Scéna.cz 

Antonín Dvořák: Čert a Káča

Antonín Dvořák ve své tvorbě často čerpal inspiraci z mýtů, legend a pohádek. Převážně však volil náměty baladické, ba tragické. Výjimkou (a dodejme hned, že výjimkou velmi půvabnou) je v tomto směru opera Čert a Káča, napsaná v rozmezí pouhých devíti měsíců v letech 1898 a 1899. Už z relativně krátké doby jejího vzniku můžeme usuzovat, s jakou radostí a potěšením se skladatel práci na ní věnoval. Předlohou se mu stalo libreto mladého Adolfa Weniga, které vyšlo vítězně z anonymní libretistické soutěže Družstva Národního divadla v Praze. Bylo adaptací známé české pohádky o napáleném čertovi, zaznamenané mj. také Boženou Němcovou. Ihned po své premiéře (23. 11. 1899 v Národním divadle) se dílo zařadilo do českého operního repertoáru natrvalo. Protože však jde o pohádku a navíc o pohádku veselou, začalo být – neprávem – záhy považováno za titul vhodný především pro odpolední představení pro děti a v tomto duchu také inscenováno. V poslední době pak jsme navíc svědky, že se stává záminkou k různým režiséristickým výstřelkům, které mají pramálo společného jak se světem českých pohádek, tak s Dvořákovou hudbou. Už proto je téměř nejlepší zaposlouchat se v klidu domova do kvalitní nahrávky celé opery a využít možnost vykouzlit si ideální inscenaci ve vlastní fantazii. Vzácnou příležitostí k takovému zážitku může být reedice prvního kompletního gramozáznamu Čerta a Káči, kterou nyní vydal Supraphon v remasterované podobě na dvou CD. Záznam pochází z roku 1955 a nesporně patří do galerie vzorových nahrávek naší operní klasiky, jež tehdy vznikaly. Jako u řady jiných titulů je i zde zárukou vysoké kvality především osobnost dirigenta Zdeňka Chalabaly. Znovu tu oceníme jeho příslovečně odevzdaný, pečlivý a do posledního detailu propracovaný přístup. Při poslechu Čerta a Káči můžeme sledovat, jak si jako dirigent doslova vychutnává hudební rozmanitost danou trojím, diametrálně odlišným prostředím. Jak břeskné a zemité je jeho líčení vesnické hospody, jak pohádkově groteskní je peklo a jak romantický je zámek. Chalabala však zároveň dokáže tuto rozmanitost sjednotit důsledným podtrhováním příznačných motivů, které celou operou procházejí. Prokazuje vzácný smysl pro její konverzační ráz (Wenigův text je novátorsky psán nerýmovaným veršem, přecházejícím místy až v prózu). Nastudování však zároveň dává plný prostor každé ucelenější pěvecké pasáži (např. Jirkově písni a Marbuelovu vyprávění v 1. dějství anebo monologu kněžny ve 3. dějství) a samozřejmě všem rozsáhlejším orchestrálním plochám, jako jsou předehry k jednotlivým dějstvím či taneční čísla.

Velkou oporou dirigentského přístupu je výběr interpretů. Snad proto, že Chalabala sám nikdy Čerta a Káču v pražském Národním divadle nedirigoval, neřídil se nijak inscenací, která v době vzniku nahrávky byla na naší první scéně na repertoáru. Volil velmi originální skladbu obsazení, opírající se převážně o pěvce mimopražské anebo etablované v Praze teprve nedlouho. Není bez zajímavosti, že mnozí z nich byli odchovanci ostravské scény, kde v poválečných letech působil i on sám. Nahrávka tak svědčí o jeho mimořádném smyslu pro volbu přesných hlasových typů. Zároveň je však dokladem vysoké úrovně tehdejší pěvecké generace, a to i té, jež působila na mimopražských scénách.

Představitelé titulní dvojice se ve svých rolích sešli právě už v Ostravě. Mezzosopranistka Ludmila Komancová zůstala tamní scéně věrná a odzpívala na ní řadu stěžejních dramatických partů ze svého oboru. Káča pro ni jistě byla vítaným odlehčujícím odskokem. Komické rysy postavy však pěvkyně nepřeslechnutelně obohacuje o jemný náznak tragikomiky v Káčině zatrpklosti, zklamanosti a nazlobenosti. Její partneři, barytonista Přemysl Kočí a tenorista Lubomír Havlák, už v době vzniku nahrávky patřili mezi členy ND. Kočí byl svým zjevem a typem svého hlasu přímo předurčen pro role seladonů, svůdníků, intrikánů i démonů, takže cítíme, jak mu všechny polohy čerta Marbuela dokonale sedí. A díky svému hereckému nadání znamenitě vykontrastovává i zlomové komické momenty nakonec vždycky napáleného čerta. Lubomír Havlák se do dějin ND zapsal zejména jako hrdinný tenor, jeho pěvecká osobitost však spočívala v jisté expresivitě projevu. Uplatňuje ji i zde, v úloze Jirky podtrhuje ovčákovu vzpurnost a nebojácnost. Vzácným zážitkem je setkání s brněnskou sopranistkou Marií Steinerovou (stejně jako všichni předchozí i ona začínala v Ostravě). Ve své době patřila k naší operní špičce a zachované nahrávky to dokazují. Její kněžna doslova vládne 3. dějství a kněžnin vstupní monolog je právě v jejím niterném provedení přesvědčivým dokladem, že Dvořákův Čert a Káča není a nemůže být jen tzv. dětskou operou.

Také menší a dokonce i epizodní role Chalabala neváhal obsadit předními pěvci. Výrazný je zejména Rudolf Asmus jako Lucifer, ale prosadí se i Karel Berman jako čert vrátný, Jaroslava Vymazalová, která v té době zpívala v ND velké lyrické sopránové party (Rusalku, Taťánu, Lízu), se jemností svého hlasu blýskne v roličce komorné a altistka Věra Krilová, tehdejší Carmen anebo Olga, v několika větách Káčiny mámy. Podstatný podíl na kvalitách nahrávky má také sbor opery ND. V Čertovi a Káče se totiž sbor často stává přímým dramatickým protihráčem sólistů – jako příklad uveďme náročnou pasáž poměrně dlouhého rozhovoru Marbuela s venkovany v hospodě. Právě na ní lze doložit dokonalé propracování dialogů, které je v tomto případě jistě zásluhou nejen dirigenta, ale také sbormistra (Jan Ouředník). Komplet dvou CD doprovází čtyřjazyčný booklet s obsahem opery, historií jejího vzniku, medailonky hlavních interpretů a s libretem. V něm může být pro méně zasvěceného posluchače trochu matoucí, že v 1. dějství je čert Marbuel označován ve všech jazykových mutacích pouze jako Čert, zatímco ve 2. a 3. dějství jako Marbuel a označením Čert je v pekelném obraze míněna epizodní postava Čerta-strážce.

SUPRAPHON SU 3943-2
Antonín Dvořák: Čert a Káča
Ludmila Komancová, Marie Steinerová, Věra Krilová, Jaroslava Vymazalová, Přemysl Kočí, Lubomír Havlák, Rudolf Asmus, Karel Berman, Jaroslav Horáček, Rudolf Vonásek, sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Jan Ouředník, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Zdeněk Chalabala. Nahráno 31. 10. – 15. 11. 1955 v pražském Studiu Domovina, hudební režie Ladislav Šíp, zvuková režie František Burda, asistent mistra zvuku Jaroslav Zach. Digitální remastering (24 bit) z originálních pásů Stanislav Sýkora, SR Studio, Praha 2008. Celkový čas 110:05

Zdroj Hudební rozhledy 09/2008 - Jaroslav Someš)