Scéna.cz 

Hudební rozhledy duben 2007

K nejvýznamnějším hostům letošního MHF Pražské jaro patří i slavný americký barytonista Thomas Hampson, který 25. května vystoupí společně se San Francisco Symphony Orchestra a Michaelem Tilsonem Thomasem ve Smetanově síni a zazpívá výběr z Mahlerových písní. Jistě se máme na co těšit, protože Hampson je v současnosti na vrcholu světové slávy, a v interpretaci písní, zvláště pak těch Mahlerových, je takřka nepřekonatelný. Klíčovým momentem pro navázání tak výjimečného vztahu k tvorbě tohoto skladatele se kdysi stalo Hampsonovo setkání s Leonardem Bernsteinem, který v šedesátých letech „přivezl“ Mahlera zpět do Evropy. Hampson jej začal tehdy nejen zpívat, ale postupně se stal i odborníkem na vydávání Mahlerovy písňové literatury…
Rolando Villazón, který koncem února navštívil Prahu znovu po roce a čtvrt, si opět při svém vystoupení ve Smetanově síni dobyl srdce všech posluchačů. A to nejen svým uměním, ale i charismatem bezprostředního „enfant terrible“, obdařeného nespoutanou energií, pro něhož je koncertní pódium operním jevištěm, a ještě něčím navíc: málokterý umělec by si mohl totiž dovolit své vystoupení zpestřovat tolika „mimohudebními vsuvkami“ jako on, kdy například do potlesku po jedné orchestrální skladbě přiběhl na pódium, aby dirigentovi a orchestru sám nadšeně zatleskal. Tento sympatický mexický tenorista je zkrátka mistrem komunikace, navázat od prvního vstupu na pódium kontakt prakticky se všemi je mu patrně vrozené. A zpívá s takovým nasazením, jako by to bylo jeho poslední vystoupení v životě…

V únorovém dílu seriálu Prameny živé hudby nás David Eben zavedl až na nejzazší možnou mez poznání počátků naší hudební kultury, když nám představil starobylé prameny gregoriánského chorálu a cesty jejich poznávání a zvukové realizace. Zmínil se také o tom, že chorál byl původně předáván ústně a ústní tradice nevymizela ani po zavedení notace. Ta se ale nikdy nepoužívala pro veškerou hudbu, a tak leccos z hudebního světa minulosti z našeho zorného pole zmizelo a dozvídáme se o tom jen nahodile z nepřímých pramenů. V tomto dílu ještě ve středověku zůstaneme, ale posuneme se do středověku pozdního a pokusíme se o jakousi „virtuální“ exkurzi do hudebního světa doby Karla IV. a jeho synů Václava IV. a Zikmunda s určitými přesahy do zbytku 15. století…
Janáčkův Zápisník zmizelého byl odjakživa obestřen až jakýmsi nerozšifrovatelným tajemstvím. Současný stav poznání, které se týká jeho vzniku však v předmluvě ke kritickému vydání díla (Editio Janáček, Brno 2004), již mnohé osvětluje. Alena Němcová zde shrnula několik mýtů, „z nichž první byl dán hned na počátku tajemným autorstvím textu“, ty další se týkaly impulsu ke zveřejnění díla a jeho inspiračních zdrojů. U prvního z nich přispěla (s použitím poznatků Jana Mikesky) k jeho demýtizaci. Uvedené iniciály tajemného anonymního pisatele se „teprve 80 let po zveřejnění básní ukázaly jako vědomá mystifikace Ozefa Kaldy, autora dvou svazků valašských povídek a libreta Křičkovy dětské opery Ogaři…