Scéna.cz 

La Sylphide/Napoli

Rozhodne-li se někdo navštívit výstavu obrazů M. Alše, nebude příliš na pochybách o tom, co může očekávat. Podobně na tom bude divák, který se vypraví na romantický balet – netěší se na žádné sofistikované experimenty ale spíše na příjemnou podívanou v tradičním duchu. Z tohoto hlediska je třeba přistoupit i k druhé baletní premiéře Národního divadla v této sezóně, k představení La Sylphide/Napoli složeného z nejlepších děl význačného dánského choreografa 19. století Augusta Bournonvilla, z dějového baletu La Sylphide a třetího jednání baletu Napoli.
Bournonville zhlédl baletní příběh o skotském mladíku Jamesovi, kterého od ženitby s dívkou Effií odláká touha po snovém přeludu, víle Sylphidě, ve zpracování Filippa Taglioniho na hudbu Jeana Schneitzhoeffera dva roky po premiéře v Paříži v roce 1834. Balet jej přímo uchvátil, protože však si nemohl z finančních důvodů pořídit originální partituru, požádal dánského skladatele Hermana Severina Loevenskjolda o složení nové hudby. V roce 1836 pak měl nový balet premiéru v Kodani a sám Bournonville při tom ztvárnil postavu Jamese. Zatímco La Sylphide zmizela později z francouzských scén, v Dánsku zůstala součástí repertoáru Královského dánského baletu a uvádí se dodnes každou sezónu.

Originalitu a oblíbenost tohoto typického díla romantického období lze přičíst jak stále aktuálnímu příběhu váhání mezi jistotami života a nejistotou snů, tak krásné hudbě a choreografii se svébytnou taneční technikou, která se dodnes téměř nezměnila, i inscenačním postupům využívajícím pantomimy. Typickými tanečními prvky jsou např. řazení speciálních vazeb – enchainements, allegro – rychlá práce nohou s malými, jemnými kroky - „filigránský styl“, épaulement – natočení horní části těla a hlavy v harmonii s polohou nohou a chodidel vzhledem k divákovi, mírné předklonění trupu, ruce v nízké poloze, oproti klasickému ruskému baletu žádné vysoké polohy nohou, žádné mnohočetné piruety.

Současné pražské nastudování s baletním souborem ND vychází přímo od pramene - ujal se ho dlouholetý šéf Královského dánského baletu Frank Andersen, (jako sedmiletý žák baletní školy začal v roce 1960 tančit v La Sylphide a poté vystupoval v jejích nesčetných inscenacích) se svou manželkou, baletní mistryní Evou Kloborg (už 22 let dává taneční hodiny dánské královně Margaretě, která sama navrhla scénu a kostýmy pro jednu baletní inscenaci), výtvarníkem Mikaelem Melbyem (bývalým operním zpěvákem) a dalšími. Pokusili se vtisknout inscenaci autentickou podobu baletu první poloviny 19. století do té míry, jak ji lze dnes zrekonstruovat, která i když odkazuje ke kořenům klasického tance, zůstává živou formou divadla přijatelnou pro současného diváka, což se jim určitě zdařilo.

Přestože bournonvillovský taneční styl působí přirozeně, půvabně, lehce a harmonicky, není jednoduché pro současné tanečníky bez speciálního tréninku se s ním vypořádat. Technika vyžaduje přesnost v pohybech, gestech i pohledech v tanci i pantomimě, nelze nic přidávat ani ubírat a přesto zůstat věrohodný ve vyjádření. Díky interpretům (La Sylphide – Nikola Márová, James – Richard Kročil, Effy – Ivanna Illyenko, ústřední dvojice v Napoli Gennaro – Alexander Katsapov, Teresina – Zuzana Susová a všichni ostatní) se podařilo i tuto obtíž zvládnout a diváci si mohli užít skvělé sólové pasáže a sbory v lidových tancích v obou částech.
Můžeme-li za hlavní Bournonvilleovo poselství považovat krásu a radost z tance, dostalo se příznivcům klasického baletu těchto zážitků při premiéře v dostatečné míře.