zvláštní poděkování
Petr Zuska: Příběh se také může člověku odehrát v duši.
autor: archiv divadla
Krása a síla české hudby inspirovala čtyři české choreografy tří generací k baletnímu večeru nazvanému Česká baletní symfonie, který uvádí soubor baletu Národního divadla v Praze. Na programu jsou choreografie legendárního Jiřího Kyliána, šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky, Tomáše Rychetského a Zuzany Šimákové.
V úvodní choreografií D.M.J. 1953-1977 se Petr Zuska vyznává z citů a pocitů, jaké v něm budí díla Dvořákova, Martinů a Janáčkova. A protože Zuska už jako dítě rád chodíval na hřbitov a při přemítání nad náhrobky cítil vnitřní mír a sounáležitost, připomínají to i letopočty v názvu jeho díla - jako by to byl nápis na náhrobku smyšlené dívky, jež zemřela mladá: „Když stanete na takovém místě, duše se dostane do jiné dimenze. Můžete pocítit zvláštní kontakt se všehomírem a nacházet sebe sama. Jedno je vším a vše je jedním…“
Původní verze této choreografie vznikla před čtyřmi lety pro Janáčkovo divadlo v Brně, jeviště Národního divadla je však menší, proto Petr Zuska pražskou verzi poněkud technicky přepracoval.
Je to taková hříčka s písmeny, která na jedné straně evokuje iniciály skladatelů, zároveň ale ve spojení s letopočtem, je trochu něco jako nápis na náhrobku. Vymyslel jsem si dívku, která umřela ve čtyřiadvaceti letech. To však neznamená, že to dílo je pouze a výhradně o smrti. Hlavní inspirací byl pro mne určitý pocit, který jsem několikrát v životě zažil. Jde o sekundu či moment, kdy člověk zůstane bezvýhradně sám se sebou, kdy se Vaše „Já“ prolne do vesmíru, kdy jako by stanete tváří v tvář bohu či univerzu, vlastně sami sobě. Obklopí Vás nekonečné ticho a najednou na chviličku pochopíte jinou dimenzi své existence. Mně se to většinou stává někde vysoko v horách nebo uprostřed pouště. Myslím, že hřbitov je tomu blízko, když tichounce se zatajeným dechem brouzdáte mezi náhrobky. Je tam ticho, všeobjímající klid, čas a prostor získávají jiný tvar. Ta smyšlená dívka možná už ví, že něco takového je i moment smrti…? Těžko se to dá formulovat, je to ryze pocitová záležitost, stejně tak i celé toto dílo. To je tedy začátek večera. V prostřední části dostávají příležitost dva mladí choreografové, kteří jsou zároveň výraznými tanečníky našeho souboru, Zuzana Šimáková a Tomáš Rychetský. Připravili dvě kratší nové věci pro náš soubor. Myslím, že bylo na čase dát jim příležitost, aby se podíleli na skutečné repertoárové premiéře souboru. Ač jsou velmi mladí, mají už za sebou zkušenosti, během posledních let v rámci svých projektů potvrzují, že jejich práce mají vždy určitý standard, mají i řemeslnou choreografickou zkušenost. Jsem rád, že zasáhnou právě do tohoto večera. Tvoří tu nejmladší generaci českých choreografů.
Jejich díla jsou tak jiná, ať se to týká obsazení i celkového dramaturgického rozměru, že by mě nenapadlo je srovnávat. Nejsem přítelem takového srovnávání, nemyslím, že nějaké dílo zastíní dílo jiné. Taneční divadlo a balet jsou tak individuální, že každé dílo s sebou nese množství originálních a svébytných aspektů. Možná někdo řekne, že jedno dílo je dobré a jiné špatné – i když i to je těžké posoudit. Ale myslím, že rozměr jejich děl je naprosto odlišný od Sinfonietty i od mé choreografie D.M.J. A mladí lidé potřebují konfrontaci se zkušenějšími, potřebují si projít i nervy, kdyby jejich práce nebyla příliš příznivě přijata – ale kdo ví? Možná budou objevem.¨A možná bude jejich práce přijata úplně nejlíp.
Chtěl jsem, aby večer byl rámován dvěma většími plány, tedy Sinfoniettou a mým D.M.J., kde je nejvíc tanečníků a jsou to nejdelší – půlhodinové – kusy. Sinfonietta je už svým naturelem taková, že by měla představení ukončit, D.M.J. ho zase může velmi dobře otevřít. Dramaturgicky je vhodné, když jsou dvě kratší díla uprostřed, a to jsou práce mladých. Českost je asi to hlavní, co všechny pojí. Jiří Kylián je jiný než já, Tomáš Rychetský jiný než Zuzana Šimáková, každý má jiný divadelní názor, každý je jinde ve svém divadelním vývoji. Musíme brát v potaz, že Sinfonietta byla vytvořena před třiceti lety, D.M.J. před čtyřmi lety a dva kusy mladých jsou úplně nová díla, to vše hraje roli. I když každý zachází s hudbou trochu jinak, jde o českou hudbu, která je v nás tak zakořeněna, že večer pojí i náš přístup k hudbě. Což neznamená opisování hudby v choreografii. Často jdou záměrně mnozí z nás i jaksi „proti“ ní, což může vytvořit zajímavý a vlastně dramatický kontrast. Ale v zásadě si myslím, že je znát, že tuto hudbu vnímáme svébytně právě proto, že jsme Češi. Akcenty, které většině lidí sáhnou do srdce, jsou v choreografii zdůrazněné, je to prostě vidět, je to poznat.
Příběh je to poslední, co by měl divák v tomto představení hledat. Ale co je příběh? Příběh je Perníková chaloupka, ale příběh je taky určitý sled emocí. Příběh nemusí být vyprávěn narativně a polopaticky. Příběh se také může člověku odehrát v duši. A to je myslím úplně stejně cenné. Nejvíc humoru najdou diváci u Zuzany Šimákové, která i plánovitě chtěla udělat kontrastní věc, aby si lidé odpočinuli od vážnějších témat. Humor bude ve večeru zastoupen, i když nikoliv zásadně. I v rámci mé choreografie se najdou humorná místa. Ne že by se lidé váleli smíchy, ale jsou tam místa určitého odlehčení. I v rámci Sinfonietty, v rámci Janáčkovy hudby, lze velmi citlivě vyhmátnout místa, která jsou fresh. U Rychetského bych humor asi nehledal vůbec, leda mezi řádky.
Ano, je to škoda. Samozřejmě bych měl zájem specielně tuhle českou premiéru dělat s orchestrem. Je zde ale velké množství „ALE“. Za prvé, nástrojové obsazení několika skladeb, které ve večeru zazní je nejen velké, ale také velmi různé, takže by bylo velmi složité, pravděpodobně i nemožné to technicky skloubit. O prostoru orchestřiště ND a personálním obsazení hráčů ani nemluvě. Další problém je časový, v rámci vytížení orchestru v repertoáru a souběžných premiérách opery ND. Jde o dlouhodobý disbalanc mezi potřebami opery a baletu, který se snad už brzy vyřeší. Nicméně chci říci jedno. Opera je s hudbou spojena výhradně. Balet samozřejmě také, ale přeci jen jde o umění, které je především o „video“ až potom o „audio“. Nahrávky, které používáme jsou velmi kvalitní, takže celkový pocit z představení by neměl být nějak zásadně narušen.
Mám „srdeční“ vztah k jakékoliv hudbě, pokud je dobrá a inspiruje mě. Může to být Janáček, stejně tak jako Arvö Pärt, Mozart, Mahler, Yann Tiersen, Čechomor nebo Eminem. Ale teď zpátky k otázce, týkající se „Sóla pro tři“. Asi před 12 lety jsem dělal balet Seul – Sám, asi čtyřicetiminutovou práci pro Pražský komorní balet. Brela jsem tenkrát choreografoval proto, že jsem ho měl rád téměř od dětství. V jeho poezii, projevu, ať hudebním, či interpretačním, bylo něco blízkého a velmi naléhavého. Během tvůrčího procesu jsem zjistil, že mě to zasahuje ještě víc, než jsem si myslel. Po premiéře v roce 1995 jsem cítil, že se k němu musím ještě vrátit. Uběhla léta, dělal jsem jiné věci, ale pak jsem o tom začal intenzívně přemýšlet. Chtěl jsem si vybrat zase jiné jeho písničky a pojmout to jinak, taky jsem byl jako člověk i umělec už jinde. Přišlo mi, že by bylo dobré dát ho dohromady s Vladimírem Vysockým, jehož znám téměř stejně tak dlouho, a má v sobě taky neopakovatelné charisma a naléhavost, i když jiného rázu. A řekl jsem si: Tři je magické číslo a jsem Čech – a nemusel jsem moc přemýšlet, než jsem přišel na Karla Kryla!
Ukrajovat peníze na kulturu je krátkozraké. Ti, kdo o tom rozhodují, si dost neuvědomují, že etika a samo bytí národa s jeho kulturou úzce souvisí. Pokud se na ni bude plánovitě ještě pár let zapomínat, stát se bude ještě víc potýkat i s politickými problémy a půjde i o samu identitu národa. Je jistě obtížné vybalancovat rozpočet, ale při srovnání s jinými zeměmi zjistíte, že se tam vydává na kulturu dvakrát víc, ač mají také problémy. Přitom i v některých postkomunistických zemích, jako je Maďarsko, Polsko, má kultura úplně jiné postavení. Balet se potýká každým rokem s financemi, v lepším případě je to stejné jako v minulém roce, v horším se to snižuje. Z velké části to kompenzují naši sponzoři, bez nichž by to vůbec nešlo. Zatím se vždycky najde nějaký kompromis. Pokud by však měl pravidelně hrozit nějaký katastrofický scénář, já u toho nebudu.
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Maso Krůtí chystá inscenaci Recyclus Coitus
Soubor Maso Krůtí, královny něžného punku, chystá na květen v Divadle NoD premiéru svého doposud největšího di celý článek
HUDBA
Mirai - Tomodachi
Vychází očekávaná deska Tomodachi. Ta se přidává do katalogu kapely Mirai k platinově oceněným albům Konnichiw celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Literární tipy 18. týden
Tajemství života KHM
Pátrání po nevyjasněných záhadách v životě básníka Karla Hynka Máchy (2010). Režie I. celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování