho vědce, který přirovnává zamilované lidi k šílencům. V mysli jim probíhají stejné procesy. Láska je tedy určitý stav, nějaká zastávka, kde se najednou ocitnete. Momentální stav, který nevydrží, protože ta chemická reakce vyprchá. Napadlo mě podívat se na tenhle fenomén prostřednictvím divadla, zkusit si ten pocit evokovat. Milovat a být zamilován – to je stav, který si člověk stále znovu přivolává, protože zlepšuje kvalitu jeho života. Ale kdy láska vyprchá, tak to bolí. A tak stále sníme a stále znovu se pokoušíme tohoto stavu dosáhnout. Je to nekonečný cyklus. Celým životem nás provází touha, ale ne vždy se ta naše prolne s touhou toho druhého, protože jde o subjektivní pocity. Ale občas se to podaří.

Nigel Charnock
Narodil se v roce 1960 v Manchesteru. Studoval tři roky herectví a poté tanec na London School of Contemporary Dance. Od roku 1984 působil v Extemporary Dance Theatre. V roce 1986 se stal spoluzakladatelem experimentální skupiny DV8 (nejznámější projekty My Sex, Our Dance a Strange Fish). Kromě toho spolupracoval s nejrůznějšími evropskými divadelními skupinami a vytvářel choreografie pro televizní show a rockové koncerty. V roce 1995 založil The Charnock Company (Heroine , Fever, Frank). Několikrát navštívil Prahu (4+4 dny v pohybu a taneční dílna v Duncan Centru). Jeho práce je kombinací tance a dramatu, ale není svázána tradicemi ani jedné z těchto disciplin. Experimentuje s formou a obsahem s ironickou nadsázkou a divokým humorem.