Scéna.cz 

Peter Grimes z rybího trhu

Stále mi není jasné, proč Saská státní Semperova opera v Drážďanech není považována za prvořadý německý operní dům. Při jeho historii, dramaturgii, vynikajícím orchestru. Zatím jsem tam viděl jen samé precizní a ryze současné inscenace, odvážné nejen prvoplánově, jak tomu často bývá, ale i významově, byť byly třeba provokativní. Zkrátka tu jednoznačně vědí, že chtějí hrát operní divadlo o našem současném světě, a daří se jim to zejména v režiích mladého Sebastiana Baumgartena.

Také operu Benjamina Brittena Peter Grimes umístnil Baumgarten do současných reálií, kamsi na přístavní molo na rybí tržiště mezi basy umělohmotných lahví, námořníky a jejich ženy oblékl do umělohmotných bund a nasadil jim pracovní kulichy. Nechybí PC projekce, která dává nahlédnout, co si to lidé prohlížejí nebo co píší na jednom z ocelových stolů určených ke zpracování ryb. Asi těžko bychom našli zdůvodnění každého detailu, tím méně jeho oprávnění v Brittenově partituře. Za to vzniklo prostředí nejen současné, v němž žijí a pracují obyčejní lidé, žádné operní divy či nemotorní deklamátoři, ale především schopné evokovat pod příběhem úvahy o ekologii krajiny i ducha.
Privátní obvinění Grimese ze špatného zacházení s dětskými učni tu povýšilo na téma zneužívání dětí vůbec. Jestliže v opeře není zcela jasná Grimesova vina za smrt druhého učně, v inscenaci se o ní nepochybuje a místo adekvátně baladického závěru opery, v němž Grimes odplouvá sám na moře spáchat sebevraždu, ho tady stejně drsní rybáři zabijí sami přímo v přístavu. Lze možná litovat původního baladického oparu díla, ale lze uvítat nemilosrdný a vášnivý obraz současné dravčí společnosti, do něhož patří i porcování zmasakrovaných ryb na oněch ocelových stolech, tedy téma ekologické, které je přece také jen důsledkem lidské agresivity.
O hudebním nastudování Ivora Boltona se však už polemizovat nedá vůbec. Drážďanská Staatskapelle je prostě prvotřídní orchestr, hráči mají cit pro moderní hudební fakturu, netrpí nejmenšími technickými problémy a dokáží vytvářet obdivuhodnou škálu dynamiky od pianissima po drtivé fortissimo. Dirigent na tento „nástroj“ hraje s patřičnou vervou, s důrazem na dramatické vstupy orchestru coby další jednající postavy. Stephen Gould zpívá part Grimese suverénně, především však dává postavě patřičné siláctví na jedné i beznaděj zlomeného člověka na druhé straně. Soile Isokoski dává postavě Grimesovy nastávající Ellen ženskou něhu, je jakousi klidnou silou, která jediná snad mohla, za příznivějších okolností, zvládnout Grimesovu výbušnou povahu.
Ohromujícímu tahu inscenace hodně napomohla absence přestávky, což je v poslední době zvyklost tak trochu módní, nicméně v řadě případů, včetně tohoto, velmi účelná. Psát superlativy o sboru by už bylo nošením dříví do lesa, snad jen dodejme, že herecké dispozice sboristů velmi napomohly sehrát operu jakoby ve veřejném prostoru, bez možnosti skrýt se s privátními problémy kamkoli do soukromí. Peter Grimes jako věc společná, dalo by se konstatovat.

Sächsische Staatsoper Dresden – Benjamin Britten: Peter Grimes. Dirigent Ivor Bolton, režie Sebastian Baumgarten, scéna Hartmut Meyer, kostýmy Ellen Hofmann, videodotáčky Chris Kondek, light design Jan Seeger, sbormistr Matthias Brauer, dramaturgie Hans-Georg Wegner. Premiéra 9. února 2007, psáno ze 3. reprízy 18. února 2007.

(Hudební rozhledy 04/07)