Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pavel Pišan: Být zlý na jevišti je úžasné.

autor: Diana Zehetner

Po dopoledním tréninku na baletním sále se s demi sólistou Pavlem Pišanem můžeme ještě setkat v posilovně. „Určitě ale neposiluji nohy,“ přiznává. Čas jeho profesionální dráhy se pomalu naplňuje. Jak sám říká, třicet let je pro obyčejného chlapa totální mládí, ale ... „pro tanečníka je to důchod.“ V rozhovoru dále prozradil, zda celá jeho taneční kariéra byla dřina, poodhalil své koníčky – tančení na diskotékách a vztah k velkoměstům. Desátým rokem působí v angažmá souboru baletu Národního divadla, kam se dostal po zkušenostech v Divadle F.X. Šaldy v Liberci a Pražském komorním baletu Pavla Šmoka.

Prý chodíte posilovat, dráha trenéra v posilovně by Vás po odchodu z baletu nelákala?
Nechci učit ani balet, ani v posilovně. Nejraději bych chtěl být v nějaké kanceláři. Určitě budu hledat sedavé zaměstnání. To by mě bavilo. Pohybu bylo už dost. Až to přijde, divadla chci nechat.

Třicítka Vám již v loňském roce odzvonila, je to znát i na Vašem obsazování?
Samozřejmě. Myslím si, že vím, na co mám a na co ne. Také záleží na tom, jestli se hodím choreografovi do daného díla. V každém případě nejsem princ. Do souboru přišlo mládí. Třicet let je pro normálního chlapa vlastně totální mládí, ale pro tanečníka je to důchod. Opravdu. Určitě mohu tančit charakterní věci – miluji Rudovouse v Labutím jezeře a Hilariona v Giselle.

Když se ohlédnete, byla vaše taneční kariéra zahozená dřina?
Určitě bych to takto nenazval. Pro mě skvělá léta! Myslím si, že bych mohl ještě pár let tančit.A snad ještě budu. Rád bych tančil, protože miluji to, co dělám. Když se podívám zpátky, tak jsem naprosto spokojený. Po škole jsem strávil úžasné dva roky u pana Šmoka. Pak mě postihla deprese, že jsem úplně nejhorší tanečník na světě, a chtěl jsem s tancem úplně přestat. Dal jsem dokonce i výpověď. Následně mě došlo, že jediné co umím, je právě balet.Tak jsem se k němu vrátil. Bylo to přes angažmá v Liberci, kde jsem strávil nejúžasnějších šest měsíců svého života. Každý měsíc nějaká premiéra. Krása! Liberec je milé město.Ale malé. Osobně potřebuji velká města. Řekl jsem si,zkusím to znovu do Národního divadla a vyšlo mi to. Po pár letech jsem dostal demisólovou smlouvu, což jsem si nikdy nemyslel.

Říkáte, že vás přitahují velkoměsta. V Liberci tedy nebyla dostatečně velká diskotéka?
Miluji diskotéky. Na disku jsem tančil hodně. Bylo to super, to mi ale bylo osmnáct. (Smích.)

Jak jde dohromady diskotéka s baletním tancem?
V naprostém souladu. Diskotékou se skvěle uvolníte. Podobně jako v posilovně.

Posilovnu?
Tanečníci mají velmi vyvinuté svaly od pasu dolů. Mají krásnou postavu, ale od pasu nahoru jsou to prostě kostičky. Proto chodím posilovat, abych vyrovnal svalovou hmotu.

Pojďme k rolím...
Sólo pro tři – hodně zajímavá zkušenost. Nedovedl jsem si představit, jak choreograf Petr Zuska dá dohromady tři zpěváky, aby to na jevišti fungovalo. Pak, když jsem viděl jiné obsazení a já se mohl dívat, řekl jsem si, že to celé nesmírně funguje. Diváci tento titul milují. Můj pocit, když to tančím, je skvělý. Úplně něco jiného.
Rudovous – zbožňuji tuto postavu, protože být zlý na jevišti je úžasné! Miluji to. Totéž – Giselle – jeden z mých nejoblíbenějších baletů – postava Hiraliona – krása nesmírná. Moje první pas de deux v životě. Docela jsem si sáhl na dno svých sil, ale snad se ctí. V životě jsem pas de deux netančil – tanec s partnerem, pak adagio, variace tanečníka a tanečnice, coda. Poprvé před třemi lety. Nezapomenu! Krásná zkušenost. Cokoliv děláte, i kdyby jste měl zlomenou ruku a nohu, tak to budete tančit, protože to všechno je neskutečně krásné.

Zajímalo by mě, zda byste tančil například i se zlomeným obratlem?
Když byla první hlavní zkouška na Raymondu, tak jsem si na jevišti zlomil ruku. Bohužel při prvním představení ten den. Jelo se ve dvou obsazeních, ten den byly tedy představení dvě. Nejdříve jsem tančil sólového Saracéna, potom přítele Raymondy Bernarda. Oblékl jsem se do kostýmu, zavázal jsem si ruku, odtančil jsem další představení. Následně jsem šel do nemocnice, kde mi diagnostikovali těžkou zlomeninu. Sdělili mi, že mohu mluvit o štěstí, že jsem si s tím nehnul. Jinak by mi to museli rovnat.

V komponovaném baletním večeru Česká baletní symfonie tančíte v Sinfoniettě Jiřího Kyliána. Skutečně emočně působivá záležitost. Dle mého je to o to náročnější, že je to o souladu několika tanečníků. Pokud toto můžeme rozebrat z vašeho pohledu – tančíte třeba podle značek?
Osobně jsem vděčný za to, že jsem prošel sborem, protože pak zvládáte takovéto skupinové tance. Ve sboru jsem strávil šest let. Tam je nutné pravidlo – dívat se kolem sebe, vnímat spolutanenčíky. Tuto zkušenost pak v Sinfoniettě zúročíte na tři sta procent! Kus je hodně těžký. Hudba je nádherná, chcete se nechat unášet geniálním Janáčkem, ale nemůžete. Ještě ke všemu Kyliánova choreografie obsahuje nezvyklé pohyby.
Zvládnout je tak, jak mají být, to je skutečně těžké. Pro mě je to těžší než tančit Sinfoniettu s ostatními kolegy.To je pro mě rutina, ale být plastický natolik, aby to dobře působilo, to vyžaduje úsilí.
Kromě toho hodně tančíme choreografie Petra Zusky. Užívám si to. Je skvělé mít možnost tančit vedle choreografií Jiřího Kyliána i Petrovy choreografie. Člověk do nich musí dát úplně jinou energii než do Kyliánových věcí, ale vychutnávám si je stejně.

Kolik choreografií Kyliána jste už vlastně tančil?
Začal jsem v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, kde jsem se s Kyliánem setkal poprvé. Tam jsem hned skočil do Piccola Mondo, pak to byl Stoolgame. U Šmoka pak Kyliánovské období skončilo a v ND to byla zmíněná Sinfonietta, moje první velká příležitost. Dále to byly Stamping Ground, Petite Morte, Návraty do neznáme země, Polní mše a Dítě a kouzla.

Pohyb nohou a rukou – vnímáte v tom nějaké rozdíly?
To se takto nedá říct. Tanečník je prostě jedno tělo. Proto s ním jako s celkem musíte zacházet. Kdybyste nějak rozděloval vnímání těla na dvě části, tak vás určitě druhá půlka zradí. Možná někdo má raději piruety, někdo skáče nebo zvedá partnerky. Osobně nemusím moc piruety. Miluji partneřinu, rád zvedám, naopak nemusím, když někdo zvedá mě. Ale miluji tanec.

Pavel Pišan
Narodil se roku 1977 v Brně. V letech 1987–1995 studoval Taneční konzervatoř ve svém rodném městě. Po absolutoriu nastoupil do Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Právě jemu vděčí za osvojení si jevištního tanečního herectví, které následně uplatnil v pozdějších angažmá.V lednu 1998 je angažován jako sólový tanečník do Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V září roku 1998 je přijat do baletního souboru Národního divadla v Praze. Stává se z něj všestranný tanečník, který je schopen uplatnit komediální talent v Crankově Zkrocení zlé ženy (role Hortenzia), eleganci v Grigorovičově Raymondě (role Bernarda Berangera), v Louskáčkovi (Španělská loutka, Harlekýn) a v nově nastudovaném baletu Louskáček – Vánoční příběh Youri Vamose (Harlekýn, Gardista a sólový pár ve valčíku). Smysl pro hlubší prožití role projevil v Hampsonově Giselle (Hilarion a Svatební pár), v Bregvadzově Šípkové Růžence (Ceremoniář) a v roli Rudovouse v baletu Labutí jezero. Na druhé straně zaujímá svou plasticitou pohybu v Aileyho The River, v Kyliánově Sinfoniettě, Návratech do neznámé země, Polní mši, Stamping Ground, Petite Mort a v Zuskových choreografiích Ways 03, Mezi horami, Ibbur aneb Pražské mystérium, Requiem nebo v choreografii Conny Janssen Álbum Familiar.