Scéna.cz 

Koncerty Bartókův a Lutosławského

Dva nejslavnější Koncerty pro orchestr 20. století – Bartókův a Lutosławského – patří k sobě nejen příslušností žánrovou. Znamenaly na nových základech vzkříšení hudebního druhu, jaký hudba 19. století neznala a ani do roku 1943 se výrazněji neprosadil. Zlomové dílo tak vytvořil až Béla Bartók ve vzrušené době druhé světové války. Snad proto, že vzniklo až tehdy, váží se k jeho Koncertu pro orchestr mimohudební výpovědi, i když titul jednoznačně preferuje jako základní žánrovou vlastnost koncertantní uplatnění orchestru. To poslání díla se ovšem vždy respektovalo. Hrály je především přední orchestry, které tu našly vynikající příležitost k virtuosnímu uplatnění. Když roku 1954 vznikl a byl zveřejněn Koncert pro orchestr Lutosławského, osvědčil se v téže funkci. Už to vedlo k tomu, že byl poměřován dílem Bartókovým a srovnáván s ním. Lze v něm ovšem vyposlouchat nejen typové, ale i slohové příbuznosti: je pochopitelné, že autor slavné Smuteční hudby za Bélu Bartóka se k mistrovi přihlásil i další skladbou.

Inspirace Bartókem se tu ovšem projevily hlavně tvůrčím navázáním na slohové rysy a kompoziční principy. Dílo je už zřetelně dál: najdeme tu postupy a místa, jež předjímají budoucí Novou hudbu, především významné pozdější kompoziční projevy Lutosławského; má tedy ve vývoji evropského symfonismu podobnou roli, jako některé téměř současně s ním psané partitury např. Oliviera Messiaena či Miloslava Kabeláče. Paavo Järvi, rodák z estonského Tallinu a dnes občan USA, hraje obě díla se Symfonickým orchestrem z Cincinnati skvěle: se zřetelně vytvarovanými obrysy stavby, jasným žánrovým či typovým vyhraněním všech vět, od kterého odvíjí tempa i frázování. Orchestr je důsledně ukázněný a má kvalitní hráče ve všech skupinách i skutečně vynikající sólisty na všech exponovaných postech. Je zřejmé, že orchestr rozumí tomu, co hraje a je schopen pružně reagovat ná záměry i pokyny dirigenta, který byl od podzimu 2001 jeho šéfem. Jsou to vynikající interpretace: výrazově i vůbec muzikálně bezprostřední a přitom přece intelektuálně odvážené a promyšlené. Dramaturgie tohoto CD byla k posluchači tak pečlivá, že krátký čas, který tu vybyl vedle duraty obou monumentálních děl, vyplnil ještě krátký doplněk: Lutosławského Fanfára pro Louisville z poloviny 80. let. Na ploše pouhé půldruhé minuty je tu tak konfrontován sloh zralého mistra s významným dílem první fáze jeho zrání. Je to drobnost krátká trváním, ale velkolepá invencí a důsledností slohu: výrazná fanfára, ale přece dílo Nové hudby se zřetelnými průniky přesně notovaných i aleatorních vrstev, hudba osobitě vyhraněná a působivá. Vsunutí této drobnosti mezi dva navzájem příbuzné monumenty zřejmě způsobilo váhání, jak skladby na disku seřadit: v textu bookletu se o nich pojednává v chronologickém sledu a také disk inzeruje nejdřív velkým písmem po sobě jména Bartók LUTOSŁAWSKI. Konečné pořadí, vypsané v podrobných údajích desky i barevné obálky bookletu, je však Lutosławski: Koncert, potom Fanfára a nakonec Bartók: Koncert.

TELARC CD-80618
Witold Lutosławski: Koncert pro orchestr, Fanfára pro Louisville; Béla Bartók: Koncert pro orchestr, Cincinnati Symphony Orchestra, řídí Paavo Järvi
Nahráno 1.–2. 5 2005 v Music Hall, Cincinnati, Ohio, hudební režie Robert Woods, zvuková režie Michael Bishop.
Celkový čas 71:40