Scéna.cz 

Figarova svatba na rozcestí

Nejnovější inscenace v Divadle J. K. Tyla v Plzni je pozoruhodná ani ne tak konkrétním výsledkem jako patrnými úmysly. V jejím tvaru je možné shledat inspirace především z německé operní režie. Jsou na jevišti víc vidět než slyšet, už tím jsou naplněné jen zpola. Hraje se v prázdném prostoru vymezeném vysokými stěnami připomínajícími sály kulturních domů z nějakých šedesátých let. Režisérka Magdalena Švecová totiž sympaticky nelpí na historické věrnosti, ani příběh násilně neaktualizuje. Zřejmé je to nejvíc z kostýmů, které nesou některé historické atributy, hlavní je však jejich ryze divadelní sdělnost a výtvarná kvalita. Ne důsledně, ale připomíná to kontextuální vztah k příběhu, významovou ambivalenci jevištních obrazů jako základ současného operního divadla na západ od našich hranic, která směřuje nikoli k destrukci, ale k lepšímu pochopení příběhu a jeho souvislostí. Jedny dveře vedle druhých umožňovaly nečekané příchody a odchody, jak se na komedii sluší, ale zůstaly trochu nevyužité. Občas jimi bylo možné nahlédnout do zahrady nebo jiné místnosti, barevné tónování scény pak náznaky proměn lokality či atmosféry podtrhovaly.

Jenže aby tato poetika opravdu alespoň zpola fungovala, musela by režisérka důsledně opustit popisné prostředky, ať už v doplňcích scény, nebo – a to hlavně – v herectví. Nesměla by dopustit, aby se dobrá vůle po konkrétních a přiznaně komediálních akcích zvrtla buď do mechanické gestikulace, případně do neobratností, jako například při násilném pronikání Hraběte do budoáru své paní, nebo, nejčastěji, do nepříjemného přehrávání. Vyrábět legraci grimasami a komickými šaržemi věru k této poetice nepatří. Na první repríze k tomu měla sklony především Petra Šimková-Alvarez, představitelům vedlejších postav to nelze příliš vyčítat, ty režisérka zjevně vedla k vyhrocené grotesknosti už vizuálně, zmalované a nahastrošené byly ty figurky hodně. A proč ne, je to bláznivý den a alespoň trochu „normální“ tu nakonec mohou být jen oba hlavní páry, Figaro se Zuzankou a Hrabě s Hraběnkou.
Jestliže v nejlepších případech se taková režijní poetika ne¬obejde bez nového významového promyšlení partitury, v Plzni zůstalo jen u nového vybarvení tradičně chápaného příběhu a jeho situací. Zvláště se to projevilo v posledním jednání, záměny postav v přítmí zahrady byly mechanické, s trochu podivnou logikou (věru si nebylo možné splést Hraběnku se Zuzankou). Snad jen ty kufry, které dostal záletný pan Hrabě na forbínu, závěr opery správně trochu relativizovaly.
Hudební nastudování Ivana Paříka v provedení dirigenta Jiřího Štrunce, bohužel, trpělo nepřesnostmi a místy krajními, většinou uspěchanými tempy, která občas uštvala sbor. Humpolácký projev orchestru považuji za největší manko inscenace. V takto vedených postavách se ovšem snadno provalí jen pěvecké exhibice, herecké neobratnosti a nedostatek osobního kouzla. Tomu všemu dostál jediný Svatopluk Sem coby Hrabě Almaviva, českobudějovické herecké školení bylo znát, včetně významového a pěkného zpívání. Také Ivana Veberová zazpívala Hraběnku parádně, ovšem s ladnými gesty a nyvými pohledy nevystačí, jakkoli ji režisérka přivedla k její, myslím, nejlepší herecké kreaci. Petra Šimková-Alvarez zůstala trochu i za pěveckým očekáváním, Josefu Škarkovi pro Figara chyběl objem hlasu i osobitost – jeho partnerka přehrávala, on podehrával. Jana Tetourová tlačila na klackovité jednání Cherubína, té postavě však vyhrocená grotesknost, myslím, hodně ubírá, v partu však pěvkyně i vážně chybovala. Ve vedlejších rolích (Zbyněk Brabec jako Basilio, Jevhen Šokalo jako Bartolo, Jana Piorecká jako Marcellina a Eva Brabcová jako Barbarina) naopak lze důslednost groteskního projevu a tomu odpovídající pěveckou interpretaci přijmout.
Něco dobrého, dost zlého, cesta však rozhodně nadějná a chvályhodná. Sice jen v náznacích, nicméně operní divadlo, které se chce na dílo podívat současnýma očima bez násilnického uzurpování. A to neměřím takovými či onakými prostředky, ale jejich přiměřeností sdělované myšlence, tématu, poslání.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – W. A. Mozart: Figarova svatba. Hudební nastudování Ivan Pařík, režie Magdalena Švecová, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Pacek, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéry ve Velkém divadle 5. a 6. 5., psáno z 1. reprízy 9. 5. 2007.

Zdroj Hudební rozhledy 8/2007 - Josef Herman)